ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1688.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1688/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. P. proti žalované M. B., o neúčinnost právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 235/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. dubna 2000 č.j. 6 Co 928/2000-62, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že darovací smlouva uzavřená dne 15.6.1998 mezi L. H. a žalovanou, "vložená do katastru nemovitostí pod č.j. Vl2 - 3018/98, na základě níž došlo k převodu jedné ideální poloviny (1/2) nemovitostí, a to domu čp. 37, obj. bydlení, v Ch., postaveného na zast. pl. č. parc. 896 o výměře 602 m2, tohoto pozemku zast. pl. č. parc. 896 o výměře 602 m2, pozemku č. parc. 897 - zahrada o výměře 63 m2 a pozemku č. parc. 898 - zahrada o výměře 111 m2, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. na LV č. 154 pro obec a kat. území O.", je ve vztahu k žalobci neúčinná. Žalobu zdůvodnil tím, že smlouvami o půjčce ze dne 15.8.1997 a 21.8.1997 půjčil dceři žalované L. H. celkem 1.495.000,- Kč, které se mu zavázala vrátit do 28.2.1998; protože mu celou půjčenou částku nevrátila, byla na jeho návrh pravomocným platebním rozkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18.8.1998 č.j. Ro 2654/98-11 odsouzena k zaplacení částky 1.018.200,- Kč s 26% úrokem z částky 1.202.500,- Kč od 1.3.1998 a z částky 1.023.200,- Kč od 19.6.1998 do zaplacení. L. H. darovací smlouvou ze dne 15.6.1998 převedla na žalovanou svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech v O.; učinila to přesto, že byla upozorněna, že to žalobce považuje za snahu zbavit se majetku a tím i povinnosti zaplatit dluh. Žalobce proto považuje tuto darovací smlouvu za neúčinný právní úkon (§42a obč. zák.).
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17.2.1999 č.j. 14 C 235/98-25 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám advokátky částku 6.375,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že L. H. uzavřela darovací smlouvy ze dne 15.6.1998 v úmyslu zkrátit věřitele, neboť si "byla vědoma svého dluhu" vůči žalobci. Protože majetek převedla na svou matku (žalovanou), předpokládá se "vědomost blízké osoby o tomto úmyslu". Žalovaná pak neprokázala, že by úmysl L. H. zkrátit věřitele nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, neboť žalovaná se s L. H. pravidelně stýká, jedná se o matku a dceru a žalovaná "o výsledcích podnikatelských aktivit" své dcery musela vědět. Darovací smlouva ze dne 15.6.1998 je proto vůči žalobci ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. neúčinná.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29.4.1999 č.j. 6 Co 1102/99-38 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.075,- Kč k rukám advokátky. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalovaná neprokázala, že by úmysl L. H. zkrátit věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat, a že darovací smlouva ze dne 15.6.1998 je ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. vůči žalobci neúčinným právním úkonem.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 1. března 2000 č.j. 31 Cdo 1614/99-53 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení předcházející vydání rozsudku odvolacího soudu je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř., neboť odvolací soud projednal odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně v rozporu s ustanoveními §211 a §101 odst.2 o.s.ř. bez přítomnosti žalované a jejího zástupce, čímž žalované odňal možnost jednat před soudem.
