ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1961.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1961/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení v Mělníku, Tyršova ul. č. 106, proti povinné S., a.s., pro 4.330.807,- Kč s příslušenstvím zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinné, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp.zn. E 1211/99, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 1999, č.j. 29 Co 711/99-15, takto:
I. Dovolání povinné se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Na návrh oprávněné Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 20.9.1999, č.j. E 1211/99-8, nařídil podle „výkazu nedoplatků OSSZ v Mělníku, Tyršova 106 ze dne 19.10.1998, č.j. 3372/98 a ze dne 27.10.1997, č.j. 5300/97\" k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 4.330.807,- Kč „včetně penále\" výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva „k nemovitosti parc. č. 1216, 1214, 1392 v katastrálním území 03 L. zapsaných na listu vlastnictví č. 1331 pro obec K. n. V., katastrální území 03 L. u Katastrálního úřadu v M.\". Protože oprávněná prokázala výpisem z katastru nemovitostí, že povinná je vlastníkem uvedených nemovitostí a navrhovaný způsob výkonu nebyl shledán nevhodným (§264 o.s.ř.), dospěl soud prvního stupně k závěru, že jsou splněny podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí tímto způsobem.
K odvolání povinné Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24.11.1999, č.j. 29 Co 711/99-15, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházeje z toho, že výkazy nedoplatků ze dne 27.10.1997, č.j. 5300/97, a ze dne 19.10.1998, č.j. 3372/98, nabyly právní moci jejich doručením povinné ve dnech 10.11.1997 a 20.10.1998, že povinná v té době vlastnila pozemky, na něž bylo zřízeno soudcovské zástavní právo, že tomuto právu předcházelo zástavní právo Finančního úřadu v K. n. V. a že předmětné pozemky jsou zastavěnými plochami, na nichž má povinná své stavby, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že jsou splněny všechny zákonné podmínky pro zřízení soudcovského zástavního práva a že tento způsob výkonu nebrání povinné provozovat podnikatelskou činnost. K tvrzení povinné v odvolání, že „do tří dnů týdnů zdůvodní, proč považuje zřízení soudcovského zástavního práva za nepřípustné\", uvedl, že „tak dosud neučinila\".
V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu povinná namítá, že řízení trpí vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., neboť postupem soudů obou stupňů jí bylo „znemožněno řádné uplatnění zásadního dovolacího argumentu\", čímž jí byla fakticky odňata možnost jednat před soudem. Konkrétně vytýká soudu prvního stupně, že nepostoupil odvolacímu soudu její písemné podání ze dne 8.11.1999 nazvané „doplnění odvolání\", které mu bylo doručeno dne 18.11.1999, a odvolacímu soudu, že ji „ za současného stanovení soudcovské lhůty nevyzval k doplnění odvolání o skutečnosti avizované v odvolání s upozorněním, že pokud tak neučiní v soudem stanovené lhůtě, bude rozhodováno bez ohledu na tento avizovaný argument\". Povinná je přesvědčena, že doplněním odvolání ze dne 8.11.1999 a výpisem z katastru nemovitostí doložila, že s účinností ode dne 24.9.1999 je vlastníkem nemovitostí, ke kterým bylo zřízeno soudcovské zástavní právo, obchodní společnost „K. R., s.r.o.\", a že výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na těchto nemovitostem nařízený proti ní je nepřípustný; právě nepřípustnost tohoto způsobu výkonu rozhodnutí v odvolání „avizovala\" s tím, že své tvrzení doloží do tří týdnů. Odvolací soud však ve svém rozhodnutí skutečnosti uvedené v „doplnění odvolání a ve výpisu z katastru nemovitostí\" nevzal na vědomí a nevypořádal se s nimi. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu („případně i usnesení soudu prvního stupně\") zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.\" - (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání povinného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu I. stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Podle ustanovení §238a odst. 2 o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 písm. a) a b) není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.) .
V posuzovaném případě povinná dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve věci samé, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
31
Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. v dané věci nejsou splněny, protože odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a povinná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu neučinila. Použitelnost ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. není dána proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a napadené usnesení nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) až f) posledně citovaného ustanovení.
Protože podle ustanovení §238a a §239 o.s.ř. dovolání přípustné být nemůže, zbývá posoudit podmínky přípustnosti uvedené v ustanovení §237 o.s.ř. Pro vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti každému usnesení odvolacího soudu. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Jelikož jiné důvody zmatečnosti dle citovaného ustanovení tvrzeny nebyly a ze spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti [a současně důvodnosti - srov. §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.] dovolání rozhodující, zda řízení trpí vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., na kterou poukazuje dovolatelka.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování.
Ačkoliv povinná v dovolání uvedla, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že v prvé řadě nesouhlasí s právním posouzením věci. Podstatou jejích námitek je mimo jiné totiž to, že nesouhlasí s tím, jak se odvolací soud (i soud prvního stupně) po právní stránce vypořádal ve svém rozhodnutí s otázkou splnění jednoho z předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, spočívajícího v tom, aby bylo prokázáno, že nemovitost je ve vlastnictví povinného (§338b odst. 1 o.s.ř.). Skutečnost, že povinná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který našel výraz v jeho rozhodnutí, a sama považuje tento závěr za nesprávný, neznamená, že by jí postupem soudu byla v průběhu řízení o projednávané věci odňata možnost jednat před soudem. Případné pochybení soudu v právním posouzení věci (v daném případě jednoho z předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech podle ustanovení §338b odst. 1 o.s.ř. ) by bylo možno vytýkat dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. K nesprávnému právnímu posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.] by však mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné.
Dovolatelka dále spatřuje vadu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. v tom, že soud prvního stupně nepředložil její doplnění odvolání ze dne 8.11.1999, doručené soudu prvního stupně dne 18.11.1999, odvolacímu soudu, a dále v tom, že ji odvolací soud před rozhodnutím ve věci nevyzval k doplnění skutečností „avizovaných v odvolání s upozorněním, že pokud tak neučiní v soudem stanovené lhůtě, bude rozhodováno bez ohledu na tento avizovaný argument\".
Jak vyplývá z obsahu spisu, písemné podání povinné ze dne 8.11.1999, nazvané „doplnění odvolání povinného proti usnesení OS v Mělníku z 20.9.1999 č.j. E 1211/99-8\", bylo soudu prvního stupně, kterému bylo adresováno, doručeno dne 18.11.1999. Stalo se tak až po uplynutí povinnou oznámené třítýdenní lhůty, v níž - jak uvedla - „doloží a řádně zdůvodní\" nepřípustnost nařízeného výkonu rozhodnutí, která skončila dnem 5.11.1999, a to poté, co již byl spis s odvoláním předložen odvolacímu soudu; k předložení spisu odvolacímu soudu došlo dne 27.10.1999. Doplnění odvolání povinné ze dne 8.11.1999 se tehdy nestalo součástí spisu a soud prvního stupně je ani dodatečně nepostoupil odvolacímu soudu, takže odvolací soud usnesením ze dne 24.11.1999 o odvolání povinné rozhodl, vycházeje z původního odvolání povinné ze dne 14.10.1999. O tom, že písemné podání povinné ze dne 8.11.1999 nebylo soudem prvního stupně postoupeno odvolacímu soudu svědčí i část obsahu odůvodnění usnesení odvolacího soudu („povinná uvedla ve svém včas podaném odvolání proti tomuto usnesení, že do tří dnů týdnů zdůvodní, proč považuje zřízení soudcovského zástavního práva za nepřípustné, ale dosud tak dosud neučinila\").
Postup soudu prvního stupně, spočívající v nepředložení písemného podání povinné ze dne 8.11.1999, přestože šlo o doplnění odvolání ze dne 14.10.1999, odvolacímu soudu, není postupem, jímž by účastníku byla odňata možnost jednat před soudem. Představuje však jinou vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. K existenci takové jiné vady řízení však může dovolací přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Ani skutečnost, že odvolací soud před rozhodnutím nevyzval povinnou k doplnění jejího odvolání ze dne 14.10.1999 vadu řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. nepředstavuje.
Podle ustanovení §205 odst. 1 o.s.ř. v odvolání má být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá.
Podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. , které platí i pro odvolací řízení (srov. §211 o.s.ř.) předseda senátu vyzve účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno. Poučuje účastníky také, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. není-li přes výzvu předsedy senátu podání opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení zastaví. O těchto následcích musí být účastník poučen.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že povinnost soudu vyzvat účastníka, který učinil nesprávné nebo neúplné podání, nastává tehdy, jestliže pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat. Závěr o tom, zda neúplnost nebo nesprávnost podání brání pokračování v řízení, závisí na okolnostech konkrétního případu.
V projednávané věci je pro posouzení správnosti postupu odvolacího soudu podstatné, zda původní odvolání povinné ze dne 14.10.1999 mělo vady, k jejichž odstranění odvolací soud (sám nebo správně prostřednictvím soudu prvního stupně - srov. ustanovení §209 větu první o.s.ř.) byl povinen podle ustanovení §43 o.s.ř. povinnou jako odvolatelku vyzvat, zda tedy mělo takové vady, které by bránily pokračování v odvolacím řízení.
32
Z obsahu spisu vyplývá, že povinná podala proti usnesení soudu prvního stupně odvolání, datované dnem 14.10.1999, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 15.10.1999, a v němž byla řádně a úplně označena věc, jíž se odvolání týká (identifikací soudu, který usnesení vydal, datem jeho vydání a uvedením čísla jednacího). Z obsahu odvolání se rovněž podává, že povinná vymezila po stránce kvantitativní meze, v nichž se přezkumu usnesení domáhá (odvoláním napadla jediný výrok usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinné), a uvedla též - byť s odkazem na další podání a tedy neúplně - v čem spatřuje nesprávnost napadeného usnesení (tvrdila, že výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva je v daném případě nepřípustný, což „doloží a řádně zdůvodní ve lhůtě tří týdnů\", a namítala „nesprávnost rozhodnutí z titulu nesprávně zjištěného skutkového stavu\" s odůvodněním, že její dluh je nižší o 532.476,53 Kč a že nemovitosti potřebuje ke svému podnikání). Odvolání povinné obsahuje také návrh na způsob rozhodnutí odvolacího soudu (navrhla zrušení napadeného rozhodnutí).
Protože z odvolání povinné ze dne 14.10.1999 bylo zřejmé, které rozhodnutí (usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 20.9.1999, č.j. E 1211/99-8) a v jakém rozsahu napadá a čeho se domáhá, nebránila neúplnost jednoho z odvolacích důvodů (neodůvodnění a nedoložení toho, v čem odvolatelka spatřuje nepřípustnost výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinné) pokračování v odvolacím řízení. Je tomu tak proto, že odvolací soud podle ustanovení §212 odst. 1 o.s.ř. projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, aniž by přitom byl vázán důvody odvolání a odvolacími návrhy účastníků (srov. §212 odst. 3, 4 o.s.ř.).
Vzhledem k obsahu ustanovení §205 odst. 1 o.s.ř. tedy v daném případě nešlo - jak vyplývá z výše uvedeného - o takové vady odvolání, k jejichž odstranění měl povinnou odvolací soud postupem podle ustanovení §43 o.s.ř. vyzvat, a pro které by nebylo možné v odvolacím řízení pokračovat a o odvolání rozhodnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 1998, sp.zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999). Postupem odvolacího soudu proto nebylo povinné znemožněno v průběhu řízení realizovat svá procesní práva.
Z uvedeného je zřejmé, že potvrzující usnesení odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. postiženo. Protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by bylo postiženo jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a protože - jak výše uvedeno - dovolání podle ustanovení §238a a §239 o.s.ř. není v této věci přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinné - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že předpoklad pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech spočívající v tom, aby bylo prokázáno, že nemovitost je ve vlastnictví povinného (§338b odst.1 o.s.ř.), soud posuzuje podle stavu, jaký tu byl v den zahájení řízení (t.j. v den podání návrhu na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí). Přejde-li po zahájení řízení vlastnické právo z povinného na jinou osobu, nebrání tato skutečnost sama o sobě vyhovění návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na dotčenou nemovitost (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 1997, sp.zn. 3 Cdon 1222/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, č. sešitu 11, pod číslem 89).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §254 odst. 1, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť povinná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů nemá a oprávněné žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. dubna 2001
JUDr. Mojmír P u t n a , v. r.
předseda senátu