ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2124.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2124/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně České republiky - Finančního úřadu v Litoměřicích proti žalované M. V., o určení neúčinnosti dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 294/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. května 2000 č.j. 11 Co 302/99-120, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala u Okresního soudu v Litoměřicích žalobu, kterou se domáhala, aby bylo ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. určeno, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů uzavřená dne 31.3.1993 mezi žalovanou a F. V. je vůči ní neúčinná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že F. V. měl žalobkyni zaplatit dne 23.12.1992 na dani z obratu částku 8.060.272,- Kč a dne 5.2.1993 \"doměrek\" k této dani ve výši 1.612.054,- Kč; po připočtení penále činí ke dni 8.8.1995 jeho dluh 15.555.669,- Kč. F. V. dne 31.3.1993 uzavřel se žalovanou dohodu o vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví, podle které se výlučnou vlastnicí nemovitostí (domu čp. 1197 se st.p.č. 3640, zahrady č. 3639/1 a garáže na st.p.č. 3639/2, zapsaných u Katastrálního úřadu v L. na listu vlastnictví č. 373 pro obec L.) stala žalovaná. Žalobkyně má za to, že uvedenou dohodou byla zkrácena v možnosti uspokojit svou pohledávku a že žalovaná \"úmysl dlužníka zkrátit věřitele při náležité pečlivosti nemohla nepoznat\".
V průběhu řízení žalobkyně navrhla, aby soud vydal předběžné opatření, kterým by žalované zakázal s uvedenými nemovitostmi nakládat.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 5.12.1996 č.j. 10 C 193/95-34 určil, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů M. a F. V. ze dne 31.3.1993 je vůči žalobkyni právně neúčinná; současně rozhodl, že návrh na vydání předběžného opatření se zamítá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit České republice \"do pokladny zdejšího soudu\" soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč. Při rozhodování ve věci samé dospěl k závěru, že předpoklady uvedené v ustanovení §42a obč. zák. byly splněny, neboť F. V. dluh na dani z obratu dosud nezaplatil a touto dohodou se \"evidentně zbavil vlastnictví k cenným nemovitostem, z nichž by se žalobkyně mohla ohledně dluhu uspokojit\".
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21.3.1997 č.j. 11 Co 155/97-41 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o určení neúčinnosti dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky jej potvrdil, vyslovil, že ve výroku o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření \"zůstává nedotčen\", a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 500,- Kč. Dovodil, že finanční úřad jako územní finanční orgán je \"správcem daní, popř. dotací a provádí řízení o přestupcích\". V občanském soudním řízení \"je legitimován se domáhat jen výkonu rozhodnutí, kde mu takové právo přiznává přímo zákon o správě daní a poplatků\"; v jiných věcech má právo \"samostatně vystupovat jako účastník řízení\" pouze Finanční ředitelství. Vycházeje z tohoto právního názoru dospěl k závěru, že řízení trpí takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit, a že jsou proto splněny podmínky pro postup podle ustanovení §104 odst.1 o.s.ř.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 28.1.1998 č.j. 2 Cdon 1738/97-54 usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud dovodil, že odpůrčí žaloba je právním prostředkem sloužím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele a že u pohledávek na daních jde o jeden ze způsobů, který finančnímu úřadu jako orgánu oprávněnému vymáhat daně umožňuje vybírání daně nebo její vymáhání po osobě, v jejíž prospěch byl odporovatelný právní úkon učiněn nebo které z takovéhoto právního úkonu vznikl prospěch. Ve věci, jejímž předmětem je uplatněné právo odporovat právnímu úkonu dlužníka, zkracujícímu uspokojení vymahatelné pohledávky na daních, má tedy finanční úřad ve smyslu ustanovení §1 odst.2 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem poté usnesením ze dne 24.4.1998 č.j. 11 Co 276/98-61 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že o věci rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci, a uložil mu, aby v dalším řízení provedl potřebné důkazy, zejména aby vyslechl svědka F. V.
Po provedení dalších důkazů Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 4.3.1999 č.j. 10 C 294/98-77 žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit \"ČR do pokladny zdejšího soudu\" soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč. Po zhodnocení provedených důkazů opět dospěl k závěru, že předpoklady uvedené v ustanovení §42a obč. zák. byly splněny, neboť F. V. dluh na dani z obratu dosud nezaplatil a dohodou o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví se \"evidentně zbavil vlastnictví k cenným nemovitostem, z nichž by se žalobkyně mohla ohledně dluhu uspokojit\".
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5.5.2000 č.j. 11 Co 302/99-120 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování výslechem svědků a listinnými důkazy dospěl k závěru, že odpůrčí žaloba je důvodná; dohodou o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 31.3.1993 došlo ke zkrácení možnosti uspokojení pohledávky žalobkyně proti F. V., která je vymahatelná, šlo o právní úkon, ke kterému došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem F. V. a žalovanou (jeho manželkou), a žalované se nepodařilo prokázat, že by úmysl dlužníka ani při náležité pečlivosti nemohla poznat. Námitku žalované, že na požadovaném určení není naléhavý právní zájem, odmítl odvolací soud s odůvodněním, že u odpůrčí žaloby není třeba naléhavý právní zájem prokazovat a ani tvrdit, neboť vyplývá z ustanovení §42a obč. zák.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že není správný závěr odvolacího soudu, podle kterého neprokázala, že nemohla ani při vyvinutí náležité pečlivosti poznat, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 31.3.1993 zkracuje věřitele. Žalovaná poukazuje na výsledky dokazování a dovozuje, že v tomto směru unesla důkazní břemeno. Žalovaná dále namítá, že z rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, zda byla projednávána žaloba na plnění nebo žaloba na určení, a tvrdí, že u žaloby na určení nebyl prokázán naléhavý právní zájem. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení §238 odst.1 o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst.2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst.1 písm.b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 4.3.1999 č.j. 10 C 294/98-77 rozhodl stejně jako v dřívějším rozsudku ze dne 5.12.1996 č.j. 10 C 193/95-34, který byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 24.4.1999 č.j. 11 Co 276/98-61. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst.1 o.s.ř. Dovolání nemůže být přípustné ani podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř., a to už proto, že žalovaná v průběhu odvolacího řízení (před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu) nenavrhla, aby odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku. Za situace, kdy dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř., bylo dovolání žalované podle ustanovení §243b odst.4 věty první a §218 odst.1 písm.c) o.s.ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. května 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.
předseda senátu