ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1351.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1351/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. N., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. Ž., o určení neplatnosti odmítnutí dědictví, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 439/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2000 č.j. 19 Co 417/98-112, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že její prohlášení o odmítnutí dědictví po B. V., zemřelé dne 28.10.1992, které učinila dne 20.10.1993 v řízení o dědictví po této zůstavitelce, je neplatné. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že zůstavitelka B. V. pořídila závěť, kterou žalobkyni odkázala veškerý svůj majetek; zůstavitelka zanechala syna (žalovaného), který závěť neuznal za pravou a platnou. Dne 20.10.1993 se žalobkyně dostavila k soudní komisařce notářce JUDr. J. P., před níž prohlásila, že bez ohledu na platnost či neplatnost závěti dědictví odmítá. Uvedené prohlášení učinila pod vlivem výhrůžek žalovaného, který jí hrozil, že ji "zničí" a že na ni "nainscenuje trestní oznámení ohledně údajného odcizení úspor v amerických dolarech zůstavitelce". Prohlášení o odmítnutí dědictví považuje žalobkyně za neplatné též proto, že je vázala na konkrétní výhrady a podmínky (žalobkyně odmítla dědictví pod podmínkou, že jí budou z dědictví uhrazeny náklady spojené s pohřbem zůstavitelky a ošetřovné za 5 měsíců ve výši 3.000,- Kč), že při něm nebyla náležitě poučena o tom, jaké jsou s takovým prohlášením spojeny následky, a že již před prohlášením o odmítnutí dědictví dala svým jednáním najevo, že dědictví nechce odmítnout.
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 19.9.1996 č.j. 3 C 439/93-46 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 3.954,- Kč. Na základě provedených důkazů dovodil, že žalobkyně odmítla dědictví po B. V. po předchozím zvážení a že své stanovisko si rozmyslela až poté, co "mluvila se svou rodinou, zejména se svým bratrem, který ji řekl, že nemá nikomu ustupovat". Tvrzení, že jí žalovaný vyhrožoval, žalobkyně v průběhu řízení "nedoložila žádným důkazem"; i kdyby ji žalovaný "z něčeho obvinil", neměla se žalobkyně podle názoru soudu prvního stupně "čeho obávat, když neučinila nic zlého", i když už v průběhu dědického řízení měla u sebe věci zůstavitelky a v domku zůstavitelky měl nastěhovány své věci bratr žalobkyně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20.11.1997 č.j. 19 Co 698/96-65 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně totiž v odvolání navrhla další důkazy, bez jejichž provedení by nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci a které jsou "takového rázu", že nemohou být provedeny v odvolacím řízení.
Po provedení dalších důkazů Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 27.4.1998 č.j. 3 C 439/93-84 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 6.722,- Kč. Z provedených důkazů soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně "se jeví ve svém vystupování jako osoba se sklonem k přehánění" a že "až neúměrně reaguje na podněty zvenčí". V souvislosti s prohlášením o odmítnutí dědictví žalobkyně byla "sice rozrušená, avšak pevně rozhodnutá úkon učinit"; celou záležitost si rozmyslela až poté, co "mluvila se svojí rodinou, zejména se svým bratrem, který ji řekl, že nemá nikomu ustupovat, a dále na doporučení právního zástupce". Protože žalobkyně, ač "rozrušená", byla schopna si uvědomit následky svého jednání a protože u ní nebyly "známky psychózy", není její žaloba důvodná.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26.1.2000 č.j. 19 Co 417/98-112 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.975,30 Kč a že proti rozsudku je přípustné dovolání. Odvolací soud dovodil, že žalobkyně neprokázala své tvrzení o tom, že by jí žalovaný vyhrožoval "zničením" a podáním trestního oznámení; přihlédl přitom zejména k tomu, že žalobkyně "citlivě reaguje" na vnější podněty a že by byla zjevně schopna reagovat citlivě i na věcné sdělení žalovaného, že závěť nepovažuje za platnou, jakož i k tomu, že žalobkyně se viděla se žalovaným jen dvakrát, že jí žalovaný netelefonoval a že sama žalobkyně popřela údaje některých svědků o tom, že by jí měl vyhrožovat revolverem. Za nedůvodné považoval odvolací soud rovněž tvrzení žalobkyně o tom, že by nebyla řádně poučena o následcích odmítnutí dědictví, neboť o těchto následcích byla žalobkyně řádně poučena notářkou JUDr. J. P., a že by odmítnutí dědictví vázala na podmínku, neboť její požadavek úhrady pohledávky za dědictvím neměl žádnou souvislost s odmítnutím dědictví. Podle názoru odvolacího soudu nelze považovat odmítnutí dědictví za neplatné ani proto, že by žalobkyně dala svým počínáním najevo, že dědictví nechce odmítnout. Takové chování nelze dovodit z toho, že s ní byl v řízení o dědictví sepsán protokol o předběžném šetření, že pro účely tohoto řízení objednala znalecký posudek o ceně domu zůstavitelky a že notářka za její účasti "zapečetila" dům zůstavitelky. Počínáním, kterým by žalobkyně dala