ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1974.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 1974/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. K., proti žalované A., i. f. II, a.s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 27 C 75/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2000, č.j. 13 Co 89/2000-39, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 20.11.1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce dává výpověď z pracovního poměru. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že rozhodnutím představenstva společnosti ze dne 20.11.1998 byla zrušena „pracovní pozice, na které je zařazena\", a že v důsledku toho se stala pro zaměstnavatele nadbytečnou.
Žalobkyně se domáhala určení, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že je podepsána jí neznámou osobou, bez uvedení jejího jména a funkce ve společnosti, že název a IČO společnosti, jak jsou uvedeny v záhlaví výpovědi, neodpovídají zápisu v obchodním rejstříku, že ve výpovědi není uvedeno jméno ani funkce toho, kdo za společnost jednal, a že její pracovní místo zrušeno nebylo.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13.10.1999, č.j. 27 C 75/99-28, žalobu zamítl a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně, která původně působila u žalované jako nucený správce, byla zvolena dne 3.3.1997 (správně 4.3.1997) předsedkyní představenstva žalované, že dne 3.3.1997 uzavřela se žalovanou manažerskou smlouvu na výkon funkce ředitelky „v rozsahu 1/2 pracovní doby za odměnu stejnou jako odměna nuceného správce\", že však práce, kterou vykonávala, „souvisela s vedením, resp. řízením společnosti\" a že tedy žalobkyně konala činnost člena statutárního orgánu žalované. Dospěl k závěru, že právní vztah mezi žalobkyní jako členkou statutárního orgánu žalované a žalovanou je třeba v souladu s ustanovením §66 odst. 2 obch. zák. hodnotit dle ustanovení obchodního zákoníku o mandátní smlouvě a že tento vztah skončil ve smyslu ustanovení §574 odst. 1, 2 obch. zák. tím, že představenstvo žalované bylo nahrazeno představenstvem novým. Soud prvního stupně přitom zdůraznil, že mezi žalobkyní a žalovanou nešlo o vztah pracovněprávní, jak dovozuje žalobkyně z manažerské smlouvy ze dne 3.3.1997. Z těchto důvodů a proto, že žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §64 zák. práce, jehož existence je předpokladem pro řízení podle „ustanovení §80 písm. c) ZP\" [správně §80 písm. c) o.s.ř.], žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.4.2000, č.j. 13 Co 89/2000-39, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně působila u žalované jako předsedkyně představenstva a že uzavřela manažerskou smlouvu ze dne 3.3.1997, jejímž obsahem byla působnost, která jí jako předsedkyni představenstva náležela dle stanov žalované, rovněž dovodil, že hlavní činností žalobkyně byl výkon funkce předsedkyně představenstva žalované, v níž plnila funkci statutárního orgánu („manažerská smlouva nepokryla veškerou činnost žalobkyně, což vyplývá z toho, že funkci ředitelky měla vykonávat v rozsahu 1/2 pracovní doby\"). Podle názoru odvolacího soudu „manažerská smlouva nekonstituovala pracovní poměr žalobkyně u žalované, ale pouze upřesňovala povinnosti, které žalobkyně ve funkci předsedkyně představenstva měla plnit\"; navíc dodal, že kdyby pracovní poměr vznikl, mohlo by jít nanejvýš o vedlejší pracovní poměr ve smyslu ustanovení §70 odst. 1 zák. práce s možností výpovědi podle ustanovení §70b odst. 1 zák. práce. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že manažerskou smlouvou nebyl mezi účastníky založen pracovní poměr podle ustanovení §65 odst. 2 zák. práce. Protože žalobkyně - uvedl odvolací soud - působila jako předsedkyně statutárního orgánu žalované na základě obchodněprávního vztahu, nelze tento vztah „konstruovat\" jako pracovněprávní a nelze jej ani skončit výpovědí. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně jen v tom, že by „žalobkyně neměla naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř.\"; soud prvního stupně měl žalobu zamítnout jen z toho důvodu, že žalobkyně k požadovanému určení vzhledem k neexistenci právního vztahu nemohla mít žalobní důvod. Protože soud prvního stupně rozhodl ve věci správně, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil (§219 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně z důvodu „nesprávného právního názoru\" dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Namítá, že jí byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, neboť odvolací soud své rozhodnutí opřel o právní názor odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, přičemž jej během ústního jednání nevyslovil, a nedal tím dovolatelce vůbec žádnou možnost na tento názor reagovat. Bylo jí tak odňato právo vyjádřit se přiznané článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a byla jí upřena i možnost podle ustanovení §118 odst. 3 o.s.ř. vyjádřit se k právní stránce věci a k dokazování, včetně práva navrhovat doplnění dokazování. Rozsudek odvolacího soudu považuje za „překvapivý, tak jak jej jako překvapivý chápe Ústavní soud pod III. ÚS 139/98\". Protože odvolací soud během jednání nevyslovil svůj právní názor, že tzv. manažerská smlouva nekonstituovala pracovní poměr žalobkyně u žalované a že žalobkyně působila jako předsedkyně statutárního orgánu žalované na základě obchodněprávního vztahu, který nelze skončit výpovědí, nemohla dovolatelka s „ohledem na tak neočekávaný vývoj jednání\" ani učinit návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. V dalším dovolatelka polemizuje se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu; odvolacímu soudu zejména vytýká, že „ohledně vzniku pracovního poměru žalobkyně\" neposoudil další důkazy, že pominul, že celá manažerská smlouva „je koncipována jako pracovněprávní dokument\" a nemůže se nikterak dotýkat obchodněprávního vztahu, který žalobkyně měla k žalované jako členka představenstva, a že pro svůj závěr o „hlavním a vedlejším pracovním poměru\" neuvedl žádný argument a neprovedl ani důkaz dodatkem č. 1 k manažerské smlouvě. Připomíná, že „je již všeobecně známým právním stavem a judikaturou plně respektováno to, že jedna a táž osoba je současně v pracovněprávním vztahu jako zaměstnanec a současně k témuž subjektu je v obchodněprávním vztahu jako člen statutárního orgánu\". Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, neboť podmínky pro podání dovolání nebyly splněny. Má zato, že to nebyl soud, ale sama žalobkyně, která si svým liknavým přístupem k věci „odňala\" možnost před soudem jednat. Ztotožnila se závěry soudů obou stupňů o tom, že v předmětné věci je mezi účastnicemi řízení „napevno postaven\" vztah obchodněprávní.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
57
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání nemůže být založena podle ustanovení §238 odst.1 písm.b) o.s.ř. (ve věci nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen) ani podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku nevyslovil. Protože žalobkyně nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Za této situace může tedy přípustnost dovolání vyplývat pouze z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Pro vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Jelikož jiné důvody zmatečnosti dle citovaného ustanovení tvrzeny nebyly a ze spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti [a současně důvodnosti - srov. §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.] dovolání rozhodující, zda řízení trpí vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., na kterou poukazuje dovolatelka.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.4.1997, sp.zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování.
Dovolatelka spatřuje naplnění vady podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. v tom, že odvolací soud jí - tím, že své rozhodnutí opřel o právní názor odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, přičemž jej během ústního jednání nevyslovil, a nedal jí tak vůbec žádnou možnost na tento názor reagovat - odňal právo vyjádřit se přiznané článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a současně upřel možnost podle ustanovení §118 odst. 3 o.s.ř. vyjádřit se k právní stránce věci a k dokazování, včetně práva navrhovat doplnění dokazování. Rozsudek odvolacího soudu proto považuje „za překvapivý, tak jak jej jako překvapivý chápe Ústavní soud pod III. ÚS 139/98\".
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 106, svazek 12, ročník 1998, III. díl, str. 93, vyslovil názor, že „změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní\", a v té souvislosti také názor, že „interpretací ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. v rozporu s článkem 38 Listiny základních práv a svobod je účastníku řízení odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v právu právně a skutkově argumentovat\".
Pro posouzení, zda dovolatelce bylo v projednávané věci odvolacím soudem odňato právo vyjádřit se přiznané článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a upřena i možnost vyjádřit se k právní stránce věci a k dokazování podle ustanovení §118 odst. 3 o.s.ř., a to v souvislosti se „změnou právního náhledu odvolacího soudu na věc\", je podstatné, zda odvolací soud v porovnání se soudem prvního stupně založil svůj potvrzující rozsudek na právním názoru odlišném od právního názoru soudu prvního stupně. Přitom pro závěr, zda rozsudkem odvolacího soudu došlo „ke změně právního náhledu na věc\", není samo o sobě významné, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o.s.ř., případně podle ustanovení §221 o.s.ř. (výrok rozhodnutí odvolacího soudu je totiž formulován ve vztahu k výroku rozhodnutí soudu prvního stupně bez ohledu na to, z jakých důvodů odvolací soud ke svým závěrům dospěl).
58
V projednávané věci odvolací soud - při nezměněném skutkovém základu - potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo ve věci samé rozhodnuto o zamítnutí žaloby na určení, že výpověď daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 20.11.1998 je neplatná; rovněž tedy žalobu zamítl. Při posouzení otázky, zda manažerskou smlouvou ze dne 3.3.1997 došlo mezi žalobkyní a žalovanou ke vzniku pracovního poměru ve smyslu §65 odst. 2 zák. práce, k jehož skončení by mohlo dojít způsobem stanoveným ustanovením §65 odst. 3 zák. práce, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že manažerskou smlouvou nebyl mezi účastníky založen pracovní poměr podle ustanovení §65 odst. 2 zák. práce, a - rovněž shodně se soudem prvního stupně - i k závěru, že žalobkyně působila u žalované jako předsedkyně představenstva na základě obchodněprávního vztahu, který nelze skončit výpovědí. S názorem soudu prvního stupně odvolací soud nesouhlasil pouze v tom, že by „žalobkyně neměla naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř.\", protože soud prvního stupně měl žalobu zamítnout jen z toho důvodu, že žalobkyně k požadovanému určení vzhledem k neexistenci právního vztahu nemohla mít žalobní důvod; jinak řečeno tuto úvahu soudu prvního stupně považoval za nadbytečnou. To, že soud prvního stupně navíc dovodil, že „žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §64 zák. práce\", nemění nic na skutečnosti, že oba soudy shodně právně posoudily hmotněprávní základ nároku.
Z uvedeného je zřejmé, že v projednávané věci nedošlo ke \"změně právního náhledu odvolacího soudu\" oproti právnímu posouzení věci soudem prvního stupně. Otázkou povahy právního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, jakož i povahy manažerské smlouvy ze dne 3.3.1997, se totiž zabývaly soudy obou stupňů a bez jakýchkoliv pochybností právní vztah mezi účastníky posuzovaly jako vztah obchodněprávní, nikoli jako vztah pracovněprávní. Soudy obou stupňů právní vztah mezi účastníky, o který v řízení šlo, proto posoudily zcela shodně.
Žalobkyně se také mohla po celou dobu řízení před soudy obou stupňů vyjadřovat k otázkám souvisejícím s uvedeným právním posouzením věci a nebyla vyloučena ani z možnosti navrhovat z tohoto pohledu relevantní důkazy; to ostatně také činila, jak je patrno z jejího postupu v průběhu řízení před soudem prvního stupně, z odvolání a z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 19.4.2000. Z obsahu spisu vyplývá, že soudy obou stupňů věc projednaly za přítomnosti žalobkyně, že žalobkyně byla před soudem prvního stupně vyslechnuta jako účastnice řízení, že jí bylo umožněno činit přednesy a navrhovat důkazy a že se mohla vyjádřit k dokazování i k právní stránce věci (§118 odst. 3 o.s.ř.). Podle obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 19.4.2000 žalobkyni byla i v odvolacím řízení dána možnost „vyjádřit se\"; vyjádřila se - poté, co předseda senátu přednesl podle obsahu spisu soudu prvního stupně stav věci a dosavadní průběh řízení - tak, že „uvedla jako v odvolání na č.l. 32 a odkázala na návrh tam uvedený\" (v odvolání navrhla, aby „odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a žalobě vyhověl, případně vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení\"), dále předložila listinný důkaz nazvaný „Odvolání z funkce\", jehož obsah byl konstatován, a na dotaz odvolacího soudu výslovně sdělila, že „doplnění dokazování nenavrhuje\".
Odnětí možnosti jednat před soudem nelze důvodně spatřovat ani v tom, že dovolatelka - jak tvrdí v dovolání - nemohla „s ohledem na tak neočekávaný vývoj jednání\", učinit návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle ustanovení §215 o.s.ř., které platí pro odvolací řízení, na začátku jednání podá předseda senátu nebo pověřený člen senátu zprávu o dosavadním průběhu řízení. Potom se vyjádří účastníci a přednesou své návrhy.
Návrh účastníka je způsobilý založit důsledky ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. za podmínky, že je učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacím soudem. Zákon nesoustřeďuje podání uvedeného návrhu do určitého okamžiku v řízení, ale stanoví pouze okamžik, kdy jej lze podat nejpozději. Může se tedy tak stát již v odvolání, jakož i v dalších podáních, písemných nebo učiněných ústně při kterémkoli jednání. V případě, že účastník nemohl přednést v rámci tzv. závěrečného návrhu návrh, aby odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání, nejde o situaci, kdy byl vyloučen z možnosti toto procesní právo realizovat, jestliže zákon předpokládá možnost návrh učinit jindy (§215 o.s.ř.), resp. později (§239 odst. 2 o.s.ř.). Již z tohoto důvodu se nemůže jednat o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu §237 odst. l písm. f) o.s.ř. (srov. rozsudek nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.3.1997, sp.zn. 2 Cdon 1553/96, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997).
Z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem - jak již výše uvedeno - vyplývá, že odvolací soud žalobkyni příležitost k vyjádření a k přednesu návrhů poskytl, a ta jí také využila. Návrh, aby pro případ, že rozsudek soudu prvního stupně bude potvrzen, vyslovil též přípustnost dovolání, dovolatelka neučinila ani v odvolání, ani při odvolacím jednání. Na místě, kde ustanovení §215 o.s.ř. předpokládá, že účastníci uvedou své procesní návrhy, pokud je nevyjádřili již dříve, zůstala tedy dovolatelka nečinná. Přitom o tom, že návrh ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. je podřaditelný kategorii návrhu, na který toto ustanovení pamatuje, nemůže být pochyb. Dovolatelce tedy ničeho nebránilo návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. podat.
Spatřuje-li dovolatelka existenci překážky k podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolaní „v neočekávaném vývoji jednání\", nejde - nehledě k tomu, že ke změně právního náhledu odvolacího soudu na věc v posuzovaném případě nedošlo - o důsledek postupu, jež by byl vyvolán odvolacím soudem.
Protože žalobkyni nebyla nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem, nemůže být rozsudek odvolacího soudu postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Ani námitkami dovolatelky, že odvolací soud „ohledně vzniku pracovního poměru žalobkyně neposoudil další důkazy\", že pominul, že „celá manažerská smlouva je koncipována jako pracovněprávní dokument a nemůže se nikterak dotýkat obchodněprávního vztahu, který žalobkyně měla k žalované jako členka představenstva\", že „pro svůj závěr o hlavním a vedlejším pracovním poměru neuvedl žádný argument a neprovedl ani důkaz dodatkem č. 1 k manažerské smlouvě\" a že „je již všeobecně známým právním stavem a judikaturou plně respektováno to, že jedna a táž osoba je současně v pracovněprávním vztahu jako zaměstnanec a současně k témuž subjektu je v obchodněprávním vztahu jako člen statutárního orgánu\", se nebylo možno zabývat. Z hlediska případné existence jiné vady řízení [§241 odst. 3 písm. b) o.s.ř], správnosti skutkových zjištění [§241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.] nebo právního posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.] může dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Protože rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. postižen, protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek trpěl jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a protože - jak výše uvedeno - dovolání podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. není v této věci přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
59
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti ze zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání) ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč [srov. §7, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.], celkem ve výši 1.075,- Kč. Protože žalovaná měla ve věci plný úspěch, dovolací soud žalobkyni ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 věty první o.s.ř. uložil, aby jí tyto náklady řízení nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2001
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu