ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1881.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1881/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce F. V., proti žalované Č. - S. a. s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 915/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2000 č. j. 15 Co 302/97-56, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, kterou mu dala žalovaná dopisem ze dne 29. 3. 1995, je neplatná a že pracovní poměr žalobce u žalované dále trvá. Žalobu odůvodnil tím, že mu vytýkané porušování pracovní kázně „nebylo nikým prokázáno\" a že mu žalovaná i závodní odborový orgán přes opětovné výzvy odmítají „poskytnout vysvětlení, jakož i důkazy jeho provinění\".
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 20. 3. 1997 č. j. 5 C 915/95-40 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit\" žalobci náklady řízení ve výši 3.860,- Kč k rukám „právního zástupce žalobce\". Ve věci samé dospěl k závěru, že se žalobce nedopustil vytčeného opakovaného méně závažného porušování pracovní kázně, a proto je výpověď daná žalobci neplatná a pracovní poměr mezi účastníky „s ohledem na skutečnost, že žalobce nadále trvá na dalším zaměstnávání\", trvá.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 2. 2000 č. j. 15 Co 302/97-56 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „ve výroku o určení neplatnosti výpovědi dané žalobci dne 29. 3. 1995\" a „ve výrocích o určení, že pracovní poměr žalobce u žalované nadále trvá a o nákladech řízení před soudem prvního stupně\" změnil tento rozsudek tak, že žalobu na určení dalšího trvání pracovního poměru zamítl a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě „nebyl naplněn výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce\", neboť ani v jednom z vytýkaných skutků nelze spatřovat porušení pracovní kázně. Na určení dalšího trvání pracovního poměru mezi účastníky zde však není podle názoru odvolacího soudu dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., neboť „důsledkem neplatnosti rozvázání pracovního poměru je další trvání pracovního poměru bez toho, že by byl důvod rozhodovat o tomto trvání samostatným určovacím výrokem\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do „výroku I. a III.\", tj. do potvrzujícího a nákladového výroku) podala žalovaná dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Vytkla odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí „není opřeno o všechny důkazy, které byly žalovanou předloženy\", čímž došlo k porušení ustanovení §132 o. s. ř., „který soudu sice dovoluje volné hodnocení důkazů, ovšem v zákonném rámci všech důkazů a v jejich vzájemné souvislosti\". Namítala, že porušení pracovní kázně ze strany žalobce bylo „jednoznačně zjištěno\" kontrolními pracovníky žalované (panem Ř., F. a K.) a že odvolací soud nevzal v úvahu, že žalobce jednal „v rozporu s §7 odst. 2 Zákoníku práce\", když odmítl převzít od žalované „jakýkoli vytýkací dopis, čímž sám vyloučil, aby se žalovaná zabývala jeho příp. námitkami\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř.).
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu mimo jiné ve výroku, kterým byl vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku svého rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že žalovaná nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu byl dovoláním napaden též ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy povahu usnesení (srov. §167 odst. 1 o. s. ř.); povahu usnesení toto rozhodnutí neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208 o. s. ř.); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání do výroku o nákladech řízení není způsobilým předmětem dovolání, neboť zákon – jak vyplývá z výše uvedeného – proti takovému rozhodnutí dovolání nepřipouští.
Protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích byl postižen některou v vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. srpna 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu