ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.137.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 137/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné P. P., spol. s r.o., proti povinné E. – E., spol. s r.o., pro 130.230,60 Kč s příslušenstvím přikázáním pohledávky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 23 E 1036/97, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. července 1999, č.j. 18 Co 343/99-48, takto:
Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 1. 4. 1999, č.j. 23 E 1036/97-37, zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí, nařízeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 3. 1998, č.j. 23 E 1036/97-21 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 1998, č.j. 39 Co 499/98-31, pro částku 130.230,60 Kč s příslušenstvím, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 1999, č.j. 18 Co 343/99-48, odvolání povinné jako opožděné odmítl a stanovil jí povinnost zaplatit oprávněné na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.087,50 Kč „na účet advokáta„.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, v němž zpochybňuje závěr dovozující, že odvolání, které podala proti usnesení soudu prvního stupně, nebylo včasné.Vytýká odvolacímu soudu, že nerespektoval skutečnost, že odvolání bylo podáno již 28. 4. 1999 v 19.31 hodin prostřednictvím telefaxu na faxové číslo 6270695 (faxové číslo Obvodního soudu pro Prahu 3) tak, jak to připouští ustanovení §42 odst. 1 a 3 o.s.ř. a že bylo zástupkyní povinné osobně ihned následujícího dne v originále doručeno do podatelny Obvodního soudu pro Prahu 3. Povinná je přesvědčena, že jí tímto způsobem byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem a že je tak dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. Navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) projednal věc podle Občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2000 – dále znovu jen „o.s.ř.„ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (povinnou) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a že je v dané věci přípustné podle §238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř., dospěl k závěru, že jde o dovolání důvodné.
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné tehdy, trpí-li rozhodnutí odvolacího soudu některou z vad vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., tedy tzv. zmatečností. Vady uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. se povinná výslovně dovolává tvrzením, že odmítnutím odvolání jí byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu citovaného ustanovení jde přitom jen tehdy, šlo-li o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže tento postup soudu se projevil v průběhu řízení a nikoli také při rozhodování. Jinak řečeno, za „postup soudu v průběhu řízení„ je možné považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoliv vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento výklad přípustnosti (a zároveň důvodnosti) dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k ustanovení §237 písm. f/ občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb.
Postup, jímž mělo dojít k odnětí možnosti jednat před soudem, spatřuje dovolatelka (jak se podává z argumentace obsažené v dovolání) v tom, že odvolací soud odmítl jako opožděné její odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, ač pro to nebyl důvod. Hodnotící úsudek projevený v rozhodnutí (závěr, že odvolání povinné proti usnesení soudu prvního stupně je opožděné), ovšem ve smyslu shora uvedeného výkladu není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení\" (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod č. 42).
Za této situace nelze přípustnost ani důvodnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ os.ř. dovodit; jiné vady podřaditelné ustanovení §237 odst. 1, jakožto ani jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nebyly dovolatelkou ve skutečnosti namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Po obsahové stránce lze však dovolací námitky povinné podřadit dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu je vadné.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, přičemž byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Z obsahu spisu plyne, že usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí, bylo doručeno zástupkyni povinné, advokátce, dne 13. 4. 1999; odvolání proti tomuto rozhodnutí, datované dnem 27. 4. 1999, bylo podáno telefaxem na číslo Obvodního soudu pro Prahu 3 (42 2 62170695) dne 28. 4. 1999 v 19.31 hodin a je založeno na čísle listu 62 spisu. Doplněno originálem bylo zástupkyní povinné osobně u uvedeného soudu dne 29. 4. 1999.
Z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení je zřejmé, že odvolací soud při posuzování včasnosti odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí, pominul skutečnost, že ve spise je založeno odvolání učiněné telefaxem a vycházel výlučně z originálu podání, kterým bylo telefaxové odvolání doplněno, resp. který byl soudu dne 29. 4. 1999 předložen. Pominul tak skutečnost, která byla významná pro rozhodnutí věci při aplikaci práva, konkrétně při posouzení včasnosti odvolání ve smyslu ustanovení §204 odst. 1 o.s.ř.
Z hlediska skutečně uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. proto nelze usnesení odvolacího soudu hodnotit jinak, než jako nesprávné. Dovolací soud jej proto usnesením (§243b odst. 5 věta za středníkem o.s.ř.) zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 1 věta za středníkem, odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věty druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. dubna 2001
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu