ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1442.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1442/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce O. S., proti žalované Č., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 117/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 1999 č.j. 20 Co 380/99-43, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 26.2.1998 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce výpověď z pracovního poměru. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobcem zastávané funkční místo „je po projednání s Č. dne 20.2.1998 zrušeno 2. dodatkem příkazu ředitele č. 9/97 ke dni 1.6.1998, a to z důvodu racionalizace a provedení potřebných úprav v celkové organizační struktuře\", a že pro žalobce „v organizační jednotce nemá jinou práci\".
Žalobce se domáhal určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná a že „pracovní poměr trvá od 1.1.1995\". Žalobu odůvodnil zejména tím, že výpovědní důvod není dán, neboť „v daném případě nedošlo ke snížení nebo zrušení potřebnosti prací\" uvedených v popisu jím zastávané pracovní funkce „právníka elektráren\", přičemž ke zrušení jeho funkčního místa by nedošlo, kdyby žalovaná dodržovala pracovní smlouvu a nezadávala „bez jeho vědomí práce externím právním kancelářím\".
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17.2.1999 č.j. 27 C 117/98-24 vyhověl žalobě na určení neplatnosti výpovědi, zamítl žalobu na určení, že pracovní poměr trvá, a žalované uložil, aby žalobci „nahradila\" náklady řízení ve výši 2.779,- Kč. Vycházel ze zjištění, že na dosavadním pracovišti žalobce došlo k organizační změně, v rámci které byla zrušena žalobcem zastávaná funkce právníka. Protože však žalovaná , „byť měla volná místa, i když pro jejich výkon byla vyžadována nižší kvalifikace či se jednalo o místa, pro která kvalifikace vyžadována nebyla\", žádné z těchto míst žalobci nenabídla, soud prvního stupně dovodil, že za této situace nebyla splněna hmotněprávní podmínka platnosti výpovědi uvedená v ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, neboť žalovaná měla možnost žalobce dále zaměstnávat v místě výkonu práce. Zamítnutí žaloby na určení trvání pracovního poměru soud prvního stupně zdůvodnil tím, že „žalobce ani netvrdil ani neprokázal, že má na tomto určení naléhavý právní zájem\".
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.12.1999 č.j. 20 Co 380/99-43 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „ve výroku o určení neplatnosti výpovědi a ve výroku o náhradě nákladů řízení\" a vyslovil, že „jinak zůstal nedotčen\"; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 975,- Kč a že návrh na připuštění dovolání se zamítá. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výpověď je neplatná, neboť žalovaná nesplnila vůči žalobci svou nabídkovou povinnost ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce. Při svém rozhodování vycházel z toho, že v řízení bylo listinnými důkazy a svědectvím žalobcova nadřízeného Ing. P. prokázáno, že „u žalované bylo v době výpovědi více volných míst, nepovažovali je však za vhodná pro žalobce\", a že „případná nabídka pracovního místa Ing. Š. se uskutečnila až v průběhu výpovědní doby a jednalo se o místo, které teprve mělo být zřízeno\". Výrok o nepřipuštění dovolání odvolací soud odůvodnil tím, že otázka nabídkové povinnosti, k níž mělo být dovolání připuštěno, „je srozumitelně řešena v §46 odst. 2 ZP a je též v dostatečné míře judikována\".
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že „rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci\", neboť soud „nepostupoval v souladu s ustanovením §120 o.s.ř.\" a nijak se nevyrovnal s tvrzeními žalované „jakožto účastníka řízení\", že svou „povinnost uloženou ustanovením §46 odst. 2 zák. práce splnila tím, že žalobci v době předcházející podání výpovědi nabídla vhodnou práci, kterou žalobce nepřijal\". Tím, že odvolací soud k prokázání tohoto „právně významného tvrzení\" neprovedl žalovanou opakovaně navrhované důkazy výslechem „přímých\" svědků Ing. Š. a Ing. M., ale „nestandardně\" vycházel toliko z tvrzení žalobce a svědka Ing. P., který vypovídal o skutečnostech, „o kterých měl povědomost jen zprostředkovanou, z doslechu\", byla podle názoru dovolatelky porušena zásada materiální pravdy. Dovozovala, že uvedené vady řízení při zjišťování skutkového stavu pak měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť učiněním nabídky jednoho vhodného pracovního místa podmínku uvedenou v ustanovení §46 odst. 2 zák. práce splnila a „skutečnost existence vícero volných míst\", na kterou ve svém odůvodnění kladl důraz odvolací soud, je v takovém případě „naprosto irelevantní\". Za této situace dovolatelka vymezila jako otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., zda „zaměstnavatel, dávající zaměstnanci výpověď z důvodu organizačních změn dle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, je povinen pro splnění nabídkové povinnosti dle §46 odst. 2 ZP učinit nabídku pouze jednoho vhodného pracovního místa, přestože by zaměstnavatel mohl nabídnout i další vhodné místo\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání věci bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
57
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se nejedná již tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nebo že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. I když v dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „je založeno na nesprávném právním posouzení věci\", z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatelka - na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu, že v době před dáním výpovědi žalobci žádné z volných míst nenabídla, neboť je „nepovažovali za vhodná pro žalobce\" - v dovolání uvádí, že „tuto nabídku učinila\"; vychází tedy z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (dovolatelka činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci). Z uvedeného vyplývá, že dovolatelka netvrdí, že by odvolací soud jím zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní; ve skutečnosti tedy nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; dovolání žalované tak představuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak je uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolatelka rovněž namítá, že řízení před odvolacím soudem zůstalo neúplné a trpí vadou spočívající v tom, že odvolací soud neprovedl žalovanou opakovaně navrhované důkazy výslechem svědků Ing. Š. a Ing. M. K této námitce dovolatelky by bylo možné přihlédnout jen pokud by dovolání bylo přípustné (srov. §242 odst. 3, věta druhá o.s.ř.); okolnost, že odvolací soud nepovažoval okolnosti, ke kterým se tito svědkové měli vyjádřit, za významné pro posuzovanou věc, a že by v důsledku toho rozsudek odvolacího soudu eventuálně mohl být postižen vadou podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., však rovněž přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nezakládá.
Protože dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř. není v této věci přípustné, a protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. května 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu