ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1139.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1139/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce T. K., proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí v Praze 2, Na poříčním právu č. 1, o neplatnost výpovědi a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 356/91, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 1998 č.j. 13 Co 361/98-100, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, kterou mu dala žalovaná dopisem ze dne 18.2.1991, je neplatná, a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu "náhradu mzdy podle §61 odst. 1 zák. práce za období od 31.7.1991". Žalobu odůvodnil tím, že použitý výpovědní důvod "je nepravdivý" a že nebyly splněny podmínky platnosti výpovědi uvedené v ustanoveních §46 odst. 2, §47 odst. 1 a §59 odst. 1 zák. práce. Jako žalovanou v žalobě označil "Č. t. P.".
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5.11.1996 č.j. 18 C 356/91-54 vyhověl žalobě na určení neplatnosti výpovědi a vyslovil, že "o náhradě mzdy a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná nesplnila tzv. nabídkovou povinnost ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, která je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 18.8.1997 č.j. 13 Co 350/97-72 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§212 odst. 2 o.s.ř.), spočívající v okolnosti, že soud prvního stupně po zrušení Č. t. nepostupoval podle §107 odst. 3 o.s.ř. a nejednal s "ústředním orgánem České republiky pro pracovněprávní vztahy", jímž je podle ustanovení §9 zák. č. 2/1969 Sb. ve znění pozdějších předpisů Ministerstvo práce a sociálních věcí, ale nesprávně jednal s Č. t., aniž bylo rozhodnuto, že převzala práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů zrušené Č. t.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 27.1.1998 č.j. 18 C 356/91-84 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce se stal v důsledku rozhodnutí "o nové organizační struktuře Č. s cílem snížit pracovníky za účelem zvýšení efektivnosti práce" nadbytečným, a protože bylo prokázáno, že zaměstnavatel splnil i svou nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, je výpověď z pracovního poměru platným právním úkonem.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.12.1998 č.j. 13 Co 361/98-100 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení byla náležitě prokázána jak existence organizační změny u žalované, v důsledku níž se žalobce stal nadbytečným, tak i splnění podmínky uvedené v ustanovení §46 odst. 2 zák. práce. Podle názoru odvolacího soudu je však třeba "za zásadní pro posouzení věci" považovat okolnost, že neplatnost výpovědi žalobce u soudu uplatnil až po uplynutí dvouměsíční "propadné" lhůty uvedené v ustanovení §64 zák. práce; neplatností výpovědi se proto nelze dále zabývat a výpověď je účinná, "i kdyby nebyly splněny veškeré zákonem požadované náležitosti platné výpovědi".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť odvolací soud "nesprávně zhodnotil problém dodržení či zmeškání zákonem stanovené lhůty pro podání žalobního návrhu". Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc přezkoumal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě brání meritornímu rozhodnutí o dovolání nedostatek podmínky dovolacího řízení.
Podle ustanovení §240 odst. 1, věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §241 odst. 1, věty první o.s.ř. dovolatel musí být zastoupen advokátem nebo komerčním právníkem, jestliže nemá právnické vzdělání buď sám nebo jeho zaměstnanec (člen), který za něj jedná. Podle ustanovení §241 odst. 2, věty druhé o.s.ř. nemá-li dovolatel právnické vzdělání, musí být dovolání sepsáno advokátem nebo komerčním právníkem, anebo zaměstnancem (členem) dovolatele s právnickým vzděláním, který za něj jedná.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Mimořádnost tohoto opravného prostředku odůvodňuje požadavek, aby účastník řízení (jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj ve smyslu §21 o.s.ř. jedná), který se rozhodl dovolání uplatnit, měl právnické vzdělání nebo, aby byl zastoupen osobou, která je podle zákona povolána poskytovat právní pomoc (advokátem, dříve i komerčním právníkem), jestliže sám nebo jeho zaměstnanec (člen) takového vzdělání nedosáhl.
Z ustanovení §241 odst. 1, věty první a z ustanovení §241 odst. 2, věty druhé o.s.ř. vyplývá, že dovolatel - pokud nemá právnické vzdělání buď sám nebo jeho zaměstnanec (člen), který za něj jedná - musí být nejen při podání dovolání zastoupen advokátem (komerční právníci se stali s účinností od 1.7.1996 advokáty - srov. §57 odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb. o advokacii), ale i požadavek, že tento procesní úkon může učinit jen prostřednictvím takového zmocněnce. Citované ustanovení představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze vydat rozhodnutí, kterým se řízení končí (rozhodnutí ve věci samé).
V posuzovaném případě podal žalobce dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, aniž by při tomto úkonu byl zastoupen advokátem, a nebylo ani prokázáno, že by měl právnické vzdělání. K odstranění uvedeného nedostatku jej Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 17.3.2000 č.j. 18 C 356/91-111 opětovně vyzval, aby si ve lhůtě 15 dnů zvolil ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 a 2 o.s.ř. v dovolacím řízení zástupcem advokáta, a zároveň ho poučil, že dovolací řízení bude podle ustanovení §234c a §104 odst. 2 o.s.ř. zastaveno, nebude-li výzvě ve stanovené lhůtě vyhověno. Přestože usnesení bylo žalobci ve smyslu ustanovení §46 odst. 2, věty druhé a třetí o.s.ř. doručeno dne 24.3.2000, žalobce výzvě dosud nevyhověl.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatel nesplnil zákonem stanovenou podmínku dovolacího řízení a přes výzvu a poučení o důsledcích své nečinnosti do dnešního dne nedostatek podmínky dovolacího řízení podle ustanovení §241 odst. 1, věty první a §241 odst. 2, věty druhé o.s.ř. neodstranil. Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení §243c a §104 odst. 2, věty třetí o.s.ř. zastavil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. března 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý
předseda senátu