ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1705.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1705/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce JUDr. Z. V. proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra České republiky se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o 333.297,- Kč s příslušenstvím, o určení neplatnosti služebního hodnocení a o vydání předběžného opatření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 219/99, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 1999, č.j. 16 Co 561/99-83, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 29. října 1999, č.j. 4 C 219/99-53, pro nedostatek soudní pravomoci zastavil řízení a rozhodl o postoupení věci Ministerstvu vnitra České republiky. Dovodil, že nároky, které žalobce učinil předmětem žaloby - náhrada škody na služebním příjmu v částce 303.881,- Kč, náhrada „přímé\" škody ve výši 29.416,- Kč, určení, že služební hodnocení provedené Okresním ředitelstvím Policie ČR Praha-západ a Správy Středočeského kraje Policie ČR je neplatné, a nařízení předběžného opatření zdržení se „výkonu práv k služebnímu hodnocení žalobce\" - jsou nároky plynoucí ze služebního poměru policisty (§55 odst. 1, §58 odst. 1, §29 písm. a/ zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 186/1992 Sb.\"), k jejichž projednání a rozhodnutí není ve smyslu §7 o.s.ř. dána pravomoc soudu, „nýbrž ministerstva vnitra ČR a v rozsahu jím stanoveném pravomoc dalších (služebních) funkcionářů (ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb.).\"
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. prosince 1999, č.j. 16 Co 561/99-83, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud - ve shodě se soudem prvního stupně - uzavřel, že v řízení byly uplatněny nároky vyplývající ze služebního poměru žalobce jako policisty, tedy poměru veřejnoprávního, k jejichž projednání není dána pravomoc soudu; o nárocích vyplývajících ze služebního poměru policistů „jsou vzhledem k ustanovení §7 odst. 1 a 2 o.s.ř. a ustanovením zákona č. 186/1993 Sb. oprávněny rozhodovat příslušné orgány ministerstva vnitra (policie).\"
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž - se zřetelem k obsahu podání - uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.\"), tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Závěr o nedostatku pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí předmětné věci pokládá dovolatel za mylný a ve své podstatě mu upírající základní lidská práva a svobody zaručené čl. 36 a dále zejména čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel poukazuje na speciální povahu zákona č. 186/1992 Sb. ve vztahu k obecným normám; znovu zdůrazňuje, že náhrada škody, kterou uplatnil podle citovaného zákona byla příslušnými funkcionáři - včetně ministra - odmítnuta za porušení ustanovení o řízení ve věcech služebního poměru. Žalobce se tedy obrátil na soud teprve potom, co vyčerpal veškeré možné právní prostředky u jiného orgánu. Stejně uplatnil ochranu ve věci neplatnosti služebního hodnocení, avšak nebyla mu orgány ministerstva vnitra poskytnuta. Žalobce dále uvedl, že byl dne 26. října 1999 propuštěn ze služebního poměru na základě služebního hodnocení schváleného dne 14. listopadu 1994, jehož neplatnost požaduje určit. Proti tomuto hodnocení požádal o ochranu podle části páté občanského soudního řádu, avšak Městský soud v Praze se odmítl služebním hodnocením zabývat; ochrana u Ústavního soudu ČR se mu rovněž zajistit nepodařila, proto se obrátil na Evropský soud pro lidská práva. V současné době mu hrozí závažná újma v důsledku blížícího se faktického ukončení služebního poměru, což je důvodem pro opětovné předběžné opatření.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001).
Nejvyšší soud jako s žalovanou jednal s Českou republikou, která se ze zákona stala účastnicí dovolacího řízení (srov. §52 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, protože směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu (§238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř.); není však důvodné.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle ustanovení §7 odst. 2 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Podle ustanovení §103 o.s.ř. přihlíží soud kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají přitom zachovány (§104 odst. 1 o.s.ř.).
V projednávaném případě - podle obsahu žaloby a dalších podání - jde o uplatnění nároku na služební příjem (srov. §55 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb.), nároku na náhradu cestovních výdajů (srov. §58 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb.), popřípadě nároku na náhradu škody způsobené policistovi při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním (srov. §87 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb.); určení „neplatnosti\" služebního hodnocení, které je podle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. podkladem pro rozhodování ve věcech služebního poměru policistů, včetně návrhu na nařízení předběžného opatření, má evidentní vazbu na ustanovení týkající se služební kázně (srov. §28 a násl. zákona č. 186/1992 Sb.). Všechny uplatňované nároky tedy vyplývají ze služebního poměru, popřípadě z jeho skončení.
Služební poměr policisty je typickým právním poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním. Vzniká mocenským aktem služebního funkcionáře (rozhodnutím o přijetí podle §5 zákona č. 186/1992 Sb.) a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak typickým poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. To se projevuje v právní úpravě služební kázně, možnosti ukládání kázeňských odměn a trestů, omezených možnostech propuštění, úpravě služebního volna, nárocích na dovolenou, zvláštními nároky na skončení služebního poměru a také zvláštními ustanoveními o řízení před služebními funkcionáři (hlava IX zákona). Právní úprava služebního poměru policisty totiž musí postihnout zvláštní povahu „zaměstnavatele\" jako primárního nositele veřejné moci, potřebu začlenění policisty do organizmu této veřejné moci a účast na jejím výkonu. Tato potřeba zasahuje tak daleko, že tu nejde o modifikaci soukromoprávního pracovního poměru, ale u některých kategorií veřejných a zvláště státních zaměstnanců o specificky státně zaměstnanecký poměr veřejného práva.
Nikoli každý zaměstnanecký vztah ke státu nebo k veřejnoprávním korporacím má podle stávající právní úpravy takovýto komplexní charakter (např. jej nemá postavení lékařů ve státních zdravotnických zařízeních nebo postavení učitelů státních škol), prvky soukromoprávní a veřejnoprávní regulace jsou tu v různé míře smíšeny a je nutno vždy rozborem platné právní úpravy dovodit, zda jde o právní vztah pracovní (a zda z něj vyplývající spory rozhoduje soud podle §7 odst. 1 o.s.ř.), nebo zda jde o vztah jiný (soudní pravomoci podléhající jen tam, kde to zákon stanoví ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 o.s.ř.).
Vodítkem pro posouzení, zda zkoumaný zaměstnanecký poměr je soukromoprávním vztahem nebo veřejnoprávním služebním poměrem, je již sám charakter jeho právní úpravy; je zřejmé, že tam, kde je užití zákoníku práce vůbec nebo v převážné části vyloučeno a úprava služebního poměru má kodexový charakter, půjde o poměr veřejnoprávní. Tak tomu je právě u policistů, a též například u vojáků a příslušníků vězeňské a bezpečnostní služby. V tomto směru není podstatné, zda služební poměr je upraven speciálním zákonem přímo (jak je tomu v dané věci zákonem č. 186/1992 Sb.), nebo zda se právní úprava dovolává speciálního zákona vztahujícího se přímo na jinou skupinu státních zaměstnanců (např. ustanovení §8 zákona č. 67/1992 Sb. o vojenském obraném zpravodajství, jež odkazuje na zákon č. 76/59 Sb., o některých služebních poměrech vojáků ve znění pozdějších předpisů).
Závěr odvolacího soudu, že právní poměr, z něhož žalobce dovozuje své nároky, nevyplývá ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., je správný. Soudní pravomoc by za této situace mohlo založit pouze speciální zákonné ustanovení (srov. §7 odst. 2 o.s.ř.), které však zákon neobsahuje. Z ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. naopak vyplývá, že jménem policie jedná a rozhoduje ve věcech služebního poměru podle tohoto zákona ministr vnitra České republiky a v rozsahu jím stanoveném další funkcionáři (služební funkcionáři), a to v řízení upraveném v hlavě deváté (srov. §122 a násl. cit. zákona).
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 1 a 5 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; žalované, jež by měla na jejich náhradu právo, ve stadiu dovolacího řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2001
JUDr. Pavel K r b e k
předseda senátu