ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1325.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1325/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. P. proti žalovaným 1) J. J., 2) D. H. a 3) D. H., o určení neplatnosti závětí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 108/96, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2000 č.j. 14 Co 632/99-232, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá.
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Zůstavitelka D. P., zemřelá dne 25.7.1995, pořídila o svém majetku dne 24.3.1988 závěť sepsanou do notářského zápisu u býv. Státního notářství pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 NZ 140/88, dne 31.10.1990 závěť sepsanou do notářského zápisu u býv. Státního notářství pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 NZ 551/90 a dne 26.3.1992 závěť sepsanou do notářského zápisu u býv. Státního notářství pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 NZ 186/92. V řízení o dědictví, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. D 946/95, žalobce jako zůstavitelčin dědic ze zákona ve III. dědické skupině namítl neplatnost uvedených závětí; usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29.3.1996 č.j. D 946/95-39 mu bylo uloženo, aby podal u soudu žalobu na určení, zda jde o "platné závěti zůstavitelky".
Žalobce se žalobou domáhal určení, že uvedené závěti jsou neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že zůstavitelka v době, kdy závěti pořídila, trpěla vážnou duševní chorobou, a že proto nebyla způsobilá k právním úkonům. Zůstavitelka byla totiž od roku 1981 psychiatricky léčena, v roce 1986 se její onemocnění rozvinulo v paranoidní schizofrenii a v roce 1988 odešla do plného invalidního důchodu, neboť pro svoji chorobu již nebyla schopna jakékoliv práce. O zůstavitelku pečovala její matka, po její smrti v roce 1990 zůstavitelka žila sama a psychiatrickou léčbu odmítala. Byla ve "velmi zanedbaném stavu", kromě běžných nákupů si nedokázala "obstarat své záležitosti" a s jejich vyřizováním jí pomáhal žalobce a jeho manželka.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 19.8.1999 č.j. 15 C 108/96-202 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný 1) je povinen Obvodnímu soudu pro Prahu 9 zaplatit na náhradě nákladů řízení 35.187,- Kč, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů 10.905,- Kč k rukám advokátky Mgr. Z. Ř., že žalovaný je povinen zaplatit žalobci "přímo k jeho rukám" 1.000,- Kč a že vůči žalované 2) a žalovanému 3) se žalobci právo na náhradu nákladů nepřiznává. Při svém rozhodování soud prvního stupně vycházel především z rozhodnutí posudkové komise sociálního zabezpečení ONV v P. ze dne 26.10.1988, kterým byla zůstavitelka uznána plně invalidní pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, který jí brání vykonávat jakékoliv soustavné zaměstnání, z protokolu o jednání této komise, ze kterého vyplývá, že příčinou nepříznivého zdravotního stavu zůstavitelky byla paranoidní psychóza, a ze znaleckého posudku 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, podle kterého zůstavitelka trpěla dlouhodobě probíhající paranoidně halucinatorní psychózou schizofrenního okruhu s neúplnými remisemi, která vedla k defektu její osobnosti, násobenému mozkovou a koronární arteriosklerózou. Komise znalců dospěla k závěru, že vinou této duševní poruchy nebyla zůstavitelka od roku 1979 způsobilá k právním úkonům, týkajícím se dispozic s vyššími částkami, než kolik činil její invalidní důchod. Vypracování "revizního" znaleckého posudku z oboru psychiatrie, které navrhoval žalovaný 1), soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že znalecký posudek 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze je vypracován "s odborností a že znalci pro vypracování měli dostatek podkladů, aby mohli učinit jednoznačný závěr".
K odvolání žalovaného 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.2.2000 č.j. 14 Co 632/99-232 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný 1) je povinen žalobci zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.150,- Kč k rukám advokátky Mgr. Z. Ř., že vůči žalované 2) a žalovanému 3) se žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává a že návrh na připuštění dovolání se zamítá. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci a že dospěl "v podstatě" ke správným právním závěrům. Podle odvolacího soudu jsou zůstavitelčiny závěti neplatné, neboť zůstavitelka v době jejich sepsání trpěla trvalou a závažnou duševní poruchou, přičemž žalovaným 1) nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by u zůstavitelky docházelo k tzv. světlým okamžikům. Skutečnost, že zůstavitelka volně disponovala se svým invalidním důchodem, není s tímto zjištěním v rozporu, neboť dispozice s důchodem je právním úkonem menšího významu. Návrh žalovaného 1) na vyslovení přípustnosti dovolání ohledně právní otázky, zda je zjištěná duševní choroba zůstavitelky identická s pojmem duševní poruchy dle §38 odst. 2 obč. zák. a zda zjištěný zdravotní stav zůstavitelky nutně musí vést k závěru o neplatnosti všech tří závětí, odvolací soud zamítl s odůvodněním, že výklad ustanovení §38 odst. 2 obč. zák. je v judikatuře vyšších soudů ustálen a že otázka, vznesená žalovaným 1), není právní otázkou ve smyslu ustanovení §239 o.s.ř., ale že se zaobírá spíše hodnocením skutkových zjištění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Namítá, že soudy obou stupňů se dopustily závažného pochybení, když nerozlišovaly mezi pojmy "duševní porucha" a "duševní choroba". Duševní porucha, která zahrnuje chronické stavy i krátkodobé poruchy, je pojmem širším než duševní choroba. Skutečnost, že určitá osoba trpí duševní chorobou, nemusí nutně znamenat, že tato osoba nemůže posuzovat své úkony z hlediska jejich následků anebo že by nemohla ovládat své jednání. Z dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo pouze to, že zůstavitelka trpěla duševní chorobou; nebylo však prokázáno, že trpěla duševní poruchou. Nejbližší rodina přitom zůstavitelku pokládala za "plnoprávného účastníka řady procesních úkonů" a neměla o ní žádné pochybnosti "z hlediska duševní poruchy". Za otázku zásadního právního významu dovolatel považuje "to, zda zjištěná duševní choroba zemřelé paní D. P. je identická s pojmem duševní poruchy podle §38 odst. 2 Občanského zákoníku a zda-li tento zjištěný její zdravotní stav nutně musí vést k závěru o neplatnosti všech tří namítaných závětí ve smyslu výše uvedeného ustanovení Občanského zákoníku". Dovolatel dále upozorňuje, že v řízení před odvolacím soudem nebylo žalované 2) a žalovanému 3) řádně doručeno předvolání k jednání, že nebyli soudem vyslechnuti a že jim nebyla dána možnost se k věci vyjádřit. Přípustnost dovolání žalovaný 1) dovozuje z ustanovení §239 odst.2 a §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného 1) odmítl pro nepřípustnost. Otázka "předložená k posouzení Nejvyššímu soudu" nemá podle jeho názoru po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud ve věci rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou. K námitce dovolatele, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., žalobce uvedl, že vzhledem k tomu, že žalovaná 2) a žalovaný 3) nepodali odvolání do rozsudku soudu prvního stupně a ani jiným způsobem nebrojili proti rozhodnutím, kterými bylo žalobě vyhověno, nebyla jim "postupem žádného soudu" odebrána možnost jednat před soudem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen "o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 1) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozsudek odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
V posuzované věci žalovaný 1) v dovolání sice poukazuje na dovolací důvod podle ustanovení §241 odst.3 písm. d) o.s.ř., z obsahu dovolání však vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vychází rozsudek odvolacího soudu, a s jeho skutkovým závěrem.
Odvolací soud na základě dokazování, provedeného před soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že zůstavitelka jednala při pořizování závětí v duševní poruše, která ji činila k těmto úkonům neschopnou, a že proto jde o právní úkony, které jsou podle ustanovení §38 odst.2 obč. zák. neplatné. Podle názoru dovolatele odvolací soud nerozlišoval mezi duševní poruchou a duševní chorobou (podle dovolatele je duševní porucha "pojmem širším" než duševní choroba) a v řízení nebylo "ani v případě jediné konkrétní závěti" prokázáno, že by zůstavitelka jednala "jako osoba stižená duševní poruchou"; dovolatel současně předestírá vlastní hodnocení provedených důkazů a na základě odlišných zjištění činí jiné skutkové a právní závěry než odvolací soud (z provedených důkazů dovozuje, že onemocnění zůstavitelky nemělo vliv na její způsobilost pořídit předmětné závěti a že proto nemůže jít o neplatné právní úkony).
Otázka, zda duševní porucha je "pojmem širším" než duševní choroba (jak uvádí dovolatel), nemá pro posouzení této věci význam. Dovodil-li totiž odvolací soud na základě výsledků dokazování (podle znaleckého posudku 1. Lékařské fakulty University Karlovy v Praze zůstavitelka trpěla paranoidně halucinatorní psychózou schizofrenního okruhu, která ji činila nezpůsobilou k pořízení závěti, a to "ve všech třech případech postupně pořízeních závětí"), že zůstavitelka jednala při pořizování závětí v duševní poruše, tedy v takovém stavu, který má na mysli ustanovení §38 odst.2 obč. zák. jako důvod neplatnosti právního úkonu, pak učinil skutkový závěr, rozhodný pro právní posouzení věci. Tím, že dovolatel uvedený závěr zpochybňuje, nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, ale správnost jeho skutkových zjištění a skutkového závěru.
Právní posouzení věci odvolacím soudem dovolatel nezpochybňuje ani tím, že na základě vlastního hodnocení provedených důkazů dospívá k jiným právním závěrům než odvolací soud. Příčinou toho, proč dovolatel činí jiný právní závěr, totiž není mylná aplikace právních předpisů odvolacím soudem na soudy zjištěný skutkový stav věci, ale odlišný skutkový závěr, vybudovaný na základě jiného hodnocení důkazů.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatel ve skutečnosti ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm.c) o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm.c) o.s.ř. však nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, zda rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, s nímž účastník nesouhlasí, popřípadě které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Přípustnost dovolání nelze důvodně dovozovat ani z ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst.1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu citovaného ustanovení rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Odnětí možnosti jednat před soudem představuje újmu na procesních právech, k níž došlo v důsledku nesprávného (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) postupu soudu. Z povahy této újmy vyplývá, že se jí může dovolávat jen ten účastník řízení, v jehož procesněprávních poměrech nastala a který má za to, že mu byla znemožněna realizace procesních práv, jež by jinak - kdyby k nesprávnému postupu soudu nedošlo - uplatnil.
V posuzované věci dovolatel spatřuje naplnění vady uvedené v ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř. v tom, že v řízení před odvolacím soudem nebylo žalované 2) a žalovanému 3) řádně doručeno předvolání k jednání, že nebyli soudem vyslechnuti a že jim nebyla dána možnost se k věci vyjádřit. Tvrzené odnětí možnosti jednat před soudem se tedy netýká procesněprávních poměrů dovolatele, ale dalších žalovaných; k uplatnění této vady tedy dovolatel není - jak vyplývá z výše uvedeného - subjektivně legitimován. Z obsahu spisu navíc vyplývá, že žalovaná 2) a žalovaný 3) byli řádně předvoláni k jednání před odvolacím soudem (předvolání k jednání jim bylo doručeno dne 12.1.2000 uložením na poště) a že se k jednání před odvolacím soudem nedostavili a ani nepožádali o jeho odročení; odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně projednal v jejich nepřítomnosti.
Žalovaný 1) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Protože ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen, protože vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř. není rozsudek odvolacího soudu postižen, protože z obsahu spisu nevyplývá, že by byl postižen jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a protože dovolání podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. není v této věci přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného 1) podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce náhrad ve výši 75,- Kč (srov. §7, §9 odst.3 písm.a), §11 odst.1 písm.k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), celkem ve výši 1.075,- Kč. Protože dovolání žalovaného 1) bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst.4 věty první, §224 odst.1 a §146 odst.2 věty první (per analogiam) o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst.1 o.s.ř. je žalovaný 1) povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) bylo ve smyslu ustanovení §243b odst.4 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 věty první o.s.ř. rozhodnuto, že žádný z těchto účastníků na ni nemá právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková