ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1075.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1075/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně S. H., proti žalované České republice - Ministerstvu obrany, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 24 C 227/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. ledna 2000 č.j. 18 C 837/99-49, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 26.5.1997 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce výpověď z pracovního poměru. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že "nařízením č.j. 060002/91-MDO-1997 ze dne 25.4.1997 schváleného MO ČR a nařízením velitele Vlog č.j. 017140-OMO/OS ze dne 7.5.1997, bylo rozhodnuto o organizačních změnách ve snížení počtu zaměstnanců ke dni 1.7.1997", a že se v důsledku toho žalobkyně stala nadbytečnou.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná neměla k této výpovědi předchozí souhlas příslušného orgánu státní správy podle ustanovení §50 zák. práce, ačkoliv žalobkyně je na základě rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Plzni ze dne 11.10.1994 č.j. 103/94 občankou se změněnou pracovní schopností. O této skutečnosti žalovaná věděla a "v praxi rozhodnutí respektovala", např. tím, že žalobkyni omlouvala z přezkoušení z tělesné výchovy nebo že jí přidělovala práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 14.9.1999 č.j. 24 C 227/97-39 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 3.150,- Kč "k rukám jejího právního zástupce". Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně byla rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení v Plzni ze dne 11.10.1994 č.j. 103/94 pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav uznána občankou se změněnou pracovní schopností podle ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb. "v platném znění". Protože si žalovaná ve smyslu ustanovení §50 zák. práce neopatřila k výpovědi dané žalobkyni předchozí souhlas příslušného orgánu státní správy (dodatečným souhlasem Úřadu práce P. ze dne 25.8.1997 "tento zákonný nedostatek nemohl být zhojen"), a protože není rozhodné, "zda zaměstnavatel o tom, že zaměstnanec je v době dání výpovědi osobou se změněnou pracovní schopností, věděl či nevěděl - R 28/1972", dospěl soud prvního stupně k závěru, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 26.5.1997 je neplatným právním úkonem.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5.1.2000 č.j. 18 Co 837/99-49 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila náklady odvolacího řízení ve výši 1.075,- Kč na účet JUDr. Š. B., a vyslovil, že návrh na připuštění dovolání se zamítá. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že ve smyslu ustanovení §50 zák. práce mohla žalovaná dát žalobkyni jako zaměstnankyni se změněnou pracovní schopností výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce pouze s předchozím souhlasem příslušného orgánu státní správy (v daném případě Úřadu práce P.). Žalovaná si však tento souhlas nevyžádala, a poněvadž dodatečně udělený souhlas ze dne 25.8.1997 "je skutečně třeba považovat za irelevantní, neboť zákonná podmínka platně dané výpovědi spočívá v souhlasu předchozím", ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že výpověď daná žalobkyni je pro tento formální nedostatek neplatná. K námitce žalované, že o změněné pracovní schopnosti žalobkyně nevěděla, uvedl, že ve smyslu "rozhodnutí R 28/1972" je předchozího souhlasu příslušného orgánu státní správy k rozvázání pracovního poměru výpovědí třeba u zaměstnance, o němž bylo předtím, než mu byla dána výpověď pravomocně rozhodnuto, že je osobou se změněnou pracovní schopností, a není přitom rozhodné, zda zaměstnavatel o tomto rozhodnutí věděl. Výrok o nepřipuštění dovolání odvolací soud odůvodnil tím, že se nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, protože posuzovaná věc byla řešena v souladu s ustálenou konstantní judikaturou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., neboť podle jejího názoru se "vzhledem ke specifickým okolnostem, za kterých k ukončení pracovního poměru došlo", jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Namítala, že odvolací soud pro své rozhodnutí "převzal právní názor soudu 1. stupně a aplikaci ust. §50 zák. práce s poukazem na R 28/1972 (Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 23.7.1971), aniž akceptoval věcné námitky žalované" uplatněné v průběhu řízení, a stejně jako soud prvního stupně se vůbec nezabýval "věcnou stránkou věci". Zdůraznila, že si je "plně vědoma důsledků nesplnění podmínky" uvedené ustanovení §50 zák. práce "a to i v souvislosti s odkazem na R 28/1972", avšak má zato, že jde o "specifický případ, který svým charakterem do určité míry modifikuje přístup k hodnocení nedostatku zmíněné hmotněprávní podmínky výpovědi". "Specifičnost" případu dovolatelka spatřovala v tom, že "její nevědomost o změněné pracovní schopnosti byla zaviněna samotnou žalobkyní, která úmyslně a zcela záměrně uvedenou skutečnost před žalovanou zamlčela, a to zcela nepochybně ze zištných důvodů", aby neztratila měsíční finanční příspěvek vyplácený jí na základě dohody o zařazení občanského zaměstnance při zajišťování úkolů pro brannou pohotovost státu, na který by však jako osoba se změněnou pracovní schopností neměla nárok. Žalovaná rovněž namítala, že řízení je postiženo vadou ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., protože odvolací soud nevyhověl jejímu návrhu na provedení důkazů výslechem svědkyň V. a M., čímž "se zbavil možnosti" zjistit všechny okolnosti významné pro objektivní posouzení věci. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10 a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1693 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání věci bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. nejen tehdy, jestliže ve výroku svého potvrzujícího rozsudku návrh zamítne, ale i v případě, že o návrhu účastníka - v rozporu se zákonem - vůbec nerozhodne.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu nejde již tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §238 a §239 odst.1 o.s.ř. není v této věci přípustné, a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatelka netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení §50 zák. práce, protože považoval za nerozhodné, že žalovaná o změněné pracovní schopnosti žalobkyně nevěděla, neboť žalobkyně uvedenou skutečnost před žalovanou zamlčela.
V posuzované věci řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení §50 zák. práce. Výklad tohoto ustanovení se v rozhodovací praxi vyšších soudů již v minulosti ustálil. Byl přijat závěr, že předchozího souhlasu podle ustanovení §50 zák. práce k rozvázání pracovního poměru výpovědí je třeba u zaměstnance, o němž bylo před tím, než mu byla dána výpověď, pravomocně rozhodnuto, že je osobou se změněnou pracovní schopností, přičemž není rozhodné, zda zaměstnavatel o tomto rozhodnutí věděl. Uvedený názor byl vysloven již v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23.7.1971 sp. zn. 3 Cz 11/71, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28, roč. 1972, který následně byl a v současné době je jako správný přijímán. V posuzovaném případě soudy - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí - z tohoto právního názoru vycházely; odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že v souladu se zákonem považoval za rozhodující okolnost, že předchozí souhlas příslušného orgánu státní správy k dání výpovědi chybí a nezabýval se proto dalšími "specifickými okolnostmi", za kterých byla výpověď dána, neboť skutková zjištění v tomto směru nejsou v posuzované věci významná. Dovodil-li odvolací soud, že otázka, "zda žalovaná o změněné pracovní schopnosti žalobkyně byla či nebyla informována", není pro rozhodnutí v dané věci podstatná, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou soudů a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná rovněž namítá, že řízení je postiženo vadou spočívající v tom, že odvolací soud nevyhověl jejímu návrhu na provedení dalších důkazů výslechem navrhovaných svědků, čímž "se zbavil možnosti zjistit všechny okolnosti spojené s ukončením pracovního poměru a věc objektivně posoudit". K takové jiné vadě řízení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. však může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá o.s.ř.). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu tedy nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť sama skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu (eventuálně) trpí vadou, která, kdyby byla dána, mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalované přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. března 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý
předseda senátu