ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1079.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1079/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. E., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Okresnímu úřadu P., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 456/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. listopadu 1999, č.j. 7 Co 2438/99-103, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 25. 3. 1998 žalovaný sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr „výpovědí pro nadbytečnost\" podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, neboť poté, co byl dnem 17. 3. 1998 odvolán z funkce vedoucího referátu vnitřních věcí okresního úřadu, nemá žalovaný žádné volné pracovní místo, které by odpovídalo jeho kvalifikaci a vzdělání.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď daná žalobci dopisem ze dne 25. 3. 1998 je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný s žalobcem poté, co jej odvolal z funkce, vůbec nejednal o jiné vhodné práci a že na vzdory jeho tvrzení, že nemá žádné volné místo, uzavírá v době výpovědní lhůty žalobce nové pracovní smlouvy. Podle jeho názoru mu žalovaný mohl nabídnout kupříkladu místo na referátu dopravy nebo místo romského poradce.
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 9. 12. 1998, č.j. 5 C 456/98-49, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 4.916,30 Kč k rukám „právní zástupkyně žalobce\". Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, ačkoli žalobce sám z funkce vedoucího referátu vnitřních věcí odvolal. Protože funkce vedoucího referátu vnitřních věcí nebyla zrušena, nemůže podle soudu prvního stupně obstát výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce; byla-li žalobci dána výpověď z organizačního důvodu, i když k žádné organizační změně u žalovaného nedošlo, nebyla výpověď dána platně.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 14. 4. 1999, č.j. 7 Co 799/99-65, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že ten, vycházeje z názoru, že v předmětné věci nelze aplikovat ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, neprováděl dokazování a nehodnotil důkazy o tom, zda žalovaný splnil nabídkovou povinnost podle ustanovení §65 odst. 3 zák. práce před tím, než dal žalobci výpověď. Uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zaměřil na zjištění, zda žalovaný dohodl s žalobcem jeho další pracovní zařazení na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci, po jeho odvolání z funkce vedoucího referátu vnitřních věcí. Teprve bylo-li by prokázáno, že žalobce takovou jinou nabízenou vhodnou práci odmítl, nebo kdyby bylo prokázáno, že žalovaný žádnou vhodnou práci pro žalobce nemá, byl by dán výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, uzavřel odvolací soud.
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 29. 6. 1999, č.j. 5 C 456/98-78, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 4.749,30 Kč k rukám „právního zástupce žalovaného\". Poté, co zaměřil dokazování na zjištění, zda žalovaný mohl či nemohl žalobci nabídnout po jeho odvolání z funkce jiné místo, dospěl k závěru, že žalovaný žádnou vhodnou práci pro žalobce v době, kdy mu dával výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, neměl. Vycházel přitom z toho, že podle metodického návodu pro okresní úřady k postupu při plnění usnesení vlády ČR ze dne 29. 10. 1997 k romské problematice, bylo jednou z podmínek, aby toto místo bylo obsazeno Romem, a teprve později ministerstvo vnitra od této podmínky upustilo. Místo referenta referátu dopravy bylo zcela nevyhovující žalobcově kvalifikaci a dokonce ani průpravou nemohl žalobce získat schopnosti a kvalifikaci, aniž by se tak stalo náročným způsobem. Přitom se nejednalo o místo, pro které se zvláštní kvalifikace nevyžaduje. Ani další žalobcem tvrzená místa nebyla podle názoru soudu prvního stupně v době dání výpovědi žalobci volná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 11. 1999, č.j. 7 Co 2438/99-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 2.600,- Kč k rukám „právního zástupce\" JUDr. B. T., advokáta v P. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v době dání výpovědi žalobci neměl žalovaný k dispozici jiné pracovní místo odpovídající kvalifikaci žalobce, případně pro něj nějakou jinou vhodnou práci. Konstatoval, že místo referenta na referátu dopravy bylo k dispozici až k 31. 5. 1998 po odchodu pana P. do důchodu. Navíc na obsazení uvedeného místa bylo požadováno vysokoškolské vzdělání v oboru pozemního stavitelství a, i když výběrové řízení bylo vypsáno s požadavkem středoškolského vzdělání, odbor dopravní stavby zůstal v inzerátu jako požadavek zachován. Žalobce nemohl splňovat ani předpoklady pro výkon funkce romského poradce, neboť v souladu s metodickým návodem ministerstva vnitra ČR z roku 1997 romským poradcem měl být Rom. Teprve poté, co v praxi bylo od tohoto požadavku ministerstvem vnitra upuštěno, bylo toto místo v září 1998 obsazeno.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že nesouhlasí se závěry soudů, podle nichž v době dání výpovědi z pracovního poměru žalobci neměl žalovaný k dispozici nějaké jiné pracovní místo odpovídající žalobcově kvalifikaci, případně pro něj jinou vhodnou práci. Podle názoru dovolatele v metodickém návodu ministerstva sociálních věcí (správně ministerstva vnitra) k postupu při plnění usnesení vlády ČR ze dne 29. 10. 1997 č. 686 k romské problematice, bylo pro uvedené místo pouze doporučeno střední odborné vzdělání a specializační kurz, případně vyšší stupně vzdělání, kdežto ostatní požadavky kladené na osobu uchazeče o předmětné pracovní zařazení, nelze považovat za zvláštní kvalifikační předpoklady a tudíž se mohlo jednat o jinou vhodnou práci pro žalobce. Dovolatel souhlasí s tím, že místo referenta na referátu dopravy bylo k dispozici až k 31. 5. 1998 (po odchodu příslušného pracovníka do důchodu). Je však přesvědčen, že kvalifikační požadavek ze strany zaměstnavatele (žalovaného) na obsazení tohoto místa, který byl stanoven jako střední odborné vzdělání - směr dopravní stavby, případně vysokoškolské vzdělání v oboru pozemního stavitelství, splňoval. Kdyby totiž soudy respektovaly spolu s ustanovením §65 odst. 3 zák. práce i ustanovením §46 odst. 2 zák. práce, musely by dojít k závěru, že se u místa na referátu dopravy jedná minimálně o jinou, pro dovolatele vhodnou práci. Ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce je totiž nabídka jiné vhodné práce spojena i s předchozí průpravou. Tu mohl dovolatel získat, jako stávající pracovník, absolvováním příslušného kurzu (průpravy) pořádaného Institutem pro veřejnou správu v B. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne „19. června 1999\" (správně 29. 6. 1999), sp. zn. 5 C 456/98, zrušil a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Prachaticích k dalšímu řízení.
142
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť je přesvědčen, že závěry odvolacího soudu dovoláním napadené (týkající se posouzení, zda v době dání výpovědi bylo volné místo romského poradce a referenta na referátu dopravy) jsou správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání(§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobce podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu - jak uvádí ve svém podání ze dne 4. 2. 2000 - mimo jiné proto, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazo-vání, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznat-ků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdi-vosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hod-nocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napad-nout výsledek činnosti soudu při hodnocení důka-zů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud do-spěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hod-nocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně na-padnout.
Závěr o tom, že žalobce v době, kdy mu byla dána výpověď, nemohl splňovat předpoklady pro výkon funkce romského poradce a že nesplňoval kvalifikační předpoklady pro místo referenta na referátu dopravy, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování (zejména z metodického návodu ministerstva vnitra ČR z roku 1997 a z výpovědí svědka Ing. Š. a statutárního zástupce žalovaného RNDr. K. Š., CSc.), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají uvedená skutková zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocen důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor.
Namítá-li žalobce, že jediným požadavkem na obsazení místa romského poradce byl v metodickém pokynu ministerstva vnitra uvedený stupeň vzdělání, přehlíží, že v příloze I. „Náplň práce romského poradce\" uvedeného metodického pokynu, je jako kvalifikační předpoklad výslovně uvedeno „žádoucí je znalost romského jazyka a v místech s větší hustotou romského obyvatelstva akceptace osoby poradce alespoň některou z významných romských komunit regionu\", jakož i skutečnost, že v dopise ministerstva vnitra, odboru pro místní správu ze dne 28. 9. 1999 je potvrzeno, že tehdejší ministr vlády a předseda komise pro národnosti M. striktně uplatňoval požadavek, aby funkce romského poradce byla obsazena občanem romské národnosti (s pokrevní příslušností k romské komunitě), se znalostí romského jazyka, a že v tomto smyslu byl zpracován výše uvedený metodický pokyn a byly instruováni i přednostové okresních úřadů na pracovní poradě v B. ve dnech 23. a 24. 3. 1998 přímo ministrem M.
Bezpředmětná je rovněž námitka dovolatele, že splňoval kvalifikační předpoklady pro místo referenta na referátu dopravy.
Platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. např. §240 odst. 1 a 3 zák. práce). Tuto zásadu soud uplatňuje i při posuzování platnosti právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru (dohody, výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době). Vzhledem k tomu, že splnění povinnosti zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení §65 odst. 3 a §46 odst. 2 zák. práce je předpokladem pro podání platné výpovědi z pracovního poměru, děje se zkoumání podmínek uvedených v tomto ustanovení vždy podle stavu v době výpovědi. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 54 ročník 1998).
Právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají okamžikem, kdy byla výpověď doručena druhému účastníku. Z toho vyplývá, že k tomuto okamžiku (tj. ke dni, v němž ve smyslu ustanovení §266a zák. práce byla žalobci výpověď doručena, popřípadě se považuje za doručenou) musí být též zjišťováno, zda byly naplněny podmínky uvedené v ustanovení §65 odst. 3 a §46 odst. 2 zák. práce.
143
Protože v projednávané věci bylo zjištěno, že místo referenta na referátu dopravy bylo k dispozici k 31. 5. 1998 (po odchodu příslušného pracovníka do důchodu) - tuto skutečnost sám žalobce v dovolání připomíná - zatímco výpověď byla žalobci dána dopisem ze dne 25. 3. 1998, je zřejmé, že v okamžiku dání výpovědi žalobci, nebylo uvedené pracovní místo volné a nemohlo být logicky žalobci nabízeno. Jakékoliv úvahy o tom, zda uvolněné místo referenta na referátu dopravy bylo vzhledem ke kvalifikaci žalobce pro něj místem vhodným či nevhodným, jsou proto pro posouzení platnosti výpovědi v projednávané věci zbytečné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce náhrad ve výši 75,- Kč (srov. §7, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst.1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), celkem ve výši 1.075,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst.1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. května 2001
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu