ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2115.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2115/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. L., zastoupeného advokátem, proti žalované S. u., a.s., za účasti K., p., a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 8 C 153/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. května 2000 č.j. 14 Co 159/2000-81, takto:
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení 625.500,- Kč, se zamítá; v dalším se dovolání žalobce odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztížení společenského uplatnění 4,332.000,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že dne 28.10.1994 při plnění pracovních úkolů utrpěl těžký pracovní úraz (popálení 70% tělesného povrchu a popálení dýchacích cest II. a III. stupně), který zanechal trvalé a natolik závažné následky, že je opodstatněno zvýšení základního počtu 3610 bodů zjištěného lékařem na 40-ti násobek ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb.
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 23.6.1997 č.j. 8 C 153/97-14 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 1,624.500,- Kč, „v části rozdílu mezi nárokovanou částkou 4,332.000,- Kč a částkou přiznanou“ žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 48.525,- Kč „na účet zástupce žalobce“ advokáta - do pokladny Okresního soudu v Sokolově“ soudní poplatek ve výši 64.980,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že následky úrazu poznamenaly život žalobce zcela zásadním způsobem ve všech jeho oblastech a že úraz měl „nejen podstatné definitivní a neodčinitelné důsledky pro kvalitu života žalobce, ale i bezprostřední dopad na reálně očekávanou délku jeho života“. Za těchto okolností proto považoval „za přiměřené zvýšení“ částku odpovídající 15-ti násobku základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění.
K odvolání účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2.3.1998 č.j. 14 Co 756/97-36 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované, aby žalobci zaplatila 999.000,- Kč a náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 23.475,- Kč „právnímu zástupci žalobce JUDr. R. P.“, „co do částky 3,333.000,- Kč“ žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit „České republice - Okresnímu soudu v Sokolově soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně“ ve výši 39.960,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že požadovaná náhrada 4,332.000,- Kč představující 40-ti násobek základní sazby není opodstatněná, neboť podle jeho názoru „výši hodnoty bodu nelze nahrazovat neomezeným zvyšováním částek, jež lze v mimořádných případech poskytnout na základě rozhodnutí soudu jako přiměřenou náhradu za ztížení společenského uplatnění“. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu pokládal odvolací soud za odpovídající náhradu za ztížení společenského uplatnění náhradu ve výši 10-ti násobku základní sazby, „když nelze přehlédnout, že vzhledem k rozsahu napadení rozsudku soudu prvního stupně nelze ani náhradu v menším rozsahu přiznat, neboť žalovaný napadl rozsudek pouze v rozsahu, v němž tento 10-ti násobek přesahoval“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27.9.1999 č.j. 21 Cdo 956/99-58 rozsudky soudů obou stupňů (s výjimkou výroku, kterým bylo rozhodnuto o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 999.000,- Kč) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu, je postiženou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., neboť soud byl nesprávně obsazen; soud prvního stupně o posuzované věci, která je věcí pracovní, v níž ve smyslu ustanovení §36a odst. 1 písm. a) o.s.ř. jedná a rozhoduje senát, rozhodl rozsudkem ze dne 23.6.1997 č.j. 8 C 153/97-14 předsedkyní senátu jako jediným soudcem (samosoudcem), přičemž odvolací soud toto pochybení způsobem vyplývajícím z ustanovení §221 odst. 1 písm. b) a §221 odst. 2 o.s.ř. neodstranil.
Okresní soud v Sokolově poté rozsudkem ze dne 22.11.1999 č.j. 8 C 153/97-65 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 625.500,- Kč, „v části rozdílu mezi nárokovanou částkou 4,332.000,- Kč a přiznanou částkou ve výši 1.624.500,- Kč“ žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 131.868,40 Kč na účet advokáta a „státu - do pokladny Okresního soudu v Sokolově“ soudní poplatek ve výši 64.980,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že v daném případě „je zcela namístě“ použití ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění, neboť následky úrazu, který žalobce utrpěl ve věku 22 let, zcela zásadním způsobem poznamenaly jeho život ve všech oblastech; vnější „velmi markantní“ a pro okolí viditelné následky úrazu „omezují na minimum navázání partnerského vztahu a uplatnění žalobce v životě rodinném, kulturním a společenském“ a poškození důležitých životních orgánů pak žalobci „znemožňuje uplatnit se v zaměstnání, ve sportu a dalších aktivitách“. Vzhledem k těmto „podstatným definitivním a neodčinitelným důsledkům“ utrpěného úrazu, majícího „i bezprostřední dopad na reálně očekávanou délku žalobcova života“, soud prvního stupně opětovně považoval „za přiměřené zvýšení“ částku 1,624.500,- Kč (od níž odečetl žalobci již pravomocně přiznaných 999.000,- Kč) odpovídající 15-ti násobku základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění.
K odvolání účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3.5.2000 č.j. 14 Co 159/2000-81 změnil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku pod bodem I“ (tj. ve výroku o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 625.500,- Kč) tak, že žalobu zamítl, „ve výroku pod bodem II“ (tj. v zamítavém výroku ohledně částky 2,707.500,- Kč) jej potvrdil a „ve výroku pod bodem III“ (tj. ve výroku o uložení povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek) tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že požadovaná náhrada ve výši 40-ti násobku základního bodového ohodnocení není důvodná, neboť „výši hodnoty bodu nelze nahrazovat neomezeným zvyšováním částek, jež lze v mimořádných případech poskytnout na základě rozhodnutí soudu jako přiměřenou náhradu za ztížení společenského uplatnění“, a ani „touto náhradou nelze nahrazovat ztráty na výdělku jak výslovně vyplývá z §4“ vyhlášky č. 32/1965 Sb., přičemž „bez významu není ani to, že i v případě, že by nedošlo k pracovnímu úrazu žalobce a v důsledku toho ke ztížení jeho společenského uplatnění včetně uplatnění pracovního, by při zachování plné pracovní schopnosti po dobu svého produktivního věku, za předpokladu jím dosahovaných výdělků, tuto částku z pracovního poměru obtížně jako mzdu vydělal“; nároky sloužící k odškodnění ztížení společenského uplatnění totiž - jak odvolací soud zdůraznil - „nemohou zřejmě přesahovat nároky, které by poškozený byl schopen uspokojovat ze svého výdělku, jehož by za normálních okolností dosahoval“. Odvolací soud proto přihlížeje ke všem skutkovým okolnostem případu pokládal i nadále za přiměřenou náhradu za ztížení společenského uplatnění částku 1,083.000,- Kč odpovídající 10-ti násobku základní sazby, kterou žalovaná již žalobci uhradila.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku ve věci samé a do výroků o nákladech řízení) podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Vycházeje z rozsahu a následků utrpěného úrazu namítal, že při úvaze o zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je třeba „uvažovat mimo striktní rámec“ vyhlášky č. 32/1965 Sb., která vzhledem k době svého přijetí je v současném období normou „nepřiměřenou“. Pokud tedy ustanovení §7 odst. 3 citované vyhlášky umožňuje soudu „prakticky volnou úvahu limitovanou pouze hlediskem přiměřenosti“, měl odvolací soud podle názoru dovolatele do svých úvah pojmout i „zastaralé“ pojetí této náhrady ve srovnání se současnými společenskými podmínkami. Hledisko přiměřenosti by přitom mělo vycházet z logické úvahy o tom, že přiměřenost či adekvátnost odškodnění ztížení společenského uplatnění v posuzovaném případě je dána „vytvořením podmínek důstojného občanského života poškozeného“. Proto také žalovaná částka - byť se snad na první pohled může zdát značně vysoká - je při zvážení všech okolností částkou adekvátní. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání do jeho měnícího výroku ve věci samé, které je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, není opodstatněné a že do výroků o nákladech řízení není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Projednávanou věc (její základ) je třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení zákoníku práce a předpisů jej provádějících ve znění účinném do 24. 5. 1996 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 138/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 136/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců) dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Právo na náhradu škody vzniklé následkem pracovního úrazu zahrnuje mimo jiné i nárok na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění [srov. §193 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění představující náhradu nemateriální újmy utrpěné zaměstnancem v souvislosti s pracovním úrazem, se odškodňují jednorázově (srov. §196 zák. práce).
Podle ustanovení §203 zák. práce ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytovat náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech.
V posuzovaném případě se určení výše, do které lze žalobci poskytnout náhradu za ztížení společenského uplatnění, a určení výše této náhrady řídí (srov. čl. II vyhlášky č. 54/1993 Sb.) vyhláškou č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb., č. 76/1981 Sb. a č. 54/1993 Sb. (dále jen „vyhlášky”).
Podle ustanovení §4 odst. 1 vyhlášky ztížení společenského uplatnění se odškodňuje, jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Podle ustanovení §4 odst. 3 vyhlášky odškodněním za ztížení společenského uplatnění se neodškodňují ztráty na výdělku.
Při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku (srov. §6 odst. 1 vyhlášky). Podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky částka odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a dalšího sebevzdělání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle §10.
Podle ustanovení §7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění určuje částkou 30 Kč za jeden bod. Celková výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění z jednoho poškození na zdraví nesmí přesáhnout částku 120.000 Kč; z toho odškodnění za bolest nesmí přesáhnout částku 36.000 Kč, a to ani s připočtením odškodnění podle §3 odst. 2 (srov. §7 odst. 2 vyhlášky).Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění (srov. §7 odst. 3 vyhlášky).
Náhrada za ztížení společenského uplatnění stanovená na základě počtu bodů stanoveného lékařem představuje jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Nelze přehlížet, že již samo základní bodové ohodnocení (§6 odst. 1 vyhlášky) zohledňuje okolnost, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, volby životního partnera a dalších způsobů osobního uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění. Přiměřené zvýšení podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky pak předpokládá existenci dalších skutečností umožňujících závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním; dopadá na případy, kdy konkrétní skutečnosti vyplývající ze srovnání zdravotního stavu před a po zranění umožňují závěr, že základní odškodnění nepostačuje ke kompenzaci důsledků zhoršeného zdravotního stavu pro životní úkony poškozeného nebo pro uspokojování a plnění jeho životních a společenských potřeb a úkolů.
Zvýšení náhrady nad vyhláškou stanovený limit je pak přípustné podle ustanovení §7 odst.3 vyhlášky pouze ve zcela vyjímečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného v době po zranění jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.10.1988 sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněný pod č. 10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992). Z uvedených závěrů, k nimž rozhodovací praxe již v minulosti dospěla a které jsou přijímány i v současné době, odvolací soud důsledně vycházel a ani dovolací soud nemá důvod k jejich změně. Dovolateli lze přisvědčit jen potud, že ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Z uvedeného však vyplývá, že úvaha soudu není zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru ztížení společenského uplatnění a pro vznik nároku na její zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých zcela vyjímečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována.
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k okolnostem významným pro stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění související s pracovním úrazem žalobce náležitě přihlédl a důvodně posoudil projednávaný případ jako „zvlášť výjimečný, mimořádného zřetele hodný“, připouštějící zvýšení náhrady i nad nejvyšší výměry odškodnění uvedené v ustanovení §7 odst. 2 vyhlášky. Neopomenul přitom zhodnotit, jak se následky zranění žalobce projevily konkrétně a nakolik byly jeho možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenského i jiného uplatnění. Skutečnosti uvažované odvolacím soudem jsou vzhledem k okolnostem případu úplné a poskytují náležitý podklad pro posouzení, jaká výše náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobci náleží. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nezahrnul do rámce svých úvah okolnost, že „samo chápání náhrady dle vyhl. z poloviny 60. let je zastaralé“, potom pomíjí, že soudu nepřísluší oprávnění zvýšením odškodnění za ztížení společenského uplatnění, za „využití“ hledisek stanovených dosavadním právním předpisem, předjímat - důsledně vzato - potřebnost i obsah eventuelní nové právní úpravy a tak nahrazovat činnost normotvůrce. Odvolacímu soudu tedy nelze důvodně vytýkat závěr jeho úvah o tom, jakou míru zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění „s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem“ považoval za přiměřenou.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
Žalobce - jak vyplývá z obsahu dovolání - napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výrocích, jimiž byl rozhodnuto o nákladech řízení. Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Pokračování 7 21 Cdo 2115/2000-101
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníků nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné z hlediska ustanovení §238a o.s.ř. [srov. ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř.] ani z hlediska ustanovení §239 o.s.ř. (nejde o usnesení ve věci samé). Protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v této části postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že zde dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti výrokům o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2001
JUDr. Zdeněk Novotný, v.r.
předseda senátu