ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.94.2000.1
sp. zn. 20 Cdo 94/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně R., spol. s r. o. proti žalovanému M. S., o 678.919,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 253/97, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 1999, č.j. 29 Co 34/99-48, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 1999, č.j. 29 Co 34/99-48, a rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. července 1998, č.j. 3 C 253/97-40, se zrušují a věc se Okresnímu soudu Praha - východ vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze ve výroku označeným usnesením odmítl jako nepřípustné (§202 odst. 1, §218 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.\") odvolání žalovaného proti rozsudku pro zmeškání ze dne 21. července 1998, č.j. 3 C 253/97-40, jímž mu Okresní soud Praha - východ uložil zaplatit žalobci 678.919,- Kč a nahradit náklady řízení.
Při posuzování přípustnosti (a tím i důvodnosti) odvolání proti rozsudku pro zmeškání odvolací soud uzavřel, že předpoklady pro jeho vydání byly splněny, zejména tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu lze pokládat za nesporná, „protože žalovaný i v podaném odporu pohledávku nepopírá a prostřednictvím soudu žádá žalobce, aby přehodnotil své stanovisko k vymáhání penalizačních faktur, případně zda by nezvážil možnost částečně prominout úhradu\".
Žalovaný (zastoupen advokátkou) rozhodnutí odvolacího soudu napadl včasným dovoláním, jímž požaduje rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Argumenty dovolatele vystihují po obsahové stránce dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že věc nesprávně právně posoudil (zde splnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu §153b odst. 1 o.s.ř.). Žalobu považuje dovolatel - z hlediska skutkového vylíčení - za nedostatečnou, neboť chybí základní tvrzení o tom, že došlo k prodlení s placením peněžitého závazku, majícím za následek vznik práva na úroky z prodlení; žaloba neobsahuje ani tvrzení, o jak dlouhé prodlení se jednalo, zda a v jaké výši byla sazba úroků sjednána a co bylo obsahem dohody o narovnání. Z tvrzení obsažených v žalobě (ani z připojených „penalizačních faktur\") splnění podmínek ustanovení §369 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku v rozhodném znění (dále jen „obch. zák.\"), dovodit nelze. Závěrem dovolatel namítá, že ve věci není pasivně věcně legitimován.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000).
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné (§238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř.) a je i důvodné.
Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti) ani jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), nebyly dovolatelem namítány a z obsahu spisu nevyplývají. Jelikož jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem - v projednávané věci důvodem uvedeným v §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. - včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), otevírá se přezkumu toliko otázka, zda skutková tvrzení obsažená v žalobě jsou spolehlivým základem pro vydání rozsudku pro zmeškání; jinými slovy, jde o posouzení dostatečnosti (úplnosti) a vnitřní nerozpornosti skutkových tvrzení v žalobě jako jednoho z předpokladů pro rozsouzení sporu způsobem předvídaným v §153b odst. 1 o.s.ř.
Zmešká-li žalovaný, kterému bylo řádně doručeno předvolání nejméně pět dnů přede dnem, kdy se jednání má konat (§47), a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání (§153b odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení §202 odst. 1 o.s.ř. odvolání proti rozsudku pro zmeškání není přípustné (a musí být odvolacím soudem ve smyslu §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnuto), ledaže je podáno proto, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§153b) nebo že rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci.
Účelem institutu rozsudku pro zmeškání je umožnit rozhodnutí sporu nebo jiné právní věci v neprospěch žalovaného, který by svou nečinností mohl nebo dokonce chtěl bránit rychlé a účinné obraně práv; ustanovení §153b odst. 1 o.s.ř. pro takový případ stanoví fikci, že tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, se pokládají za nesporná. Jsou-li splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, omezuje se právní posouzení věci soudem prvního stupně v zásadě jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky, a na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (§153b odst. 3, §99 odst. 1, 2 o.s.ř.). Jediné další „právní posouzení\" věci tkví v úvaze, zda podle žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Neúplná tvrzení, z nichž takový závěr dovodit nelze, nebo tvrzení, která jsou s žalobním návrhem (tzv. petitem) v rozporu, vyhovět návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání neumožňují (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. 20 Cdo 330/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2000, pod č. 44). Předpokladem rozhodnutí o žalobě rozsudkem pro zmeškání je tedy (mimo jiné) vylíčení právně významných skutečností v žalobě, tj. uvedení úplných, určitých (konkrétních) tvrzení, obsahujících všechny znaky skutkové části (hypotézy) hmotněprávní normy, na jejímž základě uplatněný nárok spočívá. Jedině tehdy mohou být tato tvrzení podkladem pro podřazení - mezi účastníky ve smyslu §153b odst. 1 o.s.ř. nesporného - skutkového stavu pod hypotézu vyhledané právní normy, jejíž dispozice odpovídá plnění, kterého se žalobce v návrhu na vydání rozsudečného výroku domáhá (shodně usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 12. 1994, sp. zn. 15 Co 437/94, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/1996 pod číslem 45).
V projednávané věci žalobce v žalobě tvrdil, že dodával žalovanému podle ujednání obsažených v kupních smlouvách v roce 1995 a 1996 zboží (surovinu). Přestože cenu zboží (jistinu) žalovaný zaplatil, vyúčtoval mu žalobce „sjednané úroky z prodlení\" ve výši 424.305,- Kč za rok 1995 a 254.614,- Kč za rok 1996, které nebyly zaplaceny. Ohledně úhrady částky 424.305,- Kč uzavřeli účastníci dohodu o narovnání, kterou žalovaný nesplnil.
Jde-li o uplatnění nároku vyplývajícího z obchodních vztahů účastníků (soudy obou stupňů neměly pochybnosti, že projednávaná věc z obchodních vztahů vyplývá), nelze pominout úpravu úroků z prodlení obsaženou v ustanovení §369 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000, které rozlišuje mezi smluvenou sazbou úroků z prodlení a zákonným úrokem z prodlení; určuje totiž, že je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak o 1 % vyšší, než činí úroková sazba určená obdobně podle §502 (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2272/2000).
Z toho, že žaloba neobsahuje žádná tvrzení, na jejichž základě by bylo možno usuzovat na způsob vyčíslení „sjednaných\" úroků z prodlení, zejména pak tvrzení o konkrétním ujednání smluvních stran o výši sazby úroků z prodlení, pak plyne, že rozsudek pro zmeškání vydán být neměl, protože žalobní tvrzení k závěru o oprávněnosti nároku nevedou.
Žalovaný se mýlí, dovozuje-li možnost napadat rozsudek pro zmeškání věcnými námitkami. Ustanovení §202 odst. 1 o.s.ř. připouští jedině obranu, která je založena na zpochybnění formálních předpokladů pro vydání tohoto rozsudku; námitka spočívající v tvrzení, že není ve sporu věcně pasivně legitimován, je z pohledu zkoumání podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání (a tím i otázky přípustnosti odvolání proti němu) bezcenná.
Protože dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), napadené usnesení zrušil; se zřetelem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.). Za součást dovolacích nákladů dovolatele však nelze pokládat zaplacený soudní poplatek z dovolání, jež směřovalo proti rozhodnutí jen procesní povahy (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 1996, Cpjn 68/95 a Opjn 1/95, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 8/1996 po č. 49, písm. d/ stanoviska); uhrazený poplatek bude muset být dovolateli soudem prvního stupně vrácen.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. dubna 2001
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu