ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1805.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1805/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce D. L. proti žalovaným 1) A. P. a 2) V. H., o 44.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 68/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 1999 č.j. 29 Co 384/99-113, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaní zaplatili na dlužné mzdě za měsíce listopad a prosinec roku 1993, leden, únor a březen roku 1994, na náhradě mzdy za nevyčerpanou dovolenou a na odstupném celkem 48.750,- Kč s 16% úrokem z prodlení ode dne 10.3.1994 do zaplacení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18.9.1996 č.j. 15 C 68/94-31 žalovanému 1) uložil, aby žalobci zaplatil 44.000,- Kč s 3% úrokem od 10.3.1994 do 14.7.1994 a s 16% úrokem od 15.7.1994 do zaplacení, žalobu proti žalovanému 1) co do částky 4.750,- Kč s příslušenstvím zamítl, zamítl v plném rozsahu žalobu proti žalovanému 2) a rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 553,- Kč, že žalovaný 2) a žalobce nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný 1) je povinen zaplatit "na účet" Obvodního soudu pro Prahu 4 soudní poplatek ve výši 1.760,- Kč. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce byl u žalovaného 1) zaměstnán ode dne 1.11.1993 do dne 31.3.1994 "s příjmem" 7.000,- Kč měsíčně a že jejich pracovní poměr skončil na základě dohody, uzavřené z důvodu uvedeného v §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Žalobce má nárok, aby mu žalovaný 1) vyplatil mzdu za měsíce prosinec 1993 až březen 1994 a odstupné ve výši dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku. Zamítnutí žaloby proti žalovanému 1) co do částky 4.750,- Kč s příslušenstvím soud prvního stupně zdůvodnil tím, že se žalobci nepodařilo prokázat, že by nevyčerpal žádnou dovolenou a že mu proto náleží náhrada mzdy podle §110b zák. práce, a zamítnutí žaloby proti žalovanému 2) v plném rozsahu tím, že "žalované nároky" vznikly za trvání pracovního poměru žalobce k žalovanému 1) a žalovaný 2) proto není "ve věci" pasivně legitimován.
K odvolání žalovaného 1) Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.9.1997 č.j. 15 Co 452/97-55 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalovanému 1) uloženo, aby žalobci zaplatil 29.267,- Kč s příslušenstvím, ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalovaným 1) a žalobcem a ve výroku o soudním poplatku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; o zbývajících výrocích vyslovil, že rozsudek soudu prvního stupně "zůstává nedotčen". Odvolací soud soudu prvního stupně vytknul, že řádně nezjistil skutkový stav věci, a uložil mu, aby provedl další důkazy a aby se zabýval také námitkou žalovaného 1), uplatněnou až v odvolacím řízení, že existuje "ještě jedna dohoda o skončení pracovního poměru žalobce u prvního žalovaného, dle níž měl pracovní poměr skončit dnem 31.1.1994 a v níž není jako důvod skončení pracovního poměru uvedena reorganizace podniku".
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 22.3.1999 č.j. 15 C 68/94-97 žalovanému 1) uložil, aby zaplatil žalobci 1.267,- Kč s 3% úrokem od 10.3.1994 do 14.7.1994 a s 16% úrokem od 15.7.1994 do zaplacení, co do částky 28.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný 1) je povinen zaplatit "na účet" Obvodního soudu pro Prahu 4 soudní poplatek ve výši 640,- Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že ačkoliv podle dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 31.1.1994 měl pracovní poměr žalobce skončit až dne 31.3.1994, žalobce práci pro žalovaného 1) fakticky přestal vykonávat dne 31.1.1994, kdy byl žalovaný 1) "nucen ukončit svoji činnost v hotelu". Soud proto "shledal důvodným nárok žalobce na zaplacení mzdy za listopad 93 ve výši 2.000,- Kč, prosinec 93 ve výši 7.000,- Kč a leden 94 ve výši 7.000,- Kč, tedy v celkové výši 16.000,- Kč". Protože předchozí rozsudek nabyl právní moci "co do zaplacení částky 14.733,- Kč", soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci zbývajících 1.267,- Kč.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.10.1999 č.j. 29 Co 384/99-113 změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 5.790,- Kč s 3% úrokem od 1.4.1994 do 14.7.1994 a s 16% úrokem od 15.7.1994 do zaplacení, ve zbývající části tohoto výroku a ve výroku o náhradě nákladů jej potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; o výroku, ve kterém bylo žalobě vyhověno, a o výroku o soudním poplatku vyslovil, že "zůstaly nedotčeny". Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a s jeho právním názorem "týkajícím se zamítnutí žalobou uplatněného nároku na odstupné", na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že žalobce má právo "na výplatu celé mzdy, tj. i částky 5.790,- Kč" (doplatku mzdy za měsíce únor a březen 1994), neboť pracovní poměr žalobce u žalovaného 1) trval až do dne 31.3.1994 a žalobce "práce, za něž mu příslušela mzda ve výši 7.000,- Kč měsíčně, konal".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil "ukončení pracovního poměru u žalovaného A. P. a vznik nového pracovního poměru u nového právnického subjektu, tj. Mgr. J. S.". Uvádí, že po ukončení pracovního poměru k žalovanému 1) pracoval "sice ve stejné budově, ale u jiného právnického subjektu", a že "uzavřel novou pracovní smlouvu za nových platových a pracovních podmínek". Navrhuje, aby dovolací soud "vydal rozhodnutí, že odstupné 14.000,- Kč žalobci právem náleží".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen "o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 věty druhé o.s.ř. je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalobce M. L. a zástupkyni žalovaného 1) advokátce JUDr. J. R. dne 14.12.1999. Rozsudek odvolacího soudu tedy nabyl právní moci dne 14.12. 1999 (srov. §159 odst. 1 o.s.ř.) a jednoměsíční lhůta k podání dovolání uplynula ve smyslu ustanovení §243c a §57 o.s.ř. dnem 14.1.2000. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, datované dnem 18.2.2000 (správně zřejmě 18.1.2000), bylo předáno k poštovní přepravě dne 18.1.2000 a soudu prvního stupně bylo doručeno dne 20.1.2000.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání bylo podáno až po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Protože její zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2 věta první o.s.ř.), bylo dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by bylo třeba se zabývat dalšími okolnostmi - jako opožděné odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243 odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému 1) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. února 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková