ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2144.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2144/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice - Okresnímu soudu v Olomouci, se sídlem v Olomouci, tř. Svobody č. 16, zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 91/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 2000, č.j. 16 Co 108/2000-85, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 26. 8. 1998 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) věta prvá zák. práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce jako soudní vykonavatel dne 15. 5. 1998 vyhotovil dražební protokol, který obsahoval nepravdivé skutečnosti spočívající v tom, že v tzv. druhém kole byl vydražen počítač (obrazovka Hyundai s tiskárnou Epson Skylus Color IIs) a příslušenstvím, ačkoliv tyto věci ve druhém kole nebyly draženy.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že podle tvrzení žalované - jeho zaměstnavatele - došlo k porušení pracovní kázně dne 15. 5. 1998, přičemž rozvázání pracovního poměru je datováno až dnem 26. 8. 1998. Žalovaná proto rozvázala pracovní poměr s žalobcem po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v §46 odst. 3 zák. práce.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 18. 10. 1999, č.j. 7 C 91/99-55, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 6.775,- Kč k rukám advokátky a České republice na účet Okresního soudu v Přerově 240,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že statutární zástupkyně žalované JUDr. H. Š. důvody k výpovědi zjistila ke konci července 1998, a to po výslechu J. G., a že rozhodujícím okamžikem pro počátek běhu propadné lhůty podle ustanovení §46 odst. 3 zák. práce byl „den 7. 7. 1998 až konec července 1998, nikoli však před těmito daty\". Jelikož výpověď byla žalobci doručena nejpozději 27. 8. 1998, byla dodržena ze strany žalované dvouměsíční lhůta, běžící ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi dověděla. Protože bylo v řízení prokázáno, že se žalobce dopustil jednání uvedeného ve výpovědi ze dne 26. 8. 1998, protože soud prvního stupně toto jednání žalobce hodnotil jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně a protože nelze po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobce ponechala v pracovním poměru, považoval výpověď za platnou.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 5. 2000, č.j. 16 Co 108/2000-85, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výpověď daná žalobci dne 26. 8. 1998 dopisem žalované z téhož dne je neplatná; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 10.000,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 3.050,- Kč k rukám advokátky a že je žalovaná povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Přerově na nákladech řízení 240,- Kč. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně považoval odvolací soud za správná (nezpochybňoval je ani žádný z účastníků), avšak za nesprávný považoval právní závěr učiněný soudem prvního stupně. Při posuzování počátku běhu lhůty stanovené v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce je třeba podle odvolacího soudu vycházet z toho, kdy zaměstnavatel získal vědomost o důvodu k výpovědi z pracovního poměru a o tom, kdo pracovní kázeň porušil. Přitom poukázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, jenž byl publikován v časopise Soudní judikatura č. 1 ročník 1997. Dovodil, že žalovaná se o důvodu k výpovědi (tedy o tom, že žalobce porušil pracovní kázeň ve výpovědi vytýkaným způsobem) dozvěděla z výpovědi P. P. dne 25. 5. 1998, a proto také od tohoto dne počala běžet dvouměsíční lhůta uvedená v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce k dání výpovědi z pracovního poměru žalobci. To, že se žalovaná později od svědka G., případně opakováním výpovědi dalších zaměstnanců zúčastněných na dražbě, dozvěděla skutečnosti, jež znala již z výpovědi P. P., bylo jen potvrzením jí již známých skutečností. Vzhledem k tomu, že výpověď byla dána žalobci dopisem ze dne 26. 8. 1998, stalo se tak po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce, jež má za následek zánik práva zaměstnavatele dát zaměstnanci výpověď.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná především namítá, že žalobce označil v žalobě žalovaného jako „Okresní soud v Olomouci, tř. Svobody 16, Olomouc\" a toto označení změnil teprve při odvolacím jednání dne 3. 5. 2000. Proto podle názoru dovolatelky bylo řízení vedeno se subjektem, který způsobilost v tomto označení neměl, a, byl-li tento subjekt správně označen teprve dne 3. 5. 2000, stalo se tak dávno po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty, v níž může být žaloba na neplatnost výpovědi podána. Podle tvrzení dovolatelky bylo „přímo referujícím členem odvolacího senátu\" právnímu zástupci žalobce sděleno, jak má správně znít označení žalované, čímž ze strany soudu došlo k překročení poučovací povinnosti, a lze proto soudce, který tím porušil zásadu rovnosti stran, považovat za vyloučeného. I kdyby dovolací soud k těmto námitkám nepřihlédl, rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatelky vadné i v závěru, že žalovaná se dozvěděla o důvodu k výpovědi již z výslechu P. P. dne 25. 5. 1998. Je naopak přesvědčena, že z provedených důkazů „nepochybně vyplývá\", že žalovaná činila potřebná šetření k tomu, aby si osvědčila, zda při provádění dražby dne 15. 5. 1998 došlo ze strany některého zaměstnance k porušení pracovní kázně a v jaké intenzitě. Tvrzení soudního vykonavatele P. P. dne 25. 5. 1998 v rámci tohoto šetření bylo naprosto osamocenou výpovědí v porovnání s výpověďmi ostatních soudních vykonavatelů, pracovníků exekučního oddělení. Proto žalovaná nemohla ještě v té době vyvozovat žádné závěry. Prvním důkazem, který mohl a také vedl žalovanou k osvědčení podezření ze skutku zakládajícího důvod k rozvázání pracovního poměru výpovědí se žalobcem, byla až výpověď J. G. dne 7. 7. 1998. Teprve od tohoto data počala běžet lhůta podle §46 odst. 3 zák. práce, a proto i výpověď ze dne 26. 8. 1998 byla dána před jejím uplynutím. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. V průběhu odvolacího řízení byl poučen ohledně upřesnění označení žalovaného, což pak sám do protokolu učinil. Vzhledem k tomu, že došlo pouze k upřesnění označení žalované strany, bylo řízení řádně zahájeno dnem podání žaloby, a to v dvouměsíční lhůtě dané ustanovením §64 zák. práce. Připomíná, že ve vztahu k hodnocení skutečnosti, kdy se dozvěděla o důvodech výpovědi, opakuje žalovaná námitky, které vznášela v průběhu celého řízení a s nimiž se odvolací soud již vypořádal.
110
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
S námitkou žalované, že řízení bylo vedeno na straně žalované se subjektem, který způsobilost v tomto označení neměl, tedy, že řízení je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., dovolací soud nesouhlasí.
Vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je rozhodnutí odvolacího soudu postiženo, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení.
Podle ustanovení §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Podle ustanovení §20 o.s.ř. každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti.
Podle ustanovení §8 odst. 2 zák. práce, ve znění do 31. 12. 2000 (do účinnosti zákonů č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, č. 220/2000 Sb., o změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, č. 238/2000 Sb., o H. z. s. Č. r. a o změně některých zákonů, č. 257/2000 Sb., o P. a m. s. a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, a č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů) zaměstnavatelé (za-městnavateli se pro účely zákoníku práce rozumí právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávají fyzické osoby v pracovněpráv-ních vztazích, a pokud to stanoví zákon, též v obdobných vztazích - srov. §8 odst.1 zák. práce) vystupují v pracovněprávních vzta-zích svým jménem a mají odpovědnost vyplývající z těchto vztahů. Totéž platí o organizačních jednotkách zaměstnavatelů, stanoví-li to zvláštní předpisy, popřípadě stanovy sdružení obča-nů podle zvláštního zákona; je-li však účastníkem pracovněprávní-ho vztahu zaměstnavatel, nemůže jím být současně jeho organizační jednotka, a naopak.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že i okresní soud, jako rozpočtová organizace, měl v době zahájení řízení (31. 12. 1998 a až do 31. 12. 2000, než nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích) nejen způsobilost vystupovat v pracovněprávních vztazích svým jménem, ale i způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení. Řízení tedy bylo zahájeno a vedeno se subjektem, který způsobilost „v tomto označení\" měl.
Na tom nezměnila nic ani skutečnost, že žalobce při jednání před odvolacím soudem dne 3. 5. 2000 uvedl, že žalovaným označuje subjekt „Česká republika, Okresní soud v Olomouci, Tř. Svobody 16, Olomouc\". Tento úkon žalobce byl procesně irelevantní, neboť řízení již proti řádně označenému subjektu (z důvodů výše uvedených) vedeno bylo a eventuelní změna v jeho označení neznamená, že by účastníkem řízení přestal být; tak by tomu mohlo být jen v případě záměny žalovaného podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. Zmíněný úkon nemohl mít za důsledek ani to, že by se účastníkem řízení vedle dosavadního žalovaného stal další subjekt; to by bylo možné jen cestou přistoupení dalšího účastníka do řízení podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. Z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 3. 5. 2000 se však žádný z uvedených procesní úkonů ze strany žalobce nepodává.
O procesně relevantní úkon by se jednalo jedině za situace, že by žalobce odstraňoval vadu žaloby spočívající v nesprávném označení žalovaného (ať už z vlastní iniciativy, nebo po poučení soudem ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř.). Důsledkem takového procesního úkonu by bylo, že do té doby nesprávně nebo neúplně označený žalovaný (který proto ani nemohl být účastníkem řízení) se stal (s účinky ke dni podání žaloby) účastníkem řízení. Ani o takový procesní úkon se však jednat nemohlo, neboť, jak již bylo zmíněno, řízení již proti řádně označenému účastníku vedeno bylo.
Teprve účinností zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (tj. dnem 1. 1. 2001) se účastníkem řízení ze zákona namísto Okresního soudu v Olomouci, tř. Svobody 16, Olomouc stala Česká republika, Okresní soud v Olomouci, tř. Svobody 16, Olomouc (srov. §3, §51 odst. 1, §52 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích), a to bez ohledu na procesní úkony dosavadních účastníků řízení.
Za opodstatněnou nelze považovat ani námitku, že v řízení rozhodoval vyloučený soudce, tedy že řízení je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Podle ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Vadu řízení uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. spatřuje dovolatelka v tom, že při poučení ze strany soudu došlo k překročení poučovací povinnosti soudu a že toto překročení poučovací povinnosti ve svých důsledcích vedlo k porušení zásady rovnosti stran účastníků „a tedy důsledkům, že lze za této situace považovat soudce, který tuto jednu ze základních zásad občanského procesu porušil, za vyloučeného\".
111
Institut vyloučení soudce podle ustanovení §14 a násl. o.s.ř. sleduje ten cíl, aby ve věci rozhodoval jen takový soudce, jehož rozhodování nebude ovlivňováno vztahem, který má buď k věci, nebo účastníkům či jejich zástupcům. Jde tedy o to, aby soudce při svém rozhodování nebyl ovlivňován takovýmito vztahy. V projednávané věci žádná skutečnost, jež by nasvědčovala tomu, že by soudce ve věci rozhodující byl nějakým způsobem ve svém rozhodování ovlivněn vztahem k věci, případně k účastníkům řízení, prokázána nebyla. Dovolatelka ostatně ve svém dovolání ani žádnou takovou konkrétní skutečnost neuvádí. Okolnost, že soudce poučil účastníka - jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání odvolacího soudu - o tom, že má řádně označit žalovaný subjekt, sama o sobě o vztahu soudce k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům ničeho nevypovídá. Z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem nevyplývá, že by poučení přesáhlo rámec ustanovení §5 o.s.ř., ani že by byly vzneseny námitky proti obsahu poučení, případně proti protokolaci. To, že by účastník byl případně poučen nad rámec poučovací povinnosti, by navíc vyloučení ve věci rozhodujícího soudce bez dalšího rovněž nezpůsobovalo.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a g) o.s.ř. postižen. Protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by byl postižen jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., případně vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být dovolacímu přezkumu podroben jen závěr odvolacího soudu o tom, od kdy počala běžet lhůta podle §46 odst. 3 zák. práce k podání výpovědi žalobci (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §46 odst. 3 zák. práce pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď pouze ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi dověděl, a pro porušení pracovní kázně v cizině do dvou měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do jednoho roku ode dny, kdy důvod k výpovědi vznikl.
Zaměstnavatel se o důvodu k výpovědi pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§9 odst. 3 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil pracovní kázeň, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi. Jak správně uvedl již odvolací soud, pro určení počátku běhu lhůty uvedené v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce není významné, kdy zaměstnavatel důvod k výpovědi pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, zjistil (tak tomu bylo podle právní úpravy obsažené v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce účinné do 31. 12. 1988). Nemusí tu jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), že pracovník porušil pracovní kázeň, které zpravidla není možné bez vyjádření pracovníka k důvodu výpovědi. K tomu, aby začala běžet dvouměsíční lhůta k výpovědi z pracovního poměru, postačuje, aby zaměstnavatel získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Právní úprava nedává prostor ani pro výklad, že by tato lhůta začala běžet již na základě předpokladu (jakkoli by byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení pracovní kázně mohl či dokonce musel k určitému datu vědět. Dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k výpovědi z pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi z pracovního poměru pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, prokazatelně (skutečně) dověděl.
Stejným způsobem ustanovení §46 odst. 3 zák. práce vyložil také odvolací soud v napadeném rozhodnutí, když za počátek běhu lhůty uvedené v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce považoval den 25. 5. 1998, kdy se žalovaná dozvěděla (získala vědomost), že se žalobce dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Dovolatelka dále nesouhlasí s tím, jak odvolací soud zjištěné skutečnosti vyhodnotil, a předkládá vlastní od odvolacího soudu odlišné hodnocení důkazů. Namítá tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.).
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže roz-hodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazo-vání, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznat-ků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdi-vosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hod-nocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napad-nout výsledek činnosti soudu při hodnocení důka-zů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud do-spěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hod-nocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně na-padnout.
112
Skutkové zjištění o tom, že žalovaná získala vědomost (dozvěděla se), že žalobce se dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru, nejpozději dne 25. 5. 1998, odvolací soud učinil - jak vyplývá z obsahu spisu - z výsledků dokazování (zejména z protokolu o výpovědích zaměstnanců žalované J. H., P. P., J. G., R. S. a D. K., založených ve spisu Policie ČR OÚ Olomouc sp. zn. ČVS:OVV - 2120/207-98), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Vysvětlil také, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil (výpověď svědka G. jen potvrdila výpověď svědka P. a opakováním výpovědí zaměstnanců soudu zúčastněných na dražbě získávala žalovaná postupně nezvratnou jistotu o porušení pracovní kázně žalobcem, o němž se ale dozvěděla z výpovědi P. P. již dne 25. 5. 1998). Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul, a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, logický rozpor. Namítá-li dovolatelka, že výpověď soudního vykonavatele P. P. dne 25. 5. 1998 byla naprosto osamocena v porovnání s výpověďmi dalších soudních vykonavatelů a pracovníků exekučního oddělení, předkládá jiné hodnocení důkazů, na němž buduje vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení věci; napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak výše uvedeno - není způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacího důvodů správný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání) ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč [srov. §7, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.], celkem ve výši 1.075,- Kč. Protože žalobce měl ve věci plný úspěch, dovolací soud žalované ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 věty první o.s.ř. uložil, aby mu tyto náklady řízení nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2001
JUDr. Mojmír P u t n a, v.r.
předseda senátu