ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1863.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1863/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce I. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D., s.p., zastoupenému advokátkou, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 258/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2000 č.j. 23 Co 416/99-83, takto:
Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby mu žalovaný na odškodnění nemoci z povolání zaplatil náhradu za ztrátu výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 10.5.1997 do 31.1.1999 ve výši 323.751,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného (jeho právního předchůdce) pracoval jako horník-lamač v podzemí hlubinného dolu a že dne 1.6.1990 bylo oddělením nemocí z povolání ZÚNZ P. nahlášeno, že dnem 30.8.1989 byla u něj zjištěna nemoc z povolání „syndrom karpálního tunelu lehkého stupně vpravo“, pro niž byl uznán částečně invalidním. Až do 10.5.1997, kdy mu byl částečný invalidní důchod odejmut, mu žalovaný řádně platil náhradu za ztrátu na výdělku do výše průměrného výdělku, kterého dosahoval jako horník-lamač, avšak poté s odůvodněním, že neukončil práci v podzemí pro nemoc z povolání, ale v důsledku dosažení nejvyšší přípustné expozice, začal žalobci poskytovat náhradu pouze do výše průměrného výdělku, kterého žalobce dosahoval po převedení na jinou, méně placenou práci na povrchu dolu. Podle názoru žalobce však není uvedený postup žalovaného správný, neboť z lékařského posudku ze dne 7.5.1997 vyplývá, že „zákaz dosavadní práce pro žalobce začal formálně platit od data 30.8.1989, tedy před uzavřením dohody o převedení na práci na povrch pro dosažení NPE“.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 13.4.1999 č.j. 12 C 258/98-38 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody (ztráty na výdělku), neboť žalobce přestal vykonávat práci horníka-lamače pro dosažení nejvyšší přípustné expozice. Podle názoru soudu prvního stupně „je proto správné“, aby žalobci byla poskytována náhrada ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do výše průměrného výdělku, kterého od 11.9.1989 dosahoval po převedení na povrch dolu jako naražeč, protože teprve tuto práci přestal vykonávat pro nemoc z povolání.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.2.2000 č.j. 23 Co 416/99-83 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „v tom správném znění, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce na žalovaném domáhal zaplacení 323.751,- Kč spolu s úroky z prodlení“, žalobci uložil, aby zaplatil „České republice na účet Krajského soudu v Praze 90,- Kč na náhradu nákladů řízení“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že se proti tomuto rozsudku nepřipouští dovolání. Vycházeje ze zjištění, že žalovaný se „teprve po 1.6.1990 mohl dozvědět, že žalobce trpí nemocí z povolání“, odvolací soud dovodil, že „nelze dospět k závěru, že by žalovaný použil nezpůsobilý výpovědní důvod“ pro skončení pracovního poměru žalobce jako horníka-lamače dohodou ke dni 11.9.1989, tj. že by „došlo k zastírání skutečného důvodu pro skončení pracovního poměru, tedy onemocnění nemocí z povolání“. Přisvědčil proto názoru soudu prvního stupně, že žalovaný „správně odškodňuje ztrátu na výdělku žalobce do výše průměrného výdělku, kterého žalobce dosahoval ,po převedení´ na jinou práci, tedy na práci naražeče“, a nikoliv do průměrného výdělku, kterého dosahoval jako horník-lamač, neboť k „poklesu“ tohoto výdělku „došlo z jiného důvodu než pro následky onemocnění nemocí z povolání“. Výrok o nepřipuštění dovolání odvolací soud odůvodnil tím, že „ze skutkových zjištění vyplývá“, že právní otázka vymezená žalobcem se vztahuje na případ, o který se v posuzované věci nejedná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Namítal, že právní otázku, do jakého průměrného výdělku před vznikem škody žalobci náleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení §195 zák. práce, je třeba i v současné době posoudit podle ustanovení §24 odst. 2 vyhlášky č. 235/1988 Sb., podle kterého „u pracovníka, který byl pro ohrožení nemocí z povolání nebo pro dosažení NPE převeden na jinou práci a u něhož byla nemoc z povolání zjištěna teprve po tomto převedení, se vychází při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku, pokud je to pro pracovníka výhodnější, z průměrného výdělku zjištěného naposledy přede dnem převedení na jinou práci“. Odvolací soud však podle názoru dovolatele v rozporu s citovaným právním předpisem i s „ustálenou judikaturou vyšších soudů“ (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.2.1995 sp.zn. 6 Cdo 81/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č.8, roč. 1995) dovodil, že žalobci náleží náhrada do výše průměrného výdělku, kterého dosahoval po převedení na jinou méně placenou práci horníka-dělníka (naražeče) z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice, a nikoliv do výše průměrného výdělku, kterého dosahoval před tímto převedením jako horník-lamač, ačkoliv u žalobce byla dodatečně zjištěna nemoc z povolání. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť odvolací soud v daném případě rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou a nejde tudíž o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se nejedná již tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §238 a §239 odst.1 o.s.ř. není v této věci přípustné, a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku (mající povahu otázky předběžné) zjištění rozhodného průměrného výdělku pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v případě, že zaměstnanec, který začal vykonávat méně placenou práci pro dosažení nejvyšší přípustné expozice, přestal tuto méně placenou práci vykonávat v důsledku zjištěné nemoci z povolání a byl převeden na další, ještě méně placenou práci. Poznatky, jež byly získány v souvislosti se sledováním pravomocných rozhodnutí soudů (srov. §28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb. o soudech a soudcích, ve znění pozdějších změn a doplňků), nasvědčují tomu, že výklad těchto otázek v rozhodovací praxi soudů dosud není ustálen. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam a jsou proto dány podmínky umožňující založit pro tuto otázku přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky tedy přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst.1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při nemoci z povolání jsou podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce existence nemoci z povolání, vzniklé za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by škoda nevznikla tak, jak vznikla).
Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Vztah příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a ztrátou na výdělku je dán jen tehdy, jestliže došlo k poklesu výdělku u zaměstnance následkem onemocnění chorobou z povolání, popřípadě jen v takovém rozsahu, v jakém výdělek zaměstnance poklesl následkem onemocnění chorobou z povolání.
Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy u zaměstnance došlo k poklesu výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku není rozhodující průměrný výdělek před vznikem (zjištěním) nemoci z povolání nebo průměrný výdělek dosažený zaměstnancem při práci, konané za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody (srov. §194 a 195 odst.1 zák. práce).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatel nenapadá), že žalobce pracoval u ČSUP U. d. k. p. P. od roku 1974 jako horník-lamač v podzemí hlubinného dolu. Na základě mimořádné preventivní prohlídky ze dne 6.9.1989 byla u žalobce „zjištěna trvalá nezpůsobilost k výkonu dosavadní práce v podzemí ve smyslu §1 odst. 1. bod 2 vyhl. čís. 102/87 Sb., tj. dosažení nejvyšší přípustné expoziční doby v podzemí uranových dolů“ a současně bylo „zjištěno a potvrzeno, že žalobce netrpí žádnou nemocí z povolání podle přílohy k vyhl. č. 128/75 Sb., ani není takovou nemocí ohrožen“. Dne 11.9.1989 uzavřel žalobce a ČSUP U. doly, koncernový podnik P. dohodu o rozvázání pracovního poměru z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice. Na základě „dohody o změně sjednaných podmínek pracovní smlouvy“ ze dne 11.9.1989 začal žalobce od 12.9.1989 pracovat u „ČSUP U. p., k. p. L.“ jako horník-dělník (naražeč) na povrchu dolu a stejně tak od 12.9.1989 „v návaznosti na vyhlášku FMPSV“ č. 102/1987 Sb. žalobce pobíral mzdové vyrovnání „od převedení na nové pracoviště nejdéle 1 rok do průměrného měsíčního výdělku ve výši 12.240,- Kč“. Oddělení nemocí z povolání ZÚNZ u. p., Závodní nemocnice s poliklinikou v P. dne 1.6.1990 vyhotovilo hlášení, že dne 30.8.1989 byla u žalobce zjištěna nemoc z povolání - „syndrom karpálního tunelu lehkého stupně vpravo“. Posudkem LPK ZÚNZ u. p. P. ze dne 15.6.1990 byl žalobce uznán pro nemoc z povolání trvale nezpůsobilým k práci v riziku vibrací a přetěžování horních končetin; oproti dosavadnímu zařazení „jako vhodnější se jeví závodem navrhované zařazení jako opravář strojů“. Na základě dohody účastníků začal žalobce od 18.6.1990 pracovat jako zámečník a opravář na povrchu dolu. Náhradu za ztrátu na výdělku do průměrného měsíčního výdělku dosahovaného za práci v podzemí dolu mu žalovaný od 10.5.1997 odmítá vyplácet s odůvodněním, že z práce lamače v podzemí nebyl vyřazen pro nemoc z povolání, nýbrž v důsledku dovršení nejvyšší přípustné expozice.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení věci především významné, kdy žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Protože tento nárok mohl žalobci vzniknout jen tehdy, jestliže ztráta na jeho výdělku byla způsobena nemocí z povolání, neboť odpovědnost za škodu podle ustanovení §190 odst.3 zák. práce nenastává, jestliže příčinou ztráty na výdělku byla jiná skutečnost, zabýval se odvolací soud správně otázkou, kdy se nemoc z povolání stala příčinou, která způsobila pokles výdělku žalobce.
Nejvyšší přípustnou expozici stanoví závazný posudek příslušného orgánu hygienické služby, který jej vydává na základě zmocnění uvedeného v ustanovení §4 odst. l zákona č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům (ve znění pozdějších předpisů), a na základě pověření \"řídit, provádět a zajišťovat hygienický dozor a dávat závazné pokyny k odstranění zjištěných závad, včetně zákazu určité činnosti\", daného těmto orgánům ustanoveními §75 odst.4 písm. c) a odst. 5 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (ve znění pozdějších předpisů). Účelem úpravy nejvyšší přípustné expozice je stanovit u zaměstnanců, kteří jsou při výkonu práce v podzemí dolu vystaveni nepříznivým vlivům pracovního prostředí, určité množství směn, po jejichž odpracování zaměstnanec nesmí nadále tuto práci vykonávat a musí být přeřazen na prokazatelně méně riziková pracoviště, jestliže vlivy nepříznivě působící na jeho zdraví nelze jinak odstranit a další setrvání zaměstnance na původním pracovišti by bylo zdrojem zvýšeného nebezpečí onemocnění (zejména vzniku nemocí z povolání). Dosažení nejvyšší přípustné expozice není onemocněním. Úprava nejvyšší přípustné expozice uvedeným způsobem sleduje prevenci onemocnění profesionálního původu. Jestliže zaměstnanec dosáhl nejvyšší přípustné expozice, je zaměstnavatel povinen - stejně jako v případě, pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci nebo ji nesmí konat pro onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí - převést ho na jinou práci [§37 odst. l písm. a) zák. práce]; pokud nedojde k převedení na jinou práci (např. proto, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance jinou, ve smyslu ustanovení §37 odst.5 zák. práce vhodnou práci), je dosažení nejvyšší přípustné expozice důvodem k rozvázání pracovního poměru [srov. §46 odst. l písm. d) zák. práce].
Došlo-li k převedení na jinou práci (k rozvázání pracovního poměru) proto, že zaměstnanec dosáhl nejvyšší přípustnou expozici, zaměstnavatel neodpovídá za ztrátu na výdělku zaměstnanci tím vzniklou. I když příčina ztráty na výdělku má profesionální původ, je rozhodující, že dosažení nejvyšší přípustné expozice není podle zákoníku práce důvodem pro vznik odpovědnosti za škodu; hmotné zabezpečení zaměstnanců, kteří pro dosažení nejvyšší přípustné expozice nemohou vykonávat dosavadní práci, řeší zvláštní předpisy (srov. vyhlášku č. 102/1987 Sb. a následně vyhlášku č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci).
Při zjišťování toho, co bylo příčinou ztráty na výdělku, je možné přihlížet jen k takovým okolnostem, které nastaly a které měly za následek pokles výdělku zaměstnance. Došlo-li ke ztrátě na výdělku v důsledku dosažení nejvyšší přípustné expozice, nemůže být výše uvedený závěr zpochybněn ani případným zjištěním, že zaměstnanec v den převedení na jinou práci (rozvázání pracovního poměru) již trpěl později zjištěnou nemocí z povolání; dodatečné zjištění v tomto směru (např. pomocí znaleckého posudku) nic nemůže změnit na skutečnosti, že důvodem, pro který zaměstnanec přestal vykonávat dosavadní a nastoupil jinou práci, bylo dosažení nejvyšší přípustné expozice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.2.2000 sp. zn. 21 Cdo 1925/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2001, pod č. 38).
V posuzovaném případě byla nemoc z povolání u žalobce hlášena až poté, co žalobce uzavřel s koncernovým podnikem ČSUP U. d. P. dohodu o rozvázání pracovního poměru z důvodu „dosažení nejvyšší přípustné expozice“. Vzhledem k tomu, že v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru podle zjištění odvolacího soudu „neexistovalo žádné rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy či zdravotního zařízení, ze kterého by bylo patrno, že žalobce trpí nemocí z povolání“, odvolací soud správně dovodil, že žalobce musel být z dosavadní práce vyřazen nikoliv ze zdravotních důvodů (pro onemocnění nemocí z povolání), ale pro dosažení nejvyšší přípustné expozice, a že dosažení nejvyšší přípustné expozice bylo příčinou toho, proč u žalobce po rozvázání pracovního poměru došlo k poklesu výdělku.
Z uvedených důvodů lze sdílet názor odvolacího soudu, že žalobci nepřísluší náhrada za ztrátu na výdělku - jak žalobce v žalobě dovozoval - do průměrného výdělku „zjištěného z rozhodného období, tj. z roku 1988“. Odvolacímu soudu je však třeba vytknout, že se spokojil se závěrem, že žalobci náleží náhrada škody na výdělku odvozená z průměrného výdělku dosahovaného „na práci naražeče“ a již se dále nezabýval způsobem stanovení tohoto průměrného výdělku před vznikem škody vzniklé poklesem výdělku, k němuž došlo po přeřazení žalobce od 18.6.1990 na práci zámečníka a opraváře na povrchu dolu.
Východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku ve smyslu ustanovení §195 zák. práce je převážně průměrný výdělek dosažený zaměstnancem před vznikem škody (srov. §24 odst. 1 vyhlášky č. 235/1988 Sb.), tedy v posuzovaném případě průměrný výdělek dosažený žalobcem v rozhodném období při výkonu práce konané před jeho přeřazením v důsledku zjištění nemoci z povolání. Jde-li však o zjištění průměrného výdělku před vznikem škody způsobené nemocí z povolání - a v tom je třeba dovolateli přisvědčit - vychází se i v současné době při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku u zaměstnance, který byl pro ohrožení nemocí z povolání nebo pro dosažení nejvyšší průměrné expozice převeden na jinou práci a u něhož byla zjištěna nemoc z povolání teprve po tomto převedení, z průměrného výdělku zjištěného naposled přede dnem převedení na jinou práci, pokud je to pro zaměstnance výhodnější (srov. tehdy platné ustanovení §24 odst. 2 tehdy platné vyhlášky č. 235/1988 Sb.). Podle zjištění odvolacího soudu skončil na základě dohody o skončení pracovního poměru ze dne 11.9.1989 z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice pracovní poměr žalobce u ČSUP U. d. k. p. P., vnitřní organizační jednotky tehdejší státní hospodářské organizace Č. u. p., k. P., aby téhož dne byla uzavřena „dohoda o změně sjednaných podmínek pracovní smlouvy“ s jinou vnitřní organizační jednotkou téže státní hospodářské organizace. Pro rozhodnutí věci vzhledem k uvedenému tedy byl zásadně významný právní závěr o tom, zda se průměrným výdělkem před vznikem škody ve smyslu ustanovení §195 zák. práce rozumí průměrný výdělek zjišťovaný na základě ustanovení §24 odst. 1 vyhlášky č. 235/1988 Sb., anebo zda východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti má být průměrný výdělek zjištěný naposled přede dnem převedení na jinou práci z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice; odvolací soud se však posouzením věci z hlediska aplikace ustanovení §195 zák. práce a §24 odst. 2 vyhlášky č. 235/1988 Sb. nezabýval.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243 odst. 1, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243 odst. 1, část věty za středníkem, §243b odst. 2, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243b odst. 1, věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2001
JUDr. Zdeněk Novotný, v.r.
předseda senátu