ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2209.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2209/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalované P., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 195/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 1999, č.j. 16 Co 218/99-24, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. října 1999, č.j. 16 Co 218/99-28, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 28. 11. 1997 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď „podle §46 c) zákoníku práce – z důvodu organizačních změn a nadbytečnosti ke dni 30. 11. 1997“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že dopisem ze dne 4. 5. 1998 projevil s výpovědí nesouhlas, mimo jiné proto, že žalovaná nesplnila svou povinnost vyplývající z ustanovení §46 odst. 2 zák. práce a nenabídla mu jinou pro něj vhodnou práci; zároveň ve stejném dopise navrhl ukončení pracovního poměru dohodou za předpokladu, že mu žalovaná poskytne náhradu mzdy v rozsahu 3 měsíců a odstupné v rozsahu 2 měsíců. Protože žalovaná na jeho výzvu k uzavření dohody o skončení pracovního poměru podle ustanovení §43 zák. práce nereagovala a protože výpovědní doba začíná ve smyslu ustanovení §45 odst. 2 zák. práce běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce, tedy v projednávaném případě dne 31. 3. 1998, musí se, s ohledem na lhůtu uvedenou v ustanovení §64 zák. práce, obrátit s žalobou na určení neplatnosti výpovědi na soud.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 9. 12. 1999, č.j. 4 C 195/98-10, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 2.150,- Kč k rukám jeho „právního zástupce“. Vycházeje z toho, že dle obsahu výpovědi ze dne 28. 11. 1997 měl pracovní poměr skončit ke dni 30. 11. 1997, z toho, že podle ustanovení §64 zák. práce je neplatnost rozvázání pracovního poměru nutno uplatit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním, a konstatujíc, že žalobce tuto žalobu podal teprve dne 27. 5. 1998, dovodil, že žaloba byla podána opožděně.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 7. 1999, č.j. 16 Co 218/99-24, ve znění usnesení ze dne 12. 10. 1999, č.j. 16 Co 218/99-28, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 1.520,- Kč a na náhradě nákladů řízení odvolacího 4.745,- Kč „ve prospěch účtu jeho zástupkyně“. Za nesprávný označil názor soudu prvního stupně, že žaloba byla podána po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v ustanovení §64 zák. práce. Připomněl, že výpovědní doba začíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce (§45 odst. 2 zák. práce). Protože z výslechu žalobce při jednání dne 9. 12. 1997 (správně 9. 12. 1998) vyplynulo, že výpověď mu byla doručena v prosinci 1997, nemohla lhůta k podání žaloby na neplatnost výpovědi uplynout přede dnem 31. 5. 1998. Dovodil dále, že jestliže žalovaná ještě předtím, než podle pracovní smlouvy se žalobcem měl vzniknout pracovní poměr (1. 12. 1997), tento pracovní poměr ukončila (výpovědí ze dne 28. 11. 1997), šlo z její strany o zákonem nedovolený úkon, neboť ukončit jednostranně pracovní poměr, který ještě nevznikl, není podle znění zákoníku práce pojmově možné. Vycházel přitom z toho, že v době projevu vůle žalované (dne 28. 11. 1997) nemohly nastat účinky, které zákoník práce s výpovědí jako s jednostranným ukončením pracovního poměru spojuje. Rozlišil přitom mezi pojmem platnosti právního úkonu, jehož předpoklady včetně jeho zákonné dovolenosti musí být splněny v okamžiku projevu vůle, a účinnosti takového projevu vůle, jež nastává až doručením výpovědi. Platnost právního úkonu, rozvedl dále odvolací soud, nemůže být závislá na tom, kdy jednostranný právní úkon dojde ke svému adresátovi. Byl-li by právní úkon neplatný tehdy, byla-li by výpověď žalobci doručena přede dnem vzniku pracovního poměru, je neplatný i tehdy, kdy mu výpověď byla doručena po dni vzniku pracovního poměru. Rozhodujícím okamžikem je vždy ten, v němž byl právní úkon učiněn.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že „se vůbec nezabýval skutkovou stránkou věci, ani důvody, pro které již prvostupňový soud žalobu zamítl (že totiž nebyla žalobcem podána ve lhůtě, kterou zákoník práce stanoví v ustanovení §64 pro toho, kdo se má úspěšně dovolat neplatnosti výpovědi)“. Namítá dále, že není správný názor odvolacího soudu, že výpověď je podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce pro rozpor se zákonem absolutně neplatná. Dovozuje, že z ustanovení §64 zák. práce vyplývá, že jak zaměstnanec, tak zaměstnavatel může uplatnit neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí u soudu. Znamená to, že se jedná pouze o relativní neplatnost, která, není-li uplatněna u soudu nejpozději v zákonem stanovené lhůtě, znamená, že pracovní poměr byl platně rozvázán. Úprava §64 zák. práce je podle názoru dovolatelky ve vztahu k úpravě §242 odst. 1 písm. a) zák. práce úpravou speciální, a proto bylo povinností soudu posuzovat platnost výpovědi především z uvedeného hlediska. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatelka nenapadá), že podle pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou měl mezi nimi vzniknout pracovní poměr ke dni 1. 12. 1997. Dopisem ze dne 28. 11. 1997 dala žalovaná žalobci výpověď „ke dni 30. 11. 1997“. Žalobce se žalobou ze dne 27. 5. 1998 domáhal určení neplatnosti uvedené výpovědi.
Podle ustanovení §64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
S námitkou dovolatelky, že se odvolací soud nezabýval „důvody, pro které již prvostupňový soud žalobu zamítl (že totiž nebyla žalobcem podána ve lhůtě, kterou zákoník práce stanoví v ustanovení §64 pro toho, kdo se má úspěšně dovolat neplatnosti výpovědi)“, dovolací soud nesouhlasí.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že se otázkou včasnosti podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi podle ustanovení §64 zák. práce odvolací soud zabýval. Zaujal názor (vyplývající ze zjištění učiněných již v řízení před soudem prvního stupně), že závěr soudu prvního stupně, podle kterého žalobce nerealizoval své právo v prekluzivní lhůtě, není správný. Vycházel přitom z toho, že výpovědní doba začíná prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce (§45 odst. 2 zák. práce). Protože z výslechu žalobce při jednání dne 9. 12. 1997 (správně 9. 12. 1998) vyplynulo, že výpověď mu byla doručena v prosinci 1997, nemohla lhůta k podání žaloby na neplatnost výpovědi uplynout přede dnem 31. 5. 1998. S ohledem na to, že výpovědní doba v projednávané věci (výpověď „podle §46 c) zákoníku práce – z důvodu organizačních změn a nadbytečnosti ke dni 30. 11. 1997“) činí tři měsíce (§45 odst. 1 věta třetí zák. práce), je uvedený názor odvolacího soudu správný.
Na tomto místě je třeba připomenout, že výpovědní doba je zákonným důsledkem výpovědi. Nemusí být proto, má-li být výpověď platná, ve výpovědi správně uvedena a nemusí být výslovně uvedena vůbec. Neuvede-li tedy zaměstnavatel nebo zaměstnanec ve výpovědi výpovědní dobu vůbec nebo ji uvede nesprávně (jak tomu bylo v projednávané věci), není výpověď neplatná, avšak pracovní poměr končí uplynutím zákonné výpovědní doby podle ustanovení §45 odst. 2 zák. práce (srov. Závěry k výkladu některých ustanovení zákoníku práce Prz 35/67 a Cpj 31/67, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních III, SEVT Praha 1980, str. 70).
Odvolací soud se proto správně dále zabýval platností výpovědi z pracovního poměru učiněné žalovanou dopisem datovaným dnem 28. 11. 1997.
Souhlasit lze s jeho závěrem, že výpovědí nelze ukončit pracovní poměr dříve, než pracovní poměr, jež má být touto výpovědí ukončen, vůbec vznikl. Vyplývá to především z toho, že dříve než pracovní poměr skutečně vznikne, nelze napevno učinit závěr, že zde pracovní poměr je (srov. např. ustanovení §33 odst. 2 a 245 odst. 4 zák. práce). Není-li zde jistoty o tom, že pracovní poměr existuje, nelze takový pracovní poměr výpovědí ukončit. Jinak řečeno, nejprve zde musí být pracovní poměr (nikoli jen ujednání o tom, že v budoucnu vznikne) a teprve potom jej lze ukončit výpovědí.
Platnost právních úkonů jakožto projevů vůle směřujících ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují, je třeba posuzovat vždy k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. §240 odst. 1 a 3 zák. práce).
Výpověď z pracovního poměru je písemný jednostranný právní úkon. Účastník projeví vůli ukončit pracovní poměr výpovědí nikoli již tím, že příslušnou listinu obsahující výpověď z pracovního poměru písemně vyhotoví, ale až tím, že přistoupí k doručení této listiny druhému účastníku (adresátovi); jednostrannost tohoto právního úkonu totiž umožňuje účastníku až do odeslání zamýšlenou vůli neprojevit. Proto, i když právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají až doručením této výpovědi zaměstnanci (jak správně uvádí odvolací soud), rozhodným okamžikem, kdy zaměstnavatel projeví svou vůli skončit takto pracovní poměr se zaměstnancem, může být, kromě doručení výpovědi samotným zaměstnavatelem (§266a odst. 1 zák. práce), rovněž odeslání výpovědi prostřednictvím pošty (držitele poštovní licence) nebo udělením příkazu příslušnému zaměstnanci, aby písemnost doručil adresátu na pracovišti, v bytě nebo kdekoliv bude zastižen, pokud zaměstnavatel ještě před doručením od zamýšleného úkonu neustoupí (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 1972, sp. zn. 7 Co 344/72, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, pod pořadovým číslem 21).
V projednávané věci listinu obsahující údaje o ukončení pracovního poměru s žalobcem (o výpovědi z pracovního poměru) žalovaná sepsala dne 28. 11. 1997. Odvolací soud, aniž se zabýval otázkou, kdy žalovaná přistoupila k doručení této listiny žalobci [teprve v tom okamžiku se vyhotovený dokument, obsahující údaje o výpovědi z pracovního poměru, stává právním úkonem (projevem vůle směřujícím ke vzniku změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují)], zkoumal, zda se jedná o platný projev vůle podle okolností, jež zde byly ke dni 28. 11. 1997 (§240 odst. 3 zák. práce). Tento postup odvolacího soudu však byl minimálně předčasný, neboť z provedeného dokazování nebylo zjištěno, kdy listina, obsahující údaje o výpovědi z pracovního poměru opustila sféru žalované a kdy tak byl učiněn projev vůle (právní úkon - §240 odst. 1 zák. práce) směřující ke skončení pracovního poměru žalobce výpovědí, a zda tedy tento projev vůle nebyl učiněn před vznikem pracovního poměru.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem, §243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2001
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu