ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1343.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1343/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného R. A. proti povinnému J. B., za účasti manželky povinného H. B., pro 200.000,- Kč s příslušenstvím prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 13 E 1121/99, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 1999, č.j. 13 Co 652/99-23, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému náklady dovolacího řízení ve výši 2.950,- Kč na účet advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 27.9.1999, č.j. 13 E 1121/99-8, nařídil podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11.4.1997, č.j. 7 C 209/96-42, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25.3.1999, č.j. 13 Co 492/97-93, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 200.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 21% za dobu od 1.1.1997 do zaplacení a k úhradě nákladů „nalézacího\" řízení ve výši 29.525,- Kč, výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, a to „rozestavěné stavby na pozemku p.č. 2733, pozemku p.č. 2733 - zastavěná plocha a pozemku p.č. 325/5 - ostatní plocha, se všemi součástmi a příslušenstvím, jak jsou tyto nemovitosti zapsány u Katastrálního úřadu ve Z. na LV č. 3052 pro obec a katastrální území N., které jsou ve společném jmění povinného a jeho manželky H. B.\". Povinnému zakázal, aby od doručení rozhodnutí uvedené nemovitosti převedl na jiného nebo je zatížil, a uložil mu, aby do 15 dnů od doručení rozhodnutí soudu písemně sdělil, zda a kdo má k nemovitostem předkupní právo, aby zaplatil státu soudní poplatek a oprávněnému, k rukám jeho zástupce, náklady řízení o výkon rozhodnutí.
K odvolání povinného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17.12.1999, č.j. 13 Co 652/99-23, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že v dané věci byly splněny všechny zákonné podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí a nesouhlasil s námitkou nevhodnosti navrženého způsobu výkonu rozhodnutí. Konstatoval přitom, že nic nebrání povinnému, aby podle vlastní úvahy prodal jinou svou nemovitost, o níž se v odvolání zmiňuje, a z výtěžku pak vymáhanou pohledávku uspokojil, případně aby k uspokojení pohledávky použil v odvolání připomínané finanční prostředky ze svého účtu, čímž předejde prodeji nemovitosti, ve které s rodinou bydlí.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. Na naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. usuzuje z toho, že o jeho odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, rozhodovali titíž soudci, kteří v minulosti rozhodovali o odvolání proti rozsudku vydanému soudem prvního stupně v nalézacím řízení. Krajský soud v Brně tehdy změnil žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a tím oprávněnému sám přiznal nyní exekučně vymáhanou pohledávku. Podle povinného nelze nyní očekávat, že by tentýž senát Krajského soudu v Brně, který pohledávku oprávněnému přiznal, objektivně zhodnotil námitky povinného ohledně vhodnosti nařízeného výkonu rozhodnutí. Lze proto dovozovat, že dovoláním napadené usnesení vydali soudci, kteří jsou ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. pro svůj poměr k věci vyloučeni z jejího projednávání a rozhodování. Povinného „rovněž udivuje rychlost, s jakou senát 13 Co Krajského soudu v Brně vyřídil jeho odvolání (cca 2 měsíce), když o odvolání v řízení o zaplacení částky 200.000,- Kč rozhodoval nesrovnatelně déle\". Z odkazem na uvedené důvody povinný navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Oprávněný nepovažuje dovolání povinného za přípustné, ani za důvodné a navrhl, aby ho dovolací soud odmítl. Nepřípustný poměr k věci není podle něho možné dovozovat pouze ze skutečnosti, že soudci, kteří rozhodují v řízení exekučním, již dříve rozhodovali v rámci řízení nalézacího.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o.s.ř.\" - (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu právního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě povinný napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí. Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. a protože přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a/, b/ c/, e/ nebo f/ o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení §239 o.s.ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. v dané věci splněny nejsou proto, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a dovolatel ani návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu neučinil.
Dovolání je vždy přípustné (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), trpí-li řízení některou z vad taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; k takovým vadám (způsobujícím tzv. zmatečnost) je dovolací soud povinen přihlédnout, i kdyby v dovolání uplatněny nebyly (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou ze zde uvedených vad; nastává pouze tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v ustanovení §237 o.s.ř. skutečně trpí.
Povinný se dovolává zmatečnosti řízení tvrzením, že o jeho odvolání proti usnesení soudu prvního stupně rozhodovali soudci, kteří byli vyloučeni z projednávání a rozhodování věci proto, že předtím rozhodovali o odvolání v řízení nalézacím.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. je dovolání přípustné tehdy, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Vyloučeni z projednávání a rozhodování věci jsou podle ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. soudci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Předsedkyně senátu, JUDr. P. L., ve svém vyjádření k námitce podjatosti vznesené vůči ní uvedla, že ani k účastníkům řízení či jejich zástupcům, ani k projednávané věci. nemá vztah, který by ji vylučoval z projednávání a rozhodování věci. V kterých věcech senát rozhoduje je určeno rozvrhem práce krajského soudu. Délka řízení byla dána tím, že o odvolání v posuzované věci bylo možno rozhodnout bez nařízení jednání. Shodně pak se vyjádřili soudci JUDr. D. V. a Mgr. P. M. Rovněž oni učinili prohlášení, že ani k účastníkům řízení či jejich zástupcům, ani k projednávané věci. nemají vztah, který by je vylučoval z projednávání a rozhodování věci.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce by sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž naroveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce a podobně. Důvodem k vyloučení soudce však nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Nalézací řízení vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 7 C 209/96-42 a řízení o výkon rozhodnutí v uvedeném nalézacím řízení vydaného, jsou rozdílná řízení, ve kterých se rozhoduje o jiném předmětu řízení. Zatímco v řízení nalézacím je rozhodováno o předmětu sporu mezi účastníky, smyslem řízení exekučního je nucené vymožení vykonatelným rozhodnutím stanovených povinností. Jedná se tedy o rozhodování v jiné věci. Ze samotné skutečnosti, že soudce jedná a rozhoduje ve více právních věcech týchž účastníků, nelze dovozovat jeho poměr k věci, který by mohl vést k pochybnostem o jeho nepodjatosti. Na podjatost soudce rovněž nelze usuzovat ze skutečnosti, zda tento v předchozí věci téhož účastníka rozhodl v jeho prospěch či nikoli.
Dovolací soud pak nemá důvod neuvěřit vyjádření soudců JUDr. P. L., JUDr. D. V. a Mgr. P. M., že nemají takový poměr k účastníkům řízení, jejich zástupcům či k věci, který by je vylučoval z projednávání a rozhodování dané věci. V dovolání uváděná tvrzení povinného k závěru o vyloučení jmenovaných soudců rovněž nevedou.
Lze uzavřít, že uvedení soudci nebyli z projednávání a rozhodování ve věci výkonu rozhodnutí, vzešlého z nalézacího řízení, v němž rozhodli o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, z důvodu, že v uvedeném nalézacím řízení rozhodovali, vyloučeni a že rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. postižen. Existenci jiných vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř pak není dovolatelem namítána a ani z obsahu spisu nevyplývá.
Protože napadené usnesení odvolacího osudu netrpí žádnou z vad vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a protože z hledisek uvedených v ustanovení §238a a §239 o.s.ř. dovolání proti tomuto usnesení není přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného – aniž se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.Ve smyslu ustanovení §243a odst. 1 věty první o.s.ř. dovolací soud o dovolání rozhodl bez jednání.
V dovolacím řízení vznikly oprávněnému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden poloviční úkon právní služby ve výši 2. 875,- Kč (§7, §11 odst. 2 písm e/ a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a v paušální částce náhrad hotových výloh 75,- Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky, tj. celkem 2.950,- Kč. Protože dovolání povinného bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §254 odst. 1, §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) a §151 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady oprávněnému nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 je povinný povinen náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit k rukám advokáta, který oprávněného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. dubna 2001
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu