ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.184.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 184/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. V., proti žalované A. e. m., o 115.062,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 39/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. listopadu 1999 č.j. 10 C 39/99-18 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2000 č.j. 17 Co 163/2000-33, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku obvodního soudu se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.725,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě mzdy 115.062,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dopisem ze dne 18.11.1998 mu žalovaná dala podle ustanovení §46 odst.1 písm.f) zák. práce výpověď z pracovního poměru. Protože tato výpověď z pracovního poměru je neplatným právním úkonem (výpověď z pracovního poměru byla v rozporu se stanovami žalované podepsána pouze výkonným ředitelem a žalobce si \"není vědom\", že by se dopustil jednání, v němž žalovaná spatřuje porušení pracovní kázně), má žalobce podle ustanovení §61 zák. práce nárok na náhradu mzdy za dobu šesti měsíců.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 2.11.1999 č.j. 10 C 39/99-18 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 11.175,- Kč k rukám \"advokáta žalované\". Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce se \"nemůže domáhat\" mzdových nároků z neplatného rozvázaní pracovního poměru výpovědí, neboť neuplatnil ve lhůtě uvedené v ustanovení §64 zák. práce u soudu neplatnost rozvázání pracovního poměru. Vycházel přitom ze zjištění, že žalobce výpověď z pracovního poměru převzal dne 18.11.1998 a že jeho pracovní poměr měl na jejím základě skončit uplynutím dvouměsíční výpovědní lhůty dne 31.1.1999. Lhůta k podání žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí uplynula dne 31.3.1999, žalobce však tuto žalobu \"do dnešního dne nepodal\".
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.5.2000 č.j. 17 Co 163/2000-33 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.725,- Kč k rukám advokáta JUDr. E. B. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mzdové nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru žalobci nelze přiznat, neboť v důsledku \"nepodané žaloby o neplatnost výpovědi\" jeho pracovní poměr podle této výpovědí skončil a její neplatností se soud dále nemůže zabývat. Námitky žalobce, že se žalobou, podanou k soudu dne 18.2.1999, domáhal vedle uložení povinnosti žalované zaplatit mu 115.062,- Kč na náhradě mzdy též určení neplatnosti výpovědi ze dne 18.11.1998, o čemž svědčí i její označení slovy \"Žaloba na neplatnost výpovědi, dané zaměstnavatelem podle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce\", a že soud prvního stupně, spatřoval-li \"v podání nějakou nepřesnost\", měl postupovat podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. a žalobce vyzvat, aby žalobu opravil či doplnil a poučit jej, jak tuto opravu nebo doplnění provést, odvolací soud odmítl. Zdůraznil, že \"předmět sporu určuje žalobní petit\" a že žalobce se podle petitu žaloby, doručené soudu dne 18.2.1999, \"zcela jednoznačně\" domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 115.062,- Kč jako náhradu mzdy. Navzdory označení podání za \"žalobu na neplatnost výpovědi\" požadavek na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru v žalobě nevznesl, pouze v rámci skutkového vylíčení věci uvedl důvody, pro které ji považuje za neplatnou. Protože je soud povinen úkony účastníků posuzovat podle jejich obsahu, i když jsou nesprávně označeny, nebylo možné považovat žalobu za řádné uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí. Soud nemohl žalobce poučit ani o tom, jak by měl žalobní návrh doplnit či opravit, neboť takové poučení by bylo poučením o hmotném právu, porušujícím rovnost stran.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalobce dovolání. Namítá, že podle ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. se řízení zahajuje na návrh a že \"tímto návrhem\" je celá žaloba a nikoliv pouze žalobní petit. Připouští, že v žalobním návrhu opomenul uvést větu \"Výpověď daná žalobci je neplatná\"; protože však \"obsahem jeho žaloby je zjištění neplatnosti výpovědi\", měl soud - zjistil-li v podání \"nějaké nedostatky\" - postupovat podle §43 o.s.ř. a vyzvat žalobce k opravě nebo doplnění podání. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedla, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, neboť \"se jednalo o první rozhodnutí odvolacího soudu\", takže nemůže být naplněna přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst.1 o.s.ř., odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání, žalobce ani nenavrhl, aby přípustnost dovolání byla vyslovena, a rozsudek odvolacího soudu není postižen žádnou z vad uvedených v ustanovení §237 o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že řízení o dovolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně je třeba zastavit a že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení - jak vyplývá z ustanovení §236 odst.1 o.s.ř. - o mimořádném opravném prostředku (dovolání) proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2.11.1999 č.j. 10 C 39/99-18 není rozhodnutím odvolacího soudu. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z toho důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovému rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud ČR proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2.11.1999 č.j. 10 C 39/99-18 zastavil (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za situace, kdy dovolatel netvrdí a kdy ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.5.2000 č.j. 17 Co 163/200-33 podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 3.650,- Kč a v paušální částce náhrad ve výši 75,- Kč (srov. §7, §8 odst.1, §11 odst.1 písm.k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), celkem ve výši 3.725,- Kč. Vzhledem k tomu, že řízení o dovolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno a že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst.4 věty první, §224 odst.1, §146 odst.2 věty první a §146 odst.2 věty první (per analogiam) o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst.1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu