ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1101.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1101/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Z. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému L. Č. r., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 5 C 101/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. listopadu 1999, č.j. 12 Co 87/99-126, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný platil počínaje 1. 1. 1989 měsíčně 2.100,- Kč jako náhradu za ztrátu na výdělku a „dále na důchodu kolem 300,- Kč měsíčně\". Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 5. 4. 1985 byla u něj zjištěna nemoc z povolání - nemoc periferních svalů a vibrace. V důsledku toho byl převeden na méně placenou práci; vznikala mu tak ztráta na výdělku a po přiznání invalidního důchodu (22. 5. 1987) též ztráta na důchodu.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 19. 7. 1995, č.j. 5 C 101/94-27, návrh žalobce na náhradu škody za dobu od 1. 4. 1984 do 4. 4. 1985 zamítl, řízení o nároku žalobce na náhradu škody za dobu od „5. 4. 1985 do 31. 3. 1994\" zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobci nelze přiznat náhradu škody z nemoci z povolání v době před 5. 4. 1985, neboť podle hlášení nemoci z povolání, vydaného Krajským ústavem národního zdraví v P., dnem vzniku nemoci z povolání je 5. 4. 1985 a v pravomoci soudu není obsah tohoto hlášení měnit. Protože o náhradě ztráty na důchodu již pravomocně rozhodl Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 28. 3. 1989, sp. zn. 4 C 41/88, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 8. 1993, sp. zn. 14 Co 525/92, a tatáž věc pravomocně rozhodnutá nemůže být projednávána znovu, řízení o tomto nároku zastavil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. 3. 1996, č.j. 12 Co 598/95-39, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl návrh žalobce na náhradu škody za dobu od 1. dubna 1984 do 4. dubna 1985 zamítnut, potvrdil, ve výroku, jímž bylo řízení o návrhu žalobce na náhradu škody za dobu od 5. dubna 1985 do 31. března 1994 zastaveno, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že řízení v části týkající se „žalobního požadavku\" na zaplacení částky 31.131,- Kč s 3% úrokem od 1. 5. 1985 a s 16% úrokem od 1. 7. 1994 do zaplacení, jako náhrady za ztrátu na výdělku za období od 5. dubna 1985 do 31. března 1994, a v části týkající se „žalobního požadavku\" na zaplacení částky 39.900,- Kč s 3% úrokem od 1. 7. 1987 a s 16% úrokem do 1. 7. 1994 do zaplacení, jako náhrady za ztrátu na důchodu za období od 1. června 1987 do 31. 12. 1988, zastavil; v části týkající se „žalobního požadavku\" na zaplacení částky 131.172,- Kč s 3% úrokem od 1. 2. 1989 a s 16% úrokem od 1. 7. 1994 do zaplacení jako náhrady za ztrátu na důchodu za období od 1. 1. 1989 do 31. 3. 1994 a dále počínaje dubnem 1994 měsíčně 2.100,- Kč, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel z toho, že nemoc z povolání byla u žalobce zjištěna „v odškodnitelné formě\" dnem 5. 4. 1985. Nárok na náhradu škody časově připadající na období od dubna 1984 do 5. dubna 1995 (správně 5. dubna 1985) s přihlédnutím ke vznesené námitce promlčení považoval za nedůvodný. Protože o žalobcově nároku na náhradu za ztrátu na důchodu bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 3. 1989, sp. zn. 4 C 41/88, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 8. 1993, sp. zn. 14 Co 525/92, jen ohledně nároku za období od 1. 6. 1987 do 31. 12. 1988, zastavil soud prvního stupně řízení důvodně jen ohledně uvedeného období. Počínaje dnem 1. 1. 1989 nebylo o žalobcově nároku v jiném řízení dosud rozhodnuto, proto uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval „žalobním požadavkem\" na zaplacení částky 131.172,- Kč s příslušenstvím a počínaje dnem 1. 4. 1994 měsíčně 2.100,- Kč.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 22. 7. 1998, č.j. 5 C 101/94-103, žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným platit mu počínaje 1. 1. 1989 jako náhradu za ztrátu na výdělku 2.100,- Kč měsíčně a na uložení povinnosti žalovanému platit žalobci za ztrátu na důchodu 300,- Kč měsíčně, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že „Českému státu\" se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že nebyla zjištěna příčinná souvislost mezi nemocí z povolání u žalobce zjištěnou a požadovanou náhradou škody. Vycházel přitom z toho, že nemoc z povolání (onemocnění periferních nervů z vibrace) pouze omezuje určitý výběr pracovních činností u žalobce, ale jako celek nesnižuje jeho pracovní schopnost. Na invaliditě žalobce se dominantní měrou podílí srdeční onemocnění. Degenerativní změny v oblasti kyčelních kloubů a páteře nejsou individualizující ani z části, rovněž jen do určité míry snižují žalobcovu pracovní schopnost.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 11. 1999, č.j. 12 Co 87/99-126, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; proti svému rozsudku připustil dovolání. Vycházeje z toho, že soud prvního stupně provedl dokazování v takovém rozsahu, že bylo možno zjistit spolehlivě skutkový stav věci, posoudil postup soudu prvního stupně jako správný, jestliže dovodil, že žalobce nemůže mít nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, je-li poživatelem plného invalidního důchodu. Stejně tak se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v důsledku neexistence příčinné souvislosti mezi žalobcovou invaliditou a u něj zjištěnou nemocí z povolání mu nepřísluší nárok na náhradu za ztrátu na důchodu. Protože „otázka oprávněnosti nároku na náhradu za ztrátu na důchodu poté, co je pracovník v důsledku nemoci z povolání přeřazen na jinou méně placenou práci a následně je mu pak přiznán nižší invalidní důchod, byť je uznán plně invalidním pro jinou chorobu, jejíž vznik nemá souvislost s nemocí z povolání, je otázkou zásadního právního významu\", připustil proti svému rozsudku, v části týkající se nároku žalobce na náhradu za ztrátu na důchodu, dovolání.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že soudy měly při posuzování jeho nároku na náhradu za ztrátu na důchodu postupovat především podle předpisů o sociálním zabezpečení. Vzhledem k tomu, že se průměrný měsíční výdělek pro výpočet důchodu zjišťuje za posledních 10, popřípadě 5, kalendářních roků před rokem, v němž vznikl nárok na důchod, a v žalobcově případě v uvedeném sledovaném období došlo ke snížení jeho výdělku následkem poškození zdraví nemocí z povolání, mělo by se vycházet z fiktivního průměrného měsíčního výdělku zjišťovaného podle předpisů o průměrném výdělku pro účely náhrady škody podle zákoníku práce a předpisů jej provádějících. Namítá dále, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že v důsledku nemoci z povolání poklesl žalobcův výdělek nejméně o 66%. Pochybení v řízení spatřuje též v tom, že soudu doručil výpočet, kde ztrátu na důchodu vyčíslil částkou 436,- Kč, avšak soud prvního stupně tomuto jeho podání nevěnoval pozornost, a proto ani nebylo rozhodnuto o změně žaloby, i když z úkonů žalobce „by snad mělo být patrné\", že měl a má zájem na rozhodnutí soudu a přiznání uvedené náhrady. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 5 C 191/94, z 22. 7. 1998 byly ve výrocích o zamítnutí náhrady za ztrátu na důchodu zrušeny a věc v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
146
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle ustanovení §239 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozsudek odvolacího soudu jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.
Žalobce v dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - uplatňuje vedle dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. také dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., neboť nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vychází rozsudek odvolacího soudu. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, zda rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, s nímž účastník nesouhlasí, popřípadě, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nemůže být - jak výše uvedeno - předmětem přezkoumávání dovolání přípustného podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.
V ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. zákon odvolacímu soudu poskytl možnost v každé věci zvážit význam svého rozhodnutí po právní stránce, popřípadě (nemá-li zásadní význam po právní stránce celé rozhodnutí) význam jím řešené konkrétní právní otázky, a v odůvodněném případě stanovit proti němu přípustnost dovolání. Této zákonem stanovené možnosti odvolací soud v projednávaném případě využil, když ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil, že je dovolání přípustné.
S názorem soudů, že žalobci náhrada za ztrátu na důchodu nepřísluší, neboť zde není příčinné souvislosti mezi žalobcovou invaliditou a u něj zjištěnou nemocí z povolání, dovolací soud nesouhlasí.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat (vzhledem k tomu, že podle tvrzení žalobce mu nárok na náhradu za ztráta na důchodu vznikl po jeho přiznání 22. 5. 1987) podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 1988, t.j. přede dnem účinnosti zákona č. 188/1988 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce (srov. čl. II. bod 1. větu za středníkem zákona č. 188/1988 Sb.) - dále jen „zák. práce\".
Podle ustanovení §193 odst. 1 písm. a) zák. práce pracovníku (nyní zaměstnanci), který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je organizace (nyní zaměstnavatel) povinna v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku, popřípadě na důchodu. Podle ustanovení §195a zák. práce náhrada za ztrátu na důchodu náleží v částce rovnající se rozdílu mezi výší důchodu, na který poškozenému vznikl nárok, a výší důchodu, na který by mu vznikl nárok, kdyby nedošlo ke snížení jeho výdělku následkem poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.
Účelem této pracovněprávní úpravy náhrady za ztrátu na důchodu bylo zejména umožnit poskytování náhrady škody vzniklé pracovníku (zaměstnanci) v důsledku toho, že mu byl vyměřen důchod v nižší částce, než v jaké by mu náležel, kdyby nedošlo ke snížení jeho výdělku následkem poškození na zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Předpisy o sociálním zabezpečení totiž neumožňovaly při výpočtu dávek důchodového zabezpečení vzít v úvahu částky, které poškozený pobíral jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
147
Úvaha odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o nutnosti příčinné souvislosti mezi žalobcovou invaliditou a zjištěnou nemocí z povolání zcela pomíjí uvedený smysl a cíl ustanovení §195a zák. práce. Zkoumání uvedené příčinné souvislosti by mohlo mít své místo jen v případě, že by žalobce ztrácel na výdělku v důsledku invalidity pro nemoc z povolání. Taková ztráta by ale byla ztrátou odškodnitelnou postupem podle ustanovení §195 zák. práce jako náhrada za ztrátu na výdělku při uznání plné (částečné) invalidity.
Tak tomu ale v projednávané věci nebylo. Žalobce byl uznán invalidním v důsledku obecných příčin (nikoli pro zjištěnou nemoc z povolání). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle §195 zák. práce mu tedy nevznikl. Protože ale při výpočtu invalidního důchodu (přiznaného nikoli jako důsledek nemoci z povolání) bylo vycházeno z výdělků nižších, neboť po zjištění nemoci z povolání byl žalobce od 5. 4. 1985 převeden na méně placenou práci, mohla v důsledku této skutečnosti žalobci ztráta na důchodu ve smyslu ustanovení §195a zák. práce. vzniknout.
Invalidní důchod se vyměřuje z průměrného měsíčního výdělku. Jestliže se má pro účely vyplývající z ustanovení §195a zák. práce srovnávat výše důchodu, na který poškozenému vznikl nárok, s výší důchodu, na který by mu vznikl nárok, kdyby nedošlo ke snížení jeho výdělků následkem poškození na zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, je třeba výši důchodu, na který by poškozenému vznikl nárok (fiktivní důchod), stanovit především podle předpisů o sociálním a důchodovém zabezpečení, tj. z hrubých výdělků zaměstnance v rozhodném období (srov. §14 odst. 2 zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení). Za dobu, po kterou během rozhodného období došlo ke snížení výdělku zaměstnance následkem poškození na zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, je třeba výši průměrného výdělku stanovit tak, aby odpovídala výdělku, kterého by zaměstnanec dosáhl, kdyby nedošlo ke škodné události. Nestanoví-li předpisy o sociálním zabezpečení jinak, postupuje se podle předpisů o průměrném výdělku pro účely náhrady škody podle zákoníku práce a předpisů jej provádějících ( srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Sc 1/81 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník 1982).
Uvedené zásady vyložil Nejvyšší soud České republiky již ve svém rozsudku ze dne 29. 10. 1992, č.j. 6 Cz 17/92-58, v řízení vedeném u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 41/88, ve kterém žalobce uplatnil část náhrady za ztrátu na důchodu za dobu od 1. 6. 1987 do 31. 12. 1988. Uplatňuje-li nyní další část stejného nároku, když využil možnosti dispozice s nárokem, v této věci, platí pro posouzení jeho nároku stejná východiska.
Souhlasit lze s dovolatelem též v tom, že soud prvního stupně nepostupoval správně, jestliže nereagoval na skutečnost, že žalobce poté, co do protokolu u jednání dne 6. 11. 1996 prohlásil, že na ztrátě na důchodu požaduje částku „kolem 300,- Kč měsíčně\" a že výpočet upřesní dodatečně (soud prvního stupně tuto změnu návrhu při témže jednání usnesením připustil), zaslal soudu přípis doručený dne 25. 11. 1996 nazvaný „Výpočet ztráty na důchodu\"; nebylo však z něj jednoznačně patrno, čeho se žalobce tímto přípisem domáhá. Prohlášením do protokolu při jednání soudu prvního stupně dne 16. 4. 1997 žalobce uvedl, že trvá na nárocích, „které upřesnil při jednání dne 6. 11. 1996\".
Podle ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, povolání a bydliště účastníků (obchodní jméno nebo název a sídlo právnické osoby), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
Podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. předseda senátu vyzve účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno. Poučuje účastníky také, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. sleduje mimo jiné i ten cíl, aby v řízení bylo napevno postaveno, co je předmětem řízení (o jakých právech a povinnostech má soud rozhodnout). Žalobní petit musí být proto přesný, určitý a srozumitelný. Vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené musí být provedeno tak přesně, srozumitelně a určitě, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí. V každé fázi řízení musí být patrno, co je předmětem řízení (o čem probíhá soudní řízení).
Ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. je nástrojem, který soudu umožňuje, aby v případě, nesplňuje-li návrh na zahájení řízení (žaloba) nebo jiné podání shora uvedené požadavky, sjednal nápravu tak, aby řízení mohlo řádně proběhnout a jeho výsledkem (ve vztahu k výroku) bylo vykonatelné rozhodnutí.
Žalobce v projednávané věci v kontextu se svým prohlášením do protokolu při jednání před soudem prvního stupně dne 6. 11. 1996 (že výpočet upřesní dodatečně) zaslal soudu přípis, doručený soudu dne 25. 11. 1996, nazvaný „Výpočet ztráty na důchodu\"; prohlášením do protokolu při jednání soudu prvního stupně dne 16. 4. 1997 ale uvedl, že trvá na nárocích, „které upřesnil při jednání dne 6. 11. 1996\". Soud proto měl žalobce v souladu s ustanovením §43 odst. 1 o.s.ř. vyzvat, aby vysvětlil (objasnil), čeho se vlastně domáhá, neboť z jeho projevů (podání doručené soudu dne 25. 11. 1996 a prohlášení do protokolu při jednání dne 16. 4. 1997) nebylo zřejmé, jaké konkrétní rozhodnutí soudu (petit) po soudu požaduje. Jestliže takto soud prvního stupně nepostupoval, jde o vadu řízení. Soud prvního stupně (a po něm i odvolací soud) totiž v rozporu s ustanovením §79 odst. 1 o.s.ř. rozhodoval, aniž bylo postupem podle §43 odst. 1 o.s.ř. na pevno postaveno, čeho (jakého rozhodnutí soudu) se žalobce domáhá.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. dubna 2001
JUDr. Mojmír P u t n a , v. r.
předseda senátu