Krajský soud v Českých Budějovicích poté rozsudkem ze dne 25.4.2000 č.j. 6 Co 928/2000-62 rozsudek soudu prvního stupně znovu potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.150,- Kč k rukám advokátky a že návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání se nevyhovuje. Odvolací soud dospěl ke shodnému závěru jako ve svém předchozím rozsudku, že žalovaná neprokázala, že by úmysl své dcery L. H. zkrátit darovací smlouvou ze dne 15.6.1998 své věřitele nemohla při náležité pečlivosti poznat, neboť "nelze mít za to, že by žalovaná tehdejší úmysl L. H. zkrátit žalobce jako věřitele nemohla při náležité pečlivosti poznat", když se se svou dcerou běžně stýkala a věděla o jejích dluzích a pohledávkách. Z ustanovení §42a odst.2 obč. zák. totiž vyplývá, že "nemusí být prokázáno, že žalovaná věděla o tomto úmyslu L. H. zkrátit věřitele, neboť se vychází ze zákonné domněnky, že pokud jde o osoby blízké, musela tato osoba při náležité pečlivosti tento úmysl poznat"; opak ze strany žalované, tedy že nemohla uvedený úmysl své dcery L. H. při náležité pečlivosti poznat, nebyl prokázán. Soud prvního stupně dospěl podle názoru odvolacího soudu ke správnému závěru, že darovací smlouva ze dne 15.6.1998 je ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. vůči žalobci neúčinným právním úkonem. Návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že "v daném případě není řešena otázka závažného právního významu, která by dosud nebyla judikaturou řešena".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud "nebere v úvahu" vyvratitelnost "zákonné domněnky", že "druhá strana úmysl osoby blízké zkrátit věřitele nemohla ani při náležité pečlivosti poznat", což má za následek, že "žalovaná musela při náležité pečlivosti poznat, že L. H. uzavírala darovací smlouvu se žalovanou s cílem zkrátit žalobce jako věřitele". Pouhý příbuzenský vztah podle názoru žalované nemůže prokazovat vědomost matky (žalované) a úmyslu dcery (L. H.) zkrátit věřitele; styky mezi matkou a vdanou dcerou nejsou tak intenzivní jako v době před sňatkem dcery a úmysly vdané dcery nemusí být vždy zřetelné směrem k matce. Žalovaná pak důkazy prokázala, že úmysl L. H. zkrátit žalobce jako věřitele neznala a ani tento úmysl nemohla při náležité pečlivosti poznat; vyplývá to z její výpovědi, z výpovědi L. H. a z listinných důkazů, zejména z dohody žalované s L. H. z roku 1991, a žalovaná v tomto směru navrhovala další důkazy, které nebyly provedeny. Žalovaná dovozuje, že "na rozdíl od vývodů obou soudů unesla důkazní břemeno a prokázala, že i při náležité pečlivosti, jež dovolil běžný styk s provdanou dcerou L. H., nemohla poznat její úmysl zkrátit žalobce jako věřitele", a zdůrazňuje, že neměla vědomosti o půjčkách své dcery L. H. ani přehled o jejích dluzích a podnikatelských aktivitách. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen "o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §238 odst.1 písm.a), §238 odst.1 písm.b) a §239 odst.1 o.s.ř. není v této věci přípustné a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatelka netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení přitom není založena už tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky].
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případných pochybení, spočívajících v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Žalovaná ve svém dovolání uvedla, že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu dovozuje z ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že neuplatnila dovolací důvod podle ustanovení §241 odst.3 písm.d) o.s.ř.
Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - vycházel při rozhodování věci ze závěru, že L. H. uzavřela se žalovanou darovací smlouvu ze dne 15.6.1998 v úmyslu zkrátit své věřitele. Protože žalovaná je její matka, tedy osoba jí ve smyslu ustanovení §116 obč. zák. blízká, předpokládá ustanovení §42a odst.2 obč. zák., že žalované musel být úmysl její dcery L. H. zkrátit věřitele znám, ledaže by prokázala, že tento úmysl nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Odvolací soud současně uzavřel, že žalovaná neprokázala, že by úmysl své dcery L. H. zkrátit darovací smlouvou ze dne 15.6.1998 své věřitele nemohla při náležité pečlivosti poznat, neboť "nelze mít za to, že by žalovaná tehdejší úmysl L. H. zkrátit žalobce jako věřitele nemohla při náležité pečlivosti poznat", když se se svou dcerou běžně stýkala a věděla o jejích dluzích a pohledávkách.
Žalovaná ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu (aplikaci ustanovení §42a odst.2 obč. zák. na odvolacím soudem zjištěný skutkový stav) nezpochybňuje; uvádí-li, že odvolací soud "nebere v úvahu" vyvratitelnost "zákonné domněnky", že "druhá strana úmysl osoby blízké zkrátit věřitele nemohla ani při náležité pečlivosti poznat", nelze s tímto tvrzením souhlasit, neboť odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze závěru, že "tato domněnka" je "vyvratitelná" tím, že žalovaná "prokáže opak", a své rozhodnutí založil na zjištění, že žalovaná provedenými důkazy "opak" neprokázala. Podstatou dovolání - jak vyplývá z vylíčení dovolacího důvodu - je, že žalovaná nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vychází rozsudek odvolacího soudu. Dovolatelka současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud, neboť z provedených důkazů činí vlastní skutkový závěr, že "unesla důkazní břemeno a prokázala, že i při náležité pečlivosti, jež dovolil běžný styk s provdanou dcerou L. H., nemohla poznat její úmysl zkrátit žalobce jako věřitele", a na tomto skutkovém závěru buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Za tohoto stavu věci námitky žalované nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm.d) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm.c) o.s.ř. Protože správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst.3 písm.c) o.s.ř. nemohl dovolací soud - jak uvedeno výše - přezkoumat, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalované přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto její dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. března 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová předseda senátu