ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1498.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1498/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné H. H., proti povinnému A. K., pro 271.735,50 Kč s příslušenstvím prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. E 959/99, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. února 2000, č.j. 25 Co 66/2000-21, takto:
I. Dovolání povinného se odmítá.
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení 600,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Na návrh oprávněné Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 15.11.1999, č.j. E 959/99-7, nařídil podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19.4.1999, sp. zn. 14 C 241/93, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 271.735,50 Kč výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného, a to „domu čp. 17 na pozemku č. parc. 31, pozemku č. parc. 31, vše v k.ú. D., zapsáno na LV č. 10 u Katastrálního úřadu v B.\"s tím, že nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje i na součásti nemovitostí a jejich příslušenství, jakož i na náklady řízení, které je povinný oprávněné povinen uhradit v částce 11.536,- Kč; zároveň povinnému zakázal, aby označené nemovitosti převedl na někoho jiného nebo je zatížil a uložil mu, aby do 15 dnů ode dne doručení usnesení soudu oznámil, zda a kdo má k nemovitostem předkupní právo.
K odvolání povinného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9.2.2000, č.j. 25 Co 66/2000-21, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a povinnému stanovil povinnost zaplatit oprávněné na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3.050,- Kč. Dospěl k závěru, že v posuzovaném případě byly splněny všechny zákonné předpoklady k nařízení výkonu rozhodnutí. Námitky, jimiž povinný zpochybňoval doručení rozhodnutí vydaného soudem v nalézacím řízení, shledal odvolací soud účelovými, když vzal za prokázané, že povinný v průběhu nalézacího řízení označil jako adresu pro doručování jemu určených listovních zásilek právě adresu, na níž mu bylo posléze soudem doručeno způsobem, který je předepsán ustanovením §47 odst. 2 o.s.ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, v němž navrhl, aby dovolací soud zrušil „výrok usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 15. listopadu 1999 spis. zn. E 959/99, kterým byla povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněné náklady řízení v částce 11.536 Kč a v tomto rozsahu i nařízení výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného\". Dále žádal, aby byly zrušeny i tomu korespondující výroky usnesení Krajského soudu v Praze, tedy výrok, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu potvrzeno a výrok, jímž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nákladech řízení. S odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ a §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. vytýká povinný odvolacímu soudu, že mu odňal možnost jednat před soudem tím, že nenařídil jednání k provedení důkazů, které povinný v odvolání navrhl k prokázání svého tvrzení ohledně doručování rozsudku vydaného v nalézacím řízení. Povinný připouští, že sdělil soudu jako místo doručování jemu určených listovních zásilek bydliště své sestry, která byla ochotna pro něho poštu přijímat, případně mu doručení zásilky avizovat, uvádí však, že se v době, kdy lze předpokládat doručení sporného rozsudku, se zdržoval střídavě na chatě a střídavě s známých, např. u paní M. T. Protože v mezidobí uhradil dluh, který byl předmětem nalézacího řízení, tj. částku 271.735,50 Kč, považoval napadení výroku o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí pro částku 271.735,50 Kč za nadbytečné.
Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinného odmítl. Je přesvědčena, že odvolací soud neporušil žádné z ustanovení občanského soudního řádu, když nepovažoval za nutné nařizovat k projednání odvolání jednání. Povinný měl možnost se k věci písemně vyjádřit, což také ve skutečnosti učinil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání směřuje proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu a bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., k tomu oprávněným subjektem (povinným) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), není však v dané věci přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208 o.s.ř.); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě napadl povinný dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí. Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř., a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a/, b/, c/, e/ a f/ o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení §239 o.s.ř., nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejsou splněny, neboť odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil. Zkoumat přípustnost dovolání v intencích ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř vylučuje již skutečnost, že povinný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu neučinil.
Přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; nastává tehdy jestliže rozhodnutí odvolacího soudu takovou vadou skutečně trpí.
Námitka dovolatele, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., není důvodná.
37
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při rozhodování. Nejde-li o případ, kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoli k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud projednal věc v rozporu s ustanovení §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
V posuzované věci se o takový případ nejedná. Soud prvního stupně rozhodl o nařízení výkonu rozhodnutí v souladu s ustanovením §253 odst. 1 o.s.ř. bez jednání a odvolací soud byl oprávněn projednat odvolání proti usnesení soudu prvního stupně a rozhodnout o něm bez nařízení jednání (srov. §214 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V tom, že se odvolací soud v řízení o výkon rozhodnutí neprovedl důkazy, které povinný navrhl na podporu svého tvrzení, že v době doručování rozhodnutí, které je podkladem pro výkon rozhodnut, se zdržoval střídavě na své chatě a u svých známých, nelze spatřovat postup, kterým by mu byla odňata možnost jednat před soudem. Odvolací soud dovodil, že rozsudek, vydaný v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, byl povinnému správně zaslán na adresu, kterou v průběhu tohoto řízení soudu označil jako adresu pro doručování jemu určených listovních zásilek. Na podkladě této úvahy uzavřel, že rozsudek, vydaný v nalézacím řízení, byl povinnému řádně ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. doručen a stal se pravomocným a vykonatelným; závěr odvolacího soudu v tomto směru lze případně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ nebo d/ o.s.ř., nemůže se však v žádném případě jednat o takový postup, kterým by účastníku (povinnému) byla odňata možnost jednat před soudem.
Nadto je namístě zdůraznit, že zmíněnými námitkami dovolatel nezpochybňuje postup soudu, nýbrž rozhodnutí samotné. Rozhodnutí soudu (ve věci samé nebo o otázkách, týkajících se přípustnosti řízení) vyjadřuje závěry, k nimž soud dospěl zhodnocením skutečností, které vyšly najevo za řízení (v \"průběhu řízení\"). Postupem soudu v průběhu řízení je tedy činnost soudu, která vydání soudního rozhodnutí předchází, a nikoliv vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde tedy jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Pro tento závěr svědčí i systematický argument (tzv. argumentum a rubrica), neboť občanský soudní řád sám užívá termínu \"průběh řízení\" pro řízení v prvním stupni k označení hlavy první části třetí a v užším významu v záhlaví (rubrice) k ustanovením §100 až §102 o.s.ř., zatímco soudní rozhodnutí jsou upravena až v hlavě čtvrté, části třetí o.s.ř.; obdobně se řízení o odvolání (hlava první části čtvrté o.s.ř.) člení na \"řízení u odvolacího soudu\" (rubrika k ustanovením §211 až 217 o.s.ř., postihující - mimo jiné též přes odkaz v ustanovení §211 o.s.ř. - průběh odvolacího řízení) a na \"rozhodnutí o odvolání\" (rubrika k ustanovením §218 až §223 o.s.ř.) [srov. např. usnesení Nejvyššího soud ČR z 27.6.1996 sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998].
Protože usnesení odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. postiženo a dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by bylo postiženou jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a protože dovolání není z hlediska ustanovení §238a a §239 o.s.ř. a tedy z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - aniž se mohl zabývat dovolacími námitkami ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a jejího nesprávného právního posouzení - odmítl.
V dovolacím řízení vznikly oprávněné v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně ve výši jedné poloviny za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání) z tarifní hodnoty 11.536,- Kč (tj. 525,- Kč) a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §7, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. e/, odst. 3, a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), celkem ve výši 600,- Kč. Protože dovolání povinného bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, věty první, §254 odst. 1, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o.s.ř. uložil, aby oprávněné tyto náklady řízení nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je povinný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který oprávněnou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. května 2001
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu