ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2014.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2014/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce Z. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) C. H., s.r.o. \"v likvidaci\", a 2) M. Ž., zastoupenému advokátem, o 53.592,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 283/96 a 16 C 252/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2000, č. j. 16 Co 438/99-152, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o zaplacení částky 16.546,- Kč s příslušenstvím zamítá, se odmítá.
II. Jinak se dovolání žalobce zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.362,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), vedenou u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 283/96, aby mu žalovaní (každý z nich) zaplatili částku 18.720,- Kč s 21% úrokem od 16. 8. 1996 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že od 1. 1. 1991 byl zaměstnancem D. z. F.-M., s. p., F.-M., který byl poté privatizován tak, že F. n. m. Č. r. jej v přímém prodeji prodal druhému žalovanému. Druhý žalovaný s ním ale neuzavřel písemnou pracovní smlouvu a první písemností byl jmenovací dekret ze dne 28. 8. 1992 podepsaný žalovaným, který k podpisu doplnil „majitel společnosti C.\". Záhlaví tohoto jmenovacího dekretu obsahuje označení „C. H. spol. s r. o. S. M.\". Ke dni 1. 1. 1993 bylo žalobci do občanského průkazu vyznačeno, že je zaměstnán u „C. C. H.\". Svůj pracovní poměr skončil okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 26. 7. 1996. Ve smyslu ustanovení §54 odst. 3 zák. práce uplatňuje nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za výpovědní dobu, která činí 2 měsíce po 9.360,- Kč.
Další žalobou (rovněž změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), vedenou u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 252/96, se žalobce po žalovaných (po každém z nich) domáhal zaplacení částky 42.546,- Kč s 19% úrokem od 16. 2. 1996 z částky 10.791,- Kč, s 19% úrokem od 16. 3. 1996 z částky 7.179,- Kč, s 19% úrokem od 16. 4. 1996 z částky 7.200,- Kč, s 19% úrokem od 16. 6. 1996 z částky 7.200,- Kč do 20. 6. 1996 a s 21% úrokem z těchto částek od 21. 6. 1996 do zaplacení a s 21% úrokem od 16. 8. 1996 z částky 10.176,- Kč do zaplacení. Žalobu odůvodnil obdobně jako předchozí žalobu s tím, že za dobu trvání pracovního poměru mu nebyla vyplacena mzda za měsíce leden, únor, březen, květen a červenec 1996, celkem ve výši 42.546,- Kč.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 25. 6. 1997, č. j. 16 C 283/96-24, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci částku 16.546,- Kč s 21% úrokem od 16. 8. 1996 do zaplacení, žalobu o zaplacení částky 16.546,- Kč s 21% úrokem od 16. 8. 1996 do zaplacení proti druhému žalovanému zamítl, řízení o zaplacení částky 2.174,- Kč s 21% úrokem od 16. 8. 1996 do zaplacení proti oběma žalovaným zastavil a rozhodl, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 5.550,- Kč a České republice - na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na soudním poplatku 664,- Kč a že žalobce a druhý žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce poté, co na druhého žalovaného přešly pracovněprávní vztahy tehdejších pracovníků bývalých D. z. F.-M. (v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy mezi F. n. m. ČR a druhým žalovaným) byl v pracovním poměru k druhému žalovanému v době od 1. 7. 1992 do 31. 12. 1992. Od 1. 1. 1993, kdy druhý žalovaný tyto objekty pronajal prvnímu žalovanému a byl uzavřen dodatek k pracovní smlouvě obsahující všechny náležitosti pracovní smlouvy ve smyslu §29 odst. 1 zák. práce, vznikl pracovní poměr žalobce k prvnímu žalovanému. V projednávané věci je tak pasivně věcně legitimován pouze první a nikoliv druhý žalovaný. V řízení bylo prokázáno, že první žalovaný neplatil v řádných termínech žalobci mzdu; proto s ním žalobce okamžitě zrušil pracovní poměr z důvodů uvedených v §54 odst. 1 písm. b) zák. práce a zároveň mu vznikl ve smyslu ustanovení §54 odst. 3 zák. práce nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za výpovědní dobu. Protože žalobce vzal v průběhu řízení žalobu zpět ohledně částky 2.174,- Kč s příslušenstvím, soud v této části řízení zastavil.
Okresní soud ve Frýdku-Místku dále rozsudkem ze dne 25. 6. 1997, č. j. 16 C 252/96 - 47, prvnímu žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 37.046,- Kč s 19% úrokem od 16. 2. 1996 z částky 10.291,- Kč, s 19% úrokem od 16. 3. 1996 z částky 6.679,- Kč, s 19% úrokem od 16. 4. 1996 z částky 6.700,- Kč, s 19% úrokem od 16. 6. 1996 z částky 5.200,- Kč do 20. 6. 1996 a s 21% úrokem z těchto částek od 21. 6. 1996 do zaplacení, s 21% úrokem od 16. 8. 1996 z částky 8.176,- Kč do zaplacení; žalobu na zaplacení částky 5.500,- Kč s 19% úrokem od 16. 2. 1996 z částky 500,- Kč, s 19% úrokem od 16. 3. 1996 z částky 500,- Kč, s 19% úrokem od 16. 4. 1996 z částky 500,- Kč, s 19% úrokem od 16. 6. 1996 z částky 2.000,- Kč do 20. 6. 1996 a s 21% úrokem z těchto částek od 21. 6. 1996 do zaplacení, s 21% úrokem od 16. 8. 1996 z částky 2.000,- Kč do zaplacení, proti prvnímu žalovanému a zcela proti druhému žalovanému zamítl a rozhodl, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 6.956,25 Kč, České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na soudním poplatku 1.484,- Kč a že žalobce a druhý žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Stejně jako v rozsudku ze dne 25. 6. 1997, č. j. 16 C 283/96-24, dospěl k závěru, že žalobce byl u druhého žalovaného v pracovním poměru v důsledku uzavření kupní smlouvy mezi druhým žalovaným a F. n. m. ČR pouze v období od 1. 7. 1992 do 31. 12. 1992, neboť od 1. 1. 1993 byl již v pracovním poměru u prvního žalovaného. Protože bylo prokázáno, že žalobce plnil úkoly pro prvního žalovaného a ten také žalobci platil mzdu, byť ne řádně, i v období, za něž se doplatku mzdy domáhá, je první žalovaný a nikoliv druhý žalovaný povinen doplatit žalobci mzdu i za období, za něž se žalobce doplatku mzdy domáhá. Žalobu částečně zamítnul pro částky, které první žalovaný v jednotlivých měsících žalobci zaplatit jako zálohu na mzdu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (poté, co projednání odvolání proti oběma rozsudkům soudu prvního stupně spojil usnesením ze dne 29. 10. 1997 ke společnému projednání) usnesením ze dne 31. 10. 1997, č. j. 16 Co 301/97 - 44, 16 Co 304/97 - 71, rozsudek soudu prvního stupně, č. j. 16 C 252/96-47, ve výrocích, jimiž byla žaloba proti druhému žalovanému zamítnuta a rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným, a rozsudek soudu prvního stupně, č. j. 16 C 283/96-24, ve výrocích, jimiž byla žaloba proti druhému žalovanému zamítnuta a rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným, zrušil a v tomto rozsahu obě věci vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že se spokojil konstatováním, že od 1. 1. 1993 navázal žalobce pracovní poměr s prvním žalovaným, a nezabýval se již tím, zda v souvislosti s navázáním pracovního poměru mezi žalobcem a prvním žalovaným nedošlo k takovým projevům vůle žalobce či druhého žalovaného, případně obou těchto účastníků, které jednoznačně směřovaly k ukončení pracovního poměru. V případě, že by soud prvního stupně dospěl k závěru, že pracovní poměr mezi žalobcem a druhým žalovaným neskončil až do doby okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalobce (dopisem ze dne 26. 7. 1996), měl se dále zabývat otázkou, zda a v jakém rozsahu žalobce pro druhého žalovaného v období od prvního do sedmého měsíce 1996 konal práci, případně z jakých důvodů zaměstnavatel neplnil svou povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy.
181
Okresní soud ve Frýdku-Místku (poté, co usnesením ze dne 1. 7. 1998 spojil věci vedené u Okresního soudu Frýdek-Místek pod sp. zn. 16 C 283/96 a 16 C 252/96 ke společnému projednání) rozsudkem ze dne 28. 9. 1999, č. j. 16 C 283/96-115, druhému žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 37.046,- Kč s 19% úrokem od 16. 2. 1996 z částky 10.291,- Kč, s 19% úrokem od 16. 3. 1996 z částky 6.679,- Kč, s 19% úrokem od 16. 4. 1996 z částky 6.700,- Kč, s 19% úrokem od 16. 6. 1996 z částky 5.200,- Kč do 20. 6. 1996 a s 21% úrokem z těchto částek od 21. 6. 1996 do zaplacení, s 21% úrokem od 16. 8. 1996 z částky 8.176,- Kč do zaplacení a částku 16.546,- Kč s 21% úrokem od 16. 8. 1996 do zaplacení; řízení o zaplacení částky 5.500,- Kč s příslušenstvím zastavil a rozhodl, že druhý žalovaný je povinen zaplatit České republice na nákladech řízení 483,- Kč, na soudním poplatku České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku 2.144,- Kč a žalobci na nákladech řízení 32.225,60 Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobcův pracovní poměr k druhému žalovanému, který vznikl 1. 7. 1992 poté, co v rámci privatizace přímým prodejem koupil druhý žalovaný od F. n. m. bývalé D. z., s. p., F.-M., skončil teprve jednostranným úkonem (okamžitým zrušením pracovního poměru) ze strany žalobce. Vycházel přitom z toho, že v řízení nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by pracovní poměr mezi žalobcem a druhým žalovaným skončil ve smyslu §240 zákoníku práce. Nebylo ani prokázáno, že by pracovní poměr skončil konkludentně, tedy takovým projevem vůle žalobce či druhého žalovaného, který by jednoznačně k ukončení pracovního poměru směřoval. Samotným uzavřením pracovního poměru žalobce s prvním žalovaným pracovní poměr mezi žalobcem a druhým žalovaným neskončil. Vycházeje z těchto závěrů, dovodil soud prvního stupně dále, že žalobci vůči druhému žalovanému přísluší doplatek mzdy, kterou mu žalovaný dlužil, stejně jako náhrada mzdy ve výši dvojnásobku průměrného výdělku v souvislosti s ukončením pracovního poměru žalobce vůči druhému žalovanému podle ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zák. práce. Protože žalobce vzal žalobu zpět ohledně částky 5.500,- Kč s příslušenstvím, bylo řízení v této části zastaveno.
K odvolání druhého žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 3. 2000, č. j. 16 Co 438/99-152, rozsudek soudu prvního stupně v napadených částech (tj. ve všech výrocích s výjimkou výroku o zastavení řízení ohledně částky 5.500,- Kč s příslušenstvím) změnil tak, že žalobu, aby druhý žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 37.046,- Kč s příslušenstvím a částku 16.546,- Kč s příslušenstvím, zamítl, žalobci uložil povinnost zaplatit druhému žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů 16.319,- Kč k rukám JUDr. J. B. a uložil mu dále povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na nákladech řízení 483,- Kč. Po doplnění dokazování opětovným výslechem žalobce, druhého žalovaného a svědka B. dospěl ke shodnému závěru se soudem prvního stupně, že v souvislosti s privatizací části podniku D. z., s. p., F.-M. přímým prodejem prostřednictvím F. n. m. ČR přešly práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů na druhého žalovaného. Usoudil však, že závěr o tom, že žalobce v období od ledna do července 1996 konal práce pro druhého žalovaného, nemá ve zjištěném skutkovém stavu žádnou oporu. Pro opačný závěr, že žalobce vykonával práce pro prvního žalovaného, podle odvolacího soudu svědčí kromě jeho výpovědi a výpovědi svědka B. také celá řada dokumentů (dodatek k pracovní smlouvě ze dne 31. 12. 1992, plán práce zpracovaný žalobcem dne 22. 7. 1993, prohlášení žalobce o seznámení s právními předpisy ze dne 21. 10. 1992, návrh řešení obsazení preventistů PO.... vypracovaný žalobcem 24. 1. 1994, platový výměr pro žalobce se stanovením měsíčního platu od 1. 10. 1995, či „výpověď z pracovního poměru\" daná žalobcem dopisem ze dne 26. 7. 1996), neboť ve všech těchto dokumentech, ať již byly vypracovány žalobcem nebo směřují vůči žalobci, je označen první žalovaný a žalobce se sám označuje jako technik PO a BO ZP společnosti C., k čemuž také používá firemní razítko. Při sjednání dodatku k pracovní smlouvě se střetly vůle obou účastníků ukončit pracovní poměr a žalobce sjednal pracovní smlouvu s prvním žalovaným. Vzhledem k závěru, že pracovní poměr žalobce k druhému žalovanému skončil konkludentně ke dni 1. 1. 1993, není podle odvolacího soudu druhý žalovaný v tomto sporu pasivně legitimován.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce nesouhlasí se závěrem, že jeho pracovní poměr k druhému žalovanému byl ukončen konkludentní dohodou účastníků v souvislosti s uzavřením dodatku k pracovní smlouvě ze dne 31. 12. 1992. Kritizuje postup druhého žalovaného poté, co se stal jako fyzická osoba vlastníkem podniku s právy a povinnostmi zaměstnavatele; poukazuje na to, že první žalovaný, jenž byl druhým žalovaným založen, „nedisponoval, resp. nebyl vlastníkem\" základních prostředků, které tvořily jmění podniku v době převodu, že další postup druhého žalovaného po nabytí vlastnictví podniku je „v rozporu se smyslem a účelem této smlouvy, je obcházením zákoníku práce\" a že žalobce a další zaměstnanci byli druhým žalovaným uvedeni v omyl. Nesouhlasí proto s tím, že došlo ke konkludentnímu rozvázání pracovního poměru, a naopak je přesvědčen, že z provedených důkazů nevyplývá, že pracovní poměr byl rozvázán konkludentně, tedy jednáním nebo opomenutím, výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co svým projevem vůle účastník sledoval. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť je přesvědčen, že odvolací soud věc správně posoudil. Připomíná, že žalobce po několik let pobíral mzdu od prvního a nikoliv od druhého žalovaného za práce, které vykonával pro prvního a nikoliv druhého z žalovaných.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání(§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání zčásti není přípustné a zčásti není opodstatněné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
182
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.); to neplatí u rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není, u rozsudků ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a u rozsudků ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§239 odst.3 o.s.ř. ve vztahu k §237 odst.2 a k §238 odst.2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě rozhodl odvolací soud napadeným rozsudkem o dvou nárocích se samostatným skutkovým základem (ohledně částky 37.046,- Kč s příslušenstvím jako nedoplatku mzdy za období od ledna do července 1996 a ohledně částky 16.546,- Kč s příslušenstvím jako náhradě mzdy za výpovědní dobu). Proto také otázka přípustnosti dovolání musí být posuzována ve vztahu ke každému z těchto výroků samostatně.
Žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta ohledně částky 16.546,- Kč s příslušenstvím. Dovoláním napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Protože dovolání není proti tomuto výroku z hledisek uvedených v ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustné, protože zákon v takovém případě dovolání nepřipouští ani na základě rozhodnutí soudu (srov. §239 odst. 3 o.s.ř.) a protože dovolatel netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., směřuje dovolání proti výroku rozsudku, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o částce 16.546,- Kč s příslušenstvím - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval důvodností dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o částce 37.046 Kč,- s příslušenstvím, jakožto nároku na mzdu za období od ledna do července 1996.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění do 31. 12. 2000 - dále též jen „zákon o mzdě\", zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda.
Mzdou se rozumí peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci (§4 odst. 2 věta první zákona o mzdě).
Z obou citovaných ustanovení vyplývá, že za práci, která byla vykonána, přísluší mzda. Pro nárok na mzdu tedy není rozhodující, zda byla mzda v pracovní smlouvě či jinak sjednána; podstatné je, zda, v jakém rozsahu a kvalitě byla práce skutečně vykonána.
Rozhodující pro poskytnutí mzdy není ani okolnost, zda práce byla vykonávána ve sjednaném pracovním poměru. Sama okolnost, že nebyla platně uzavřena pracovní smlouva totiž ještě neznamená, že zaměstnavateli nemůže vzniknout povinnost peněžitého plnění vůči fyzické osobě. Není-li totiž platně sjednána pracovní smlouva, ale fyzická osoba již začala pro zaměstnavatele s jeho souhlasem pracovat (nebo pro něj po formálním zániku pracovního poměru pracovat nepřestala), vznikne tzv. faktický pracovní poměr, tedy právní vztah, v němž oběma účastníkům vznikají práva a povinnosti posuzované podle zákoníku práce. Protože nejde o pracovní poměr, neplatí pro něj ustanovení o skončení pracovního poměru, o délce výpovědních dob apod. Fyzické osobě však vždy musí být vydáno bezdůvodné obohacení, které zaměstnavateli vzniklo tím, že přijal od fyzické osoby plnění z neplatného právního úkonu (srov. §243 odst. 1, 2 zák. práce).
Rozsah takového plnění musí odpovídat tomu, v jaké výši bezdůvodné obohacení zaměstnavateli vzniklo. Výše bezdůvodného obohacení odpovídá tomu, co by zaměstnavatel musel plnit fyzické osobě za skutečně vykonanou práci, kdyby pracovní smlouva byla platně uzavřena. Toto plnění proto musí rovněž odpovídat mzdovým podmínkám platným u zaměstnavatele v době, kdy byla práce vykonána (srov. část druhou zákona o mzdě).
Pro posouzení důvodnosti žalobcova nároku na mzdu za období od ledna do července 1996 bylo proto rozhodující, pro koho (pro který subjekt) žalobce v uvedeném období pracoval (vykonával podle pokynů zaměstnavatele nebo jím pověřených zaměstnanců práci).
183
I když žalobce uvedl, že podává dovolání mimo jiné i „dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.\", z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu. Podstatou jeho námitek je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Žalobce současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry) a na nich pak buduje i své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení věci. Tím, že žalobce na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci soudem rozhodující; uplatňuje tedy pouze dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Protože dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle svého obsahu (srov. ustanovení §41 odst. 2, §243c o.s.ř.), dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazo-vání, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznat-ků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdi-vosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hod-nocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napad-nout výsledek činnosti soudu při hodnocení důka-zů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud do-spěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hod-nocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně na-padnout.
Skutkový závěr o tom, že žalobce v období od ledna do července 1996 nekonal práce pro druhého žalovaného, ale že pracoval pouze pro prvního žalovaného, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování (zejména z výpovědi žalobce, druhého žalovaného a svědka F. B., z listinných důkazů - dodatku k pracovní smlouvě ze dne 31. 12. 1992, plánu práce zpracovaného žalobcem dne 22. 7. 1993, prohlášení žalobce z 21. 10. 1992, návrhu řešení obsazení preventistů PO... vypracovaný žalobcem 24. 1. 1994, platového výměru pro žalobce se stanovením měsíčního platu od 1. 10. 1995, „výpovědi z pracovního poměru\" dané žalobcem ze dne 26. 7. 1996), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor.
Učinil-li odvolací soud z těchto závěrů rovněž úsudek o tom, že mezi žalobcem a druhým žalovaným došlo ke skončení pracovního poměru konkludentním způsobem ke dni 31. 12. 1992, jedná se o úvahu nadbytečnou, neboť, jak výše uvedeno, pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku na odměnu za vykonanou práci je podstatné, pro koho byly práce vykonány. Naproti tomu zjištění o existenci pracovního poměru má pro posouzení uvedené otázky jen marginální význam. Proto pro totožný (a správný) závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněné žaloby proti druhému žalovanému postačovalo již zjištění o tom, pro koho žalobce v období od ledna do července 1996 pracoval; další úvahy o tom, zda z tohoto zjištění vyplývá i existence (či neexistence) pracovního poměru, nebylo třeba.
Namítá-li žalobce, že první žalovaný, jež byl založen druhým žalovaným, nedisponoval, resp. nebyl vlastníkem základních prostředků, které tvořily jmění podniku v době převodu, že postup druhého žalovaného byl v rozporu se smyslem a účelem smlouvy o koupi podniku, kterou uzavřel s F. n. m. ČR, a že je obcházením zákoníku práce, jedná se o kritiku postupů druhého žalovaného při jeho podnikatelské činnosti, která, bez jejího spojení s důkazy, jež by se bezprostředně vztahovaly k projednávané věci (tedy k otázce, pro koho žalobce v rozhodném období pracoval), nemá pro projednávanou věc žádný význam.
Z uvedeného vyplývá, že námitky dovolatele nejsou způsobilé zpochybnit věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu v přezkoumávané části. Protože - jak výše uvedeno - nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. ve zbývající části zamítl.
V dovolacím řízení vznikly druhému žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání) ve výši 2.287,50 Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč [§7, §11 odst. 1 písm. k), §12 odst. 3 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.], celkem ve výši 2.362,50 Kč. Protože druhý žalovaný měl ve věci plný úspěch, dovolací soud žalobci ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 věty první o.s.ř. uložil, aby mu tyto náklady řízení nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v řízení zastupoval.
184
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2001
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu