ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2180.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2180/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně B. T., proti žalované R., s.r.o., o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 48/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 1999 č.j. 22 Co 323/98-80, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí společnost S., s.r.o., na odškodnění nemoci z povolání zaplatila 52.003,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 1.1.1997 do zaplacení. V průběhu řízení žalobkyně navrhla, aby na místo jmenované žalované společnosti vstoupila do řízení společnost R.
Okresní soud v Pardubicích (poté, co usnesením ze dne 25.2.1998 č.j. 17 C 48/97-42 připustil navrženou záměnu účastníků) rozsudkem ze dne 22.4.1998 č.j. 17 C 48/97-60 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna „nahradit“ žalované náklady řízení ve výši 6.782,- Kč k rukám JUDr. G. S. Dospěl k závěru, že žalovaná není ve sporu pasivně věcně legitimována, neboť žalobkyni se v průběhu řízení nepodařilo prokázat přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů z „podniku O. H., resp. S., s.r.o. H.“ na žalovanou společnost R., s.r.o.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21.9.1999 č.j. 22 Co 323/98-80 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna „nahradit“ žalované náklady odvolacího řízení ve výši 4.300,- Kč k rukám „její zástupkyně“. Po doplnění dokazování výpisy z obchodního rejstříku se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „nebylo prokázáno žádné právní nástupnictví mezi právnickou osobou S., s.r.o., která dosud existuje, na straně jedné a žalovanou na straně druhé“. Poukazuje-li žalobkyně na okolnost, že žalovaná užívá provozní prostory společnosti S., s.r.o., že převzala všechny její zaměstnance a že pokračuje v zavedeném druhu podnikání, pak tento faktický stav - jak odvolací soud zdůraznil - „nemá pro rozhodnutí ve věci žádný význam“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Namítala, že řízení je postiženo vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., která spočívá v tom, že účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen. Připustila, že v daném případě žalovaná sice procesní způsobilost měla a má, avšak „podmínka kumulativní, totiž řádnost jejího zastoupení, splněna nebyla“. Ze spisu je zřejmé, že dne 21.4.1998 odeslala žalovaná soudu telefaxem vyjádření k žalobě a plnou moc udělenou své právní zástupkyni, avšak tuto plnou moc ve smyslu ustanovení §42 odst. 3 věty prvé o.s.ř. do tří dnů nedoplnila předložením jejího originálu totožného znění, neboť následně předložený originál plné moci s datem 21.4.1998 „rozhodně neodpovídá tomu tiskopisu, jaký byl původně odeslán faxem“. Odvolací soud tedy podle názoru dovolatelky neměl k původní plné moci odeslané faxem a řádným způsobem nedoplněné přihlížet a ve věci měl jednat a obesílat pouze žalovanou. Žalobkyně dále dovozovala, že řízení trpí rovněž vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., kterou spatřovala v tom, že jí do dnešního dne nebylo vůbec doručeno vyjádření žalované k jejímu odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a nebylo jí předáno ani „krátkou cestou“ u odvolacího jednání. Tímto nesprávným postupem odvolacího soudu jí „nepochybně byla odňata možnost řádně jednat před soudem a řádně hájit své zájmy“, neboť - jak zdůraznila - „v této možnosti jednat před soudem“ je nepochybně zahrnuta i povinnost soudu obeslat účastníka řízení písemným podáním protistrany, aby se s ním mohl seznámit a zaujmout k němu své stanovisko. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1693 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za této situace může být přípustnost dovolání dána pouze z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Námitka dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu je postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř., neboť „žalovaná jako účastník řízení procesní způsobilost sice měla a má“, avšak nebyla řádně zastoupena, není důvodná.
Podle ustanovení §240 odst.1, věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzovaní také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.
Uvedené zásady je třeba použít i tehdy, trpí-li rozhodnutí odvolacího soudu některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Ze samotné skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí takovou vadou, nelze dovozovat, že by tím byla způsobena všem účastníkům řízení určitá újma na jejich právech. Z povahy sporného řízení, jakožto řízení charakterizovaného tím, že zde proti sobě stojí dva subjekty s opačnými zájmy na výsledku řízení, vyplývá, že každý z účastníků má svůj vlastní (většinou od opačného účastníka odlišný) zájem nejen na tom jaké důkazy mají být provedeny, ale i jakým způsobem mají být provedeny a logicky vzato i zájem na tom, zda vůbec budou provedeny a jak bude řízení před soudem probíhat. Je přirozené, že účastník, který je spokojen s výsledkem řízení, nepociťuje jako újmu na svých právech skutečnost, že mohlo dojít v jeho neprospěch k porušení procesních předpisů. V rozporu s uvedeným principem řízení by naopak bylo, pokud by se účastník, v jehož neprospěch k žádnému porušení procesního předpisu nedošlo, mohl takového porušení, jež bylo učiněno v neprospěch jiného účastníka řízení, domáhat proto, aby dosáhl příznivějšího výsledku ve svůj prospěch. Tento závěr nutno aplikovat i na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Slova zákona o přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastník neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen (§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.) je proto třeba vyložit tak, že „řádnost jeho zastoupení“ se musí týkat toho procesně nezpůsobilého účastníka, který se této vady řízení dovolává. Opačný závěr nelze dovodit ani z toho, že dovolací soud při svém rozhodování přihlíží k vadám uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. též z úřední povinnosti (§242 odst. 1 o.s.ř.). I v tomto případě platí shora uvedené, totiž že dovolání se může domáhat jen ten účastník, jemuž byla rozhodnutím soudu způsobena újma. Byla-li proto újma způsobena účastníku odlišnému od dovolatele, nelze k případné vadě uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlížet (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.6.1998 sp. zn. 2 Cdon 1900/97, uveřejněné pod č. 139 v časopise Soudní judikatura č. 19, roč. 1998).
Protože v posuzované věci se žalobkyně dovolává zmatečnostní vady řízení podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., kterou - jestliže by tato vada skutečně byla dána a nebyl řádně zastoupen procesně nezpůsobilý účastník - by mohla být postižena jedině žalovaná společnost, je nepochybné, že tvrzenou vadou řízení nebyla žalobkyni způsobena žádná újma na jejích právech a dovolání z tohoto důvodu přípustné být nemůže.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelky, že řízení trpí vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., jež spočívá v tom, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem [§237 odst.1 písm.f) o.s.ř.] se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Nejde-li o případ, kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je dovolací důvod podle ustanovení §237 odst.1 písm. f) o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst.2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
V posuzovaném případě dovolatelka netvrdí, že by věc byla v rozporu se zákonem projednána v její nepřítomnosti, že by nemohla ve věci učinit přednesy nebo důkazní návrhy, že by neměla možnost se k věci vyjádřit nebo že by jí byla znemožněna realizace jiných procesních práv. Odnětí možnosti jednat před soudem žalobkyně spatřuje v tom, že jí „do dnešního dne“ nebylo doručeno (ani „krátkou cestou“ u odvolacího jednání) vyjádření žalované k jejímu odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Okolnost, že odvolací soud nedoručil žalobkyni vyjádření žalované k odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně sama o sobě vadu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., jež spočívá v tom, že účastníku řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, nepředstavuje. Je pravdou, že vyjádření žalované společnosti k odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně sice nebylo žalobkyni doručeno, bylo však - jak z protokolu o jednání vyplývá - přečteno u odvolacího jednání, u něhož byla žalobkyně přítomna a mohla na jeho obsah reagovat, popřípadě požádat o doručení stejnopisu této písemnosti. Z obsahu vyjádření je však zřejmé, že v něm nejsou uvedeny žádné nové skutečnosti, které by nebyly uplatněny již dříve, takže ani nebylo třeba (srov. §42 odst. 4 o.s.ř.) toto podání žalobkyni doručovat.
Z uvedeného vyplývá, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu není vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a f) o.s.ř. postižen. Protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by byl postižen jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý,v.r.
předseda senátu