ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2258.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2258/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. T. proti žalované V. spol. s r.o., o 112.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 160/98, o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. října 1999 č.j. 27 C 160/98-25 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2000 č.j. 13 Co 59/2000-48, takto:
I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. října 1999 č.j. 27 C 160/98-25 se zastavuje.
II. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2000 č.j. 13 Co 59/2000-48 se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 112.000,- Kč s 26% „úrokem p.a. z prodlení\" od 1.9.1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1.6.1995 jako vrchní číšník a že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13.1.1998 č.j. 27 C 61/97-16 bylo vyhověno jeho žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které mu dala žalovaná dopisem ze dne 2.5.1997. Ačkoliv žalobce dopisy ze dne 2.5.1997 a 9.5.1997 žalované oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, a dále dopisem ze dne 3.6.1998 ji vyzval „k plnění rozsudku OS – Praha čj. 27 C 61/97\", žalovaná mu od 1.5.1997 až do rozvázání pracovního poměru dohodu ke dni 31.8.1998 neumožnila pokračovat ve výkonu práce. Protože žalobce „až do řádného ukončení pracovního poměru nemohl být nikde ve svém oboru zaměstnán, neboť mu žalovaná vydala potvrzení o zaměstnání, kde uvedla, že pracovní poměr skončil dle §53 - okamžité zrušení\", náleží mu podle ustanovení §61 zák. práce za období od 1.5.1997 do 31.8.1998 náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, který podle pracovní smlouvy činí 7.000,- Kč „hrubého\" měsíčně.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14.10.1999 č.j. 27 C 160/98-25 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 20.830,- Kč „na účet JUDr. M. K.\". Dospěl k závěru, že žalobci náleží za období od 1.5.1997 do 31.8.1998 náhrada mzdy jak podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, tak podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce. Jelikož žalobce „v předm. době nikde nepracoval\", neboť z důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalované jej nikdo nechtěl - vzhledem k jeho „profesnímu oboru, který je obvykle spojen s hmotnou odpovědností za svěřené prostředky\" - zaměstnat, neshledal soud prvního stupně důvod pro nepřiznání nebo snížení náhrady mzdy ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zák. práce, a proto žalobci přiznal - při jeho průměrném měsíčním výdělku 7.000,- Kč „hrubého\" - požadovaných 112.000,- Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.4.2000 č.j. 13 Co 59/2000-48 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, žalované uložil, aby zaplatila žalobci „k rukám JUDr. M. K.\" na nákladech odvolacího řízení 10.875,- Kč, a vyslovil, že „návrh žalované, aby proti tomuto rozsudku bylo připuštěno dovolání k tomu, aby bylo právně posouzeno, zda v dané věci byly splněny důvody ke snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle §61 odst. 2 zák. práce, se zamítá\". Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za období od doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci do právní moci rozsudku o určení neplatnosti tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru (tj. od 6.5.1997 do 3.5.1998) přísluší žalobci náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák práce, kdy „s ohledem na důvod, který žalovaná uvedla na zápočtovém listě jako důvod skončení pracovního poměru, a na situaci na trhu práce\" nejsou dány podmínky pro její nepřiznání či snížení ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zák. práce. Rovněž shodně jako soud prvního stupně dále dovodil, že za dobu od 1.5.1997 do doručení okamžitého zrušení pracovního poměru a za dobu od právní moci rozsudku o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru do skončení pracovního poměru mezi účastníky dohodou (tj. od 4.5.1998 do 31.8.1998) má žalobce nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce, jelikož žalovaná v tomto období „v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce přestala žalobci přidělovat práci, ačkoli žalobce byl připraven práci konat\". Žalobci proto „za celou dobu, kdy nepracoval\" (16 měsíců), náleží - při jeho průměrnému výdělku vypočteném podle ustanovení §17 odst. 1,2 zák. č. 1/1992 Sb. - náhrada mzdy v požadované výši. Výrok o zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odvolací soud odůvodnil nejen „naprostou neurčitostí tohoto návrhu\", ale i tím, že otázka, pro kterou mělo být dovolání připuštěno, „je řešena v celé řadě rozhodnutí vyšších soudů a rozhodnutí soudu závisí na skutkových zjištěních závisejících na možnostech zaměstnance obstarat si pro sebe vhodnou práci\".
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podala žalovaná dovolání „z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.\". Vytkla soudům, že „v rozporu s provedeným dokazováním vyvodil závěry, kterými odůvodnil svá zjištění, která jsou v rozporu s dobrými mravy, neprokázána\". Namítala, že v řízení nebyl řádně prokázán závěr soudů o tom, že v době, za kterou byla žalobci přiznána náhrada mzdy, „žalobce nebyl nikde zaměstnán, nepodnikal, že tedy nemohl podávat daňová přiznání\", neboť – jak dovolatelka zdůraznila – i když „předložila soudu výpis ze živnostenského rejstříku, z něhož vyplývá, že žalobce je osobou samostatně výdělečnou činnou, a to v rozhodném období\", soud „uvěřil tvrzení žalobce o tom, že neměl žádné příjmy\". Dále považovala za neprokázaný „závěr soudů obou stupňů o doručení dopisů z 6.5.1997 a 9.5.1997\", jelikož „svědek J. S. – v rozhodné době jednatel, vypověděl, že předmětné dopisy neobdržel\". Rovněž závěr soudů o tom, že žalobce byl po 3.5.1998 připraven konat práci, je podle názoru dovolatelky neopodstatněný, „když se žalobce se žalovanou dohodl na ukončení pracovního poměru\". Kromě toho namítala, že výše přiznaného úroku z prodlení „odporuje platným právním předpisům, tj. nemá oporu v provedeném dokazování\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. října 1999 č.j. 27 C 160/98-25 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. října 1999 č.j. 27 C 160/98-25 zastavil (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalované proti rozsudku odvolacího soudu, věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se nejedná již tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. I když v dovolání uvedla, že uplatňuje rovněž dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy (skutkové okolnosti, na nichž odvolací soud založil jinak standardní právní závěry, považuje za vadné, neboť vytýká, že odvolací soud měl přihlédnout k jiným skutečnostem, než přihlédl, a že naopak přihlížel ke skutečnostem, ke kterým neměl přihlížet, protože podle názoru dovolatelky z provedených důkazů nevyplývají). Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalované uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., ale jen uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Protože dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř. není v této věci přípustné, a protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. května 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu