Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.04.2001, sp. zn. 20 Cdo 973/99 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.973.99.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.973.99.1
sp. zn. 20 Cdo 973/99 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné ČR - MO (V. ú. p. p. z.), proti povinnému Z. D., srážkami ze mzdy, vedené u Okresního soudu v Plzni - město pod sp. zn. E 2842/94, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29.1.1999, č.j. 13 Co 490/98 - 36, takto: Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29.1.1999, č.j. 13 Co 490/98 - 36, a usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21.4.1998, č.j. E 2842/94 - 29, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž návrh na nařízení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy soud prvního stupně zamítl. Rozhodnutí velitele vojenského útvaru, vydané dne 19.9.1989 na základě zmocnění ministra obrany ve smyslu zákona č. 88/1952 Sb., jež oprávněná navrhla vykonat, by podle jeho názoru mohlo sloužit coby titul výkonu jen v případě, že jeho soudní výkon zákon připouští (§274 písm. h/ o.s.ř.). Tak tomu bylo na základě §11 zákona č. 88/1952 Sb., který stanovil, že o náhradě škody, již způsobil státu příslušník ozbrojených sil na jejich majetku, rozhoduje orgán určený ministrem podle příslušných předpisů, a že jeho rozhodnutí je vykonatelné soudní exekucí. Zákon č. 88/1952 Sb. však byl ku dni 1.11.1992 zrušen (zákonem č. 480/1992 Sb.), a tím nejen zaniklo oprávnění příslušného orgánu ozbrojených sil rozhodovat o náhradě škody, ale - jelikož v přechodných ustanoveních nebyla možnost soudního výkonu těchto rozhodnutí upravena - v době zahájení řízení (7.11.1994) nebyla ani splněna podmínka, aby jejich výkon byl zákonem připuštěn. Opak nelze dovodit, uzavřel odvolací soud, ani z ustanovení §14 zákona č. 480/1992 Sb., neboť se týká poměrů hmotněprávních, nikoli procesních. Proti svému rozhodnutí připustil odvolací soud dovolání, maje je po právní stránce za zásadního významu. Oprávněná ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyjádřila názor, že rozhodnutí velitele o povinnosti k náhradě škody vydané dle ustanovení §11 zákona č. 88/1952 Sb. je i poté, co nabyl účinnosti zákon č. 480/1992 Sb., individuálním právním aktem splňujícím náležitosti exekučního titulu, a je vykonatelné jako rozhodnutí orgánu státní správy ve smyslu §274 písm. f/ o.s.ř. Odkázala na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/1964 a vyslovila závěr, že následný zánik normy, na jejímž základě bylo dotčené rozhodnutí velitele vydáno, nemá vliv na posouzení, že jde o exekuční titul. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jeno.s.ř.\"). Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť tak odvolací soud ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. ve výroku rozhodnutí stanovil. Z toho, že založení přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení se opírá o předpoklad zásadního právního významu rozhodnutí po stránce právní, plyne, že způsobilým dovolacím důvodem je důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., a ten také dovolatelka v dovolání, byť nikoli výslovně, uplatnila. Jelikož vady vyjmenované v §237 o.s.ř., stejně jako jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají (§242 odst. 3 o.s.ř.), a jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že rozhodnutí, jež má být v řízení vykonáno, vykonat nelze. Dovolání je důvodné. Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění soud posuzuje (kromě podmínek řízení), zda rozhodnutí, jehož výkon je navrhován, bylo vydáno oprávněným orgánem, zda je vykonatelné jak po stránce formální tak materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, a nebyl-li navržen způsob výkonu, který je zřejmě nevhodný. Podmínka, aby se jednalo o rozhodnutí k tomu oprávněného orgánu, se váže k ustanovením §251 a §274 o.s.ř.; v rámci soudního výkonu rozhodnutí lze vykonat nejen rozhodnutí soudní (§251), ale také ta, jejichž výčet je uveden v §274 pod písm. a/ až h/ o.s.ř. Podle ustanovení §274 písm. f/ o.s.ř. se ustanovení §251 až 271 použijí i na výkon vykonatelných rozhodnutí orgánů státní správy a územní samosprávy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků, jakož i smírů schválených těmito orgány. Totéž platí o jiných vykonatelných rozhodnutí a schválených smírů, jejichž soudní výkon připouští zákon (§274 písm. h/ o.s.ř.). K závěru, že vykonatelné rozhodnutí vojenského útvaru o náhradě škody podle §11 odst. 1 zákona č. 88/1952 Sb. je jako rozhodnutí orgánu státní správy podkladem pro výkon rozhodnutí nikoli podle §274 písm. h/ (jak uvažoval odvolací soud) ale podle §274 písm. f/ o.s.ř., dospěla soudní praxe již dříve v uveřejněném rozhodnutí, na které poukázala oprávněná. Přihlásil se k němu i bývalý Nejvyšší soud ČSR v rozhodnutí ze dne 31.10.1998, ve věci sp. zn. 6 Cz 15/88, a není důvod se od něho odchýlit ani v dané věci. Okolnost, že ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 88/1952 Sb. nadto výslovně stanovilo, že rozhodnutí příslušného orgánu je vykonatelné soudní exekucí, na jeho povaze jakožto rozhodnutí podle §274 písm. f/ (a nikoli h/) o.s.ř. nic nemění. Proto ani skutečnost, že zákon č. 88/1952 Sb. byl později zrušen, nemohla mít vliv na způsobilost vykonatelného rozhodnutí, jež bylo podle něho vydáno, být titulem soudního výkonu, neboť podmínka stanovená v §274 písm. h/ o.s.ř. (aby jeho soudní výkon byl připuštěn zákonem) se s ním nespojuje, a zákon č. 480/1992 Sb. nestanovil, že dnem jeho účinnosti znaky rozhodnutí orgánu státní správy ve smyslu §274 písm. f/ o.s.ř., jež mu dříve svědčily, napříště pozbývá. Uvedené koresponduje i principu tzv. nepravé zpětné působnosti zákona č. 480/1992 Sb., zakotvené v jeho §14, na jehož základě se Nejvyšší soud k posuzované otázce vyjádřil obdobně již v usnesení ze dne 26.7.2000, sp. zn. 21 Cdo 2115/99. Jestliže odvolací soud dospěl k jinému závěru, spočívá jeho rozhodnutí na právním posouzení nesprávném, a naopak dovolatelka dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. uplatnila právem. Nejvyšší soud tudíž napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, a jelikož shodné důvody nesprávnosti platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil i je, a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 o.s.ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 26. dubna 2001 JUDr. Vladimír K u r k a, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/26/2001
Spisová značka:20 Cdo 973/99
ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.973.99.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18