najevo, že nechce dědictví odmítnout, není podle názoru odvolacího soudu ani to, že při jednání dne 19.10.1993 uplatňovala platnost závěti, kterou žalovaný popíral, neboť okolnost, že "dědic ze závěti trvá na platnosti dědického titulu, tj. závěti, ještě neznamená, že dědictví neodmítne". Z řízení rovněž vyplynulo, že žalobkyně nechtěla být s ohledem na své okolí a poměry v místě bydliště považována za osobu vykazující se neplatnou závětí, a je proto podle odvolacího soudu "logické, že na platnosti závěti trvala", a to jen "ze zásady". Přípustnost dovolání vyslovil odvolací soud "výlučně k otázce výkladu §465 obč. zák." s tím, že považuje s ohledem na prokázaný skutkový stav věci za otázku zásadního právního významu "vyjasnění, jaké počínání dědice již znamená, že dal najevo, že dědictví nechce odmítnout".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá v první řadě, že ve smyslu ustanovení §465 obč. zák. nemá právo odmítnout dědictví dědic, který si již jako dědic skutečně počínal, například se choval fakticky jako vlastník věcí patřících do dědictví, vystupoval jako právní nástupce zůstavitele v soudním řízení, dovolával se svého práva neopominutelného dědice apod. Žalobkyně si byla vědoma toho, že jí zůstavitelka odkázala veškerý svůj majetek, aniž by přitom věděla, že zůstavitelka měla syna, a proto se "ujala dědictví" a užívala jak movité věci zůstavitelky, tak i nemovitost, kterou posléze umožnila užívat svému bratrovi. I když sepsání protokolu o předběžném šetření v dědickém řízení, objednání znaleckého posudku o ceně nemovitosti ani uplatňování platnosti závěti samy o sobě nepředstavují takové počínání, kterým by dala najevo, že dědictví nechce odmítnout, její celkové chování k majetku patřícímu do dědictví takovému závěru nasvědčuje. Dovolatelka dále odmítá závěr odvolacího soudu o tom, že by při prohlášení o odmítnutí dědictví byla její vůle "prosta jakýchkoli vad", a zejména z výpovědí svědků R., F., H., V., T., S. a S. dovozuje, že dědictví odmítla pod vlivem bezprávné výhrůžky. Dovolatelka má rovněž za to, že při odmítnutí dědictví nebyla notářkou JUDr. J. P. řádně poučena o jeho následcích a že k odmítnutí dědictví připojila podmínku úhrady částky 3.000,- Kč, která činí tento právní úkon neplatným. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že žalobkyně své stanovisko k odmítnutí dědictví změnila až "na nátlak JUDr. H. a své rodiny" a že si byla vědoma toho, že "bez dědického řízení okupovali a obydlili po úmrtí matky dům", že "odcizili veškerý cenný majetek", že "zfalšovali závěť" a že "zatajili před úřady existenci" žalovaného jako syna zůstavitelky. Žalovaný nikdy žalobkyni nevyhrožoval a skutečnosti, kterými žalobkyně argumentuje, považuje za vymyšlené.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen "o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolacího soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit přípustnost dovolání proti svému rozsudku, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné, jen výjimečně a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Z toho vyplývá, že dovolání může být připuštěno jen pro řešení právních otázek; jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, prohlášení přípustnosti dovolání neumožňují.
Protože výrokem rozhodnutí odvolacího soudu může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. V případě, že odvolací soud neshledal celé své rozhodnutí za zásadního významu po právní stránce a že proto přípustnost dovolání vyslovil (přímo ve výroku rozsudku nebo ve výroku rozsudku vykládaném v souvislosti s jeho odůvodněním), lze dovolání podat jen z důvodu té právní otázky, pro niž bylo připuštěno. Pro jinou právní otázku je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu přípustné jen za podmínek uvedených v §239 odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, také v závěrech o tom, že při odmítnutí dědictví dne 20.10.1993 nejednala pod vlivem bezprávné výhrůžky (tedy nesvobodně), že při odmítnutí dědictví byla notářkou JUDr. J. P. řádně poučena o jeho následcích a že k odmítnutí dědictví nepřipojila podmínku. Uvedené závěry přitom - jak vyplývá z obsahu dovolání - zpochybňuje z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst.3 písm.c) o.s.ř.; žalobkyně totiž nepodrobuje kritice právní názor vyslovený v tomto směru odvolacím soudem, nýbrž nesouhlasí s jeho skutkovými závěry, na nichž založil své rozhodnutí. Protože dovolací důvod podle ustanovení §241 odst.3 písm.c) o.s.ř. neslouží k přezkoumání správnosti právního posouzení věci, ale k posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno již výše - jeho uplatnění přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst.1 o.s.ř.; z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst.3 písm.c) o.s.ř. proto nemohla být přezkoumána správnost rozsudku odvolacího soudu.
Dovolací soud z uvedených důvodů přezkoumal rozsudek odvolacího soudu jen z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst.3 písm.d) o.s.ř. v té právní otázce, k jejímuž řešení bylo dovolání odvolacím soudem připuštěno.
Otázku, zda právní úkon žalobkyně o odmítnutí dědictví po Boženě Veselé, zemřelé dne 28.10.1992, je platný a účinný, je třeba i v současné době posoudit podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 509/1991 Sb. (dále jen "obč. zák.").
Podle ustanovení §463 odst.1 obč. zák. dědic může dědictví odmítnout. Odmítnutí se musí stát ústním prohlášením u státního notářství (od 1.1.1993 u soudu) nebo písemným prohlášením jemu zaslaným.
Podle ustanovení §465 obč. zák. dědictví nemůže odmítnout dědic, který svým počínáním dal najevo, že dědictví nechce odmítnout.
Počínáním, kterým dal najevo, že dědictví nechce odmítnout, se podle ustálené judikatury soudů rozumí takové chování dědice, kterým se k zůstavitelovu majetku nebo k jeho části (například k jednotlivé věci) projevuje jako jeho vlastník (k zůstavitelovu majetku nebo jeho části se tedy chová jako k vlastnímu majetku) nebo z něhož je jinak nepochybné, že hodlá jako dědic vstoupit do zůstavitelových práv a povinností (tedy se stát jako dědic zůstavitelovým právním nástupcem), popřípadě že vystupuje jako osoba, jíž svědčí dědické právo po zůstaviteli (například se jako dědic ze zákona vyjadřuje v řízení o dědictví k platnosti závěti apod.). Kdy se jedná o počínání dědice ve smyslu ustanovení §465 obč. zák., závisí na posouzení individuálních okolností konkrétního případu.
V posuzovaném případě lze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že žalobkyně nedala najevo, že dědictví po B. V. nechce odmítnout, jen tím, že v dědickém řízení vystupovala v předběžném šetření jako osoba informovaná o poměrech zůstavitelky a že s ní byl z tohoto důvodů sepsán protokol o předběžném šetření nebo že objednala pro účely dědického řízení u znalce posudek o ceně zůstavitelčiny nemovitosti; v uvedeném jednání žalobkyně i podle názoru dovolacího soudu nelze spatřovat počínání, kterým by dala najevo, že dědictví nechce odmítnout, neboť nic nevypovídá o jejím vztahu k zůstavitelčině majetku, o uplatňování jejího dědického práva k tomuto majetku ani o jejím vystupování jako dědičky zůstavitelky. Odlišně je však třeba hodnotit chování žalobkyně při jednání u soudní komisařky, notářky JUDr. J. P. dne 15.10.1993. Z obsahu protokolu o tomto jednání totiž vyplývá nejen to, že žalobkyně považovala závěť ze dne 27.10.1992, kterou jí zůstavitelka odkázala veškerý svůj majetek a kterou sama předložila, za "pravou a platnou", a že žalovaný tuto závěť neuznal za "pravou a platnou", ale i zjištění, že výsledkem tohoto jednání bylo, že "mezi účastníky zůstala sporná skutečnost", že "řízení se přerušuje dle §18 o.s.ř." (správně zřejmě podle §18 not.řádu - zákona č. 95/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a že "účastníci budou odkázáni k vyřešení sporné skutečnosti k Okresnímu soudu ve Vyškově". Uvedený výsledek jednání ze dne 15.10.1993 nasvědčuje tomu, že žalobkyně při něm nevyjádřila jen svůj názor na "pravost a platnost" závěti, ale že projevila také vůli vstoupit do práv a povinností zůstavitelky jako její dědička ze závěti; jiný závěr by nepochybně neodpovídal výsledku jednání a v něm nastíněnému dalšímu postupu dědického řízení. Takovéto chování žalobkyně pak svědčí podle názoru dovolacího soudu o tom, že při jednání dne 15.10.1993 dala najevo, že dědictví nechce odmítnout.
V průběhu řízení před soudy vyšlo najevo, že žalobkyně vzápětí po smrti B. V. začala užívat některé její movité věci a nemovitost a že zůstavitelčinu nemovitost posléze přenechala do užívání svému bratrovi; k tomuto jednání došlo přede dnem 20.10.1993, kdy před soudní komisařkou odmítla dědictví. Uvedené zjištění přitom vyplývá nejen z údajů žalobkyně, ale je potvrzováno i žalovaným (naposledy v jeho vyjádření k dovolání), který během řízení opakovaně poukazoval na uvedené jednání žalobkyně vůči majetku zůstavitelky, podle jeho názoru v průběhu dědického řízení nezákonné. Protože je zřejmé, že žalobkyně při svém chování k zůstavitelčině majetku vycházela ze svého dědického práva, jež dovozovala ze závěti ze dne 27.10.1992, lze je hodnotit tak, že se k dědictví nebo alespoň jeho části chovala způsobem, jako by jí již patřilo. Takovéto jednání je třeba - jak vyplývá z výše uvedeného - považovat za počínání, kterým dědic dává najevo, že dědictví nechce odmítnout. Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že k uvedeným skutečnostem při svém rozhodování nepřihlédl.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení mu předcházející je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem, §243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková