ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1520.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1520/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. J. K. proti žalovanému D., státní podnik, odštěpnému závodu T., o 50.772,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 1983/91, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. září 1999 č.j. 7 C 1983/91-105 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 25. ledna 2000 č.j. 29 Co 11/2000-122, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. září 1999 č.j. 7 C 1983/91-105 se zastavuje.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 25. ledna 2000 č.j. 29 Co 11/2000-122 ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně „v části zamítající žalobu ohledně 31.279,- Kč s příslušenstvím\" zrušen a řízení zastaveno, se zrušuje a řízení před odvolacím soudem se zastavuje; v dalším se dovolání žalobce odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele 44.466,- Kč, úrok z prodlení z této částky ve výši 800,- Kč, dále 3.236,- Kč jako „valorizační (inflační) příplatek\", 2.000,- Kč na náhradě škody „z titulu nutnosti zapůjčení peněz a jejich vrácení\" a konečně náklady poštovného a jízdného ve výši 270,- Kč, vynaložené v souvislosti s „urgencemi ke splnění povinnosti\" žalovaného, t.j. celkem 50.772,- Kč.
Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 16.11.1994 č.j. 7 C 1983/91-41, podepsaným předsedou senátu JUDr. Miloslavem Poledníčkem, řízení o částce 31.279,- Kč zastavil, neboť žalobce vzal v tomto rozsahu žalobu zpět, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci usnesením ze dne 17.7.1997 č.j. 29 Co 527/97-53 usnesení okresního soudu zrušil, neboť zastavení řízení přichází ve smyslu ustanovení §96 odst. 1 o.s.ř. v úvahu, jen jestliže je žaloba vzata zpět zcela. Proto podle názoru odvolacího soudu „nebyl důvod k vydání napadeného usnesení a je věcí soudu, aby na procesní úkon žalobce vzal zřetel při rozhodování o věci samé\". Dále vytkl soudu prvního stupně, že „napadené usnesení je podepsáno předsedou senátu, který je nevydal\".
Okresní soud v České Lípě nato usnesením ze dne 16.11. 1994 č.j. 7 C 1983/91-41 (správně 7C 1983/91- 55), vyhotoveným předsedou senátu JUDr. Vilémem Šetkem, znovu řízení o částce 31.279,- Kč zastavil, neboť žalobce vzal v tomto rozsahu žalobu zpět, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Okresní soud v České Lípě poté rozsudkem ze dne 11.3.1998 č.j. 7 C 1983/91-64, ve znění opravného usnesení ze dne 19.5.1998 č.j. 7 C 1983/91-66 řízení o částce 5.236,- Kč zastavil, žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci „na úrocích z prodlení\" 5.808,60,- Kč; současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. není opodstatněný, neboť žalovaný předloženými listinnými důkazy prokázal, že nárok byl „ku dni jednání\" uspokojen. Protože však k uspokojení nároku došlo až dne 14.9.1994, náleží žalobci odpovídající úrok z prodlení podle ustanovení §256 odst. 1 a 2 zák. práce. Důvodným soud prvního stupně neshledal ani nárok žalobce na náhradu nákladů poštovného a jízdného, „poněvadž žalobce existenci tohoto nároku neprokázal\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 22.9.1998 č.j. 29 Co 571/98-81 rozsudek soudu prvního stupně „v části žalobu zamítající a dále ve výroku o nákladech řízení\" zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že jeho výrok o zamítnutí žaloby je „naprosto neurčitý\" a „naprosto nepřezkoumatelný\", neboť odůvodnění rozsudku neobsahuje „žádný přesnější údaj o tom, co, kdy, jak, z jakých důvodů bylo žalovaným žalobci uhrazeno, co z toho lze uznat za plnění náhrady mzdy\", a kromě toho je v zamítavém výroku „zahrnuta i část požadavku žaloby, ohledně níž je třeba řízení zastavit\".
Okresní soud v České Lípě poté rozsudkem ze dne 10.9.1999 č.j. 7 C 1983/91-105 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po doplněném dokazovaní soud prvního stupně dovodil, že nárok žalobce na náhradu mzdy ve zbývající výši 14.257,- Kč je neopodstatněný, neboť „dokazování před soudem ve svém celku spolehlivě ukázalo\", že žalovaný za období 1.12.1990 až 31.7.1991, kdy existovala na jeho straně překážka bránící žalobci ve výkonu práce, „beze zbytku\" zaplatil žalobci náhradu mzdy, na kterou měl žalobce ve smyslu ustanovení §130 odst. 1 zák. práce nárok.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 25.1.2000 č.j. 29 Co 11/2000-122 rozsudek soudu prvního stupně „v části zamítající žalobu ohledně 31.279,- Kč s příslušenstvím\" zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, „v části zamítající žalobu ohledně částky 14.257,- Kč\" tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit\" žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 1.810,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že opět formuloval zamítavý výrok tak, že „nerozlišil část předmětu sporu, o níž bylo třeba rozhodnout podle §96 odst. 1 o.s.ř. a zbytek, o němž bylo třeba rozhodnout kontradiktorně\". Odvolací soud proto vzhledem ke „zcela nepochybnému\" procesnímu úkonu žalobce učiněnému u jednání před soudem prvního stupně dne 16.11.1994, kterým žalobce vzal výslovně zpět žalobu ohledně částky 31.279,- Kč, „o níž je mimo spor, že byla žalobci proplacena v srpnu 1994\", rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 31.279,- Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (§96 odst. 1, §211 o.s.ř.). Ve věci samé se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zbývající nárok žalobce na náhradu mzdy ve výši 14.257,- Kč je pro jeho plné uspokojení ze strany žalovaného nedůvodný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 10.9.1999 č.j. 7 C 1983/91-105 podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Vytkl soudům obou stupňů, že „nedostatečným způsobem dokumentovaly otázku použití správných mzdových předpisů, zejména výpočtu průměrného výdělku\", a proto jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná. Připustil, že žalovaný mu sice v průběhu řízení zaplatil z požadované částky částku 31.279,- Kč, „nevyplývá však, že se jedná o náhradu, kterou požadoval, anebo o částky, které mu měly být vyplaceny z jiných důvodů\"; s touto jeho námitkou vznesenou v průběhu řízení se však soudy vůbec nevypořádaly. Jestliže se pak před soudem prvního stupně vyjádřil tak, že „omezuje svou žalobu\", „nebyl poučen o tom, že by měly být odděleny částky jako náhrada mzdy a částky jiné\"; pokud by však k řádnému poučení došlo, „žalobu by neomezil tak, jak bylo zaprotokolováno při jednání\". Navrhl, aby dovolací soud oba napadené rozsudky zrušil a „věc vrátil znovu k řízení\".
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. září 1999 č.j. 7 C 1983/91-105 této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. září 1999 č.j. 7 C 1983/91-105 zastavil (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje zčásti proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a jen zčásti je důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč [§238 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení [§238 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.); to neplatí u rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není, u rozsudků ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a u rozsudků ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§239 odst. 3 o.s.ř. ve vztahu k §237 odst. 2 a k §238 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, mimo jiné ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně „v části zamítající žalobu ohledně částky 14.257,- Kč\" potvrzen. Dovoláním dotčeným výrokem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Protože dovolání není v takovém případě podle hledisek uvedených v ustanovení §238 o.s.ř. přípustné, protože zákon v takovém případě dovolání nepřipouští ani na základě rozhodnutí soudu (srov.§238 odst. 2, §239 odst. 3 o.s.ř.), a protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí bylo v této části postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř., je nepochybné, že zde dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce do potvrzujícího výroku ve věci samé - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst.1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolatel - jak vyplývá z obsahu dovolání - napadá rovněž výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně „v části zamítající žalobu ohledně 31.279,- Kč s příslušenstvím\" zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno. Proti tomuto výroku odvolacího soudu majícímu z pohledu formy povahu usnesení (srov. §167 odst. 1, §211 o.s.ř.), kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku, je podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání přípustné.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 16.11.1994 výslovně vzal žalobu zpět do částky 31.279,- Kč, „neboť tyto peníze mu byly zaplaceny\", soud prvního stupně usnesením ze dne 16.11.1994 č.j. 7C 1983/91-41 v tomto rozsahu řízení zastavil a odvolací soud k odvolání žalobce usnesením ze dne 17.7.1997 č.j. 29 Co 527/97-53 toto usnesení soudu prvního stupně zrušil. Odvolací soud o obsahu a smyslu úkonu žalobce ze dne 16.11.1994 neměl „nejmenších pochybností\", avšak (kromě jiného) vytýkal, že písemné vyhotovení napadeného usnesení „je podepsáno předsedou senátu, který je nevydal\". Soud prvního stupně poté vyhotovil usnesení č.j. 7C 1983/91- 41 (správně 7C1983/91-55), jež bylo podepsáno JUDr. Vilémem Šetkem, který dříve jako předseda senátu vyhlašoval usnesení o zastavení řízení při jednání konaném dne 16.11.1994. Toto usnesení bylo doručeno žalobci i zástupci žalovaného dne 1.8.1997, odvolání proti němu podáno nebylo. Protože rozsudkem ze dne 11.3.1998 č.j. 7 C 1983/91-64 bylo rozhodnuto pravomocně o zastavení řízení o částku 5.236,- Kč, je zřejmé, že rozsudkem ze dne 10.9.1999 č.j. 7 C 1983/91-105 rozhodoval soud prvního stupně pouze o zbývající částce 14.257,- Kč; byť výrok dotčeného rozsudku není jednoznačný, ale vyloženo v souladu s odůvodněním, plyne uvedený závěr i z rozsudku samotného.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno, není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, neboť odvolací soud rozhodoval o něčem, co nebylo předmětem rozhodování soudu prvního stupně a o čem bylo již dříve pravomocně rozhodnuto. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku zrušil a řízení před odvolacím soudem zastavil (§243b odst. 1, část věty za středníkem, §243b odst. 3 o.s.ř. per analogiam).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1, věta první, o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. května 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu