ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2402.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2402/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně H. N., proti žalovanému Č. s. t. v., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 121/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2000 č.j. 19 Co 187/2000-145, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 24.11.1997 zn. A/153/97 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce výpověď z pracovního poměru. Důvod výpovědi spatřoval v tom, že „opatřením, které vychází z finančních předpokladů organizace na příští rok“, rozhodl Výkonný výbor Č. s. t. v. na svém zasedání dne 19.11.1997 o zrušení funkce zastávané žalobkyní, čímž se žalobkyně stala pro žalovaného nadbytečnou.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Neplatnost výpovědi spatřovala v tom, že žalovaný, u něhož pracovala na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 30.8.1996 ve funkci „SOR-SS, vnitřní legislativa a organizace řízení“, „porušil ustanovení §46 odst. 2 zákoníku práce“, neboť, i když byly v době dání výpovědi „v aparátu ČSTV neobsazené funkce“, žalobkyni žádnou práci nenabídl a v průběhu prosince 1997 na neobsazenou funkci přijal nového pracovníka.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 7.10.1999 č.j. 13 C 121/98-122 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 7.475,- Kč k rukám „jejího právního zástupce“ JUDr. C. J. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že Výkonný výbor Č. s. t. v. na 51. schůzi konané dne 19.11.1997 rozhodl „v rámci své kompetence“ o zrušení funkčního místa zastávaného žalobkyní z důvodu snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce. Protože však z výsledků dokazování vyplynulo, že žalovaný nenabídl žalobkyni žádné z obou volných míst v odboru ekonomické politiky, která měl k dispozici a „která žalobkyně s ohledem na svůj zdravotní stav, schopnosti a kvalifikaci by byla schopna vykonávat“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že „nebyla splněna hmotněprávní podmínka pro platnost výpovědi“ uvedená v ustanovení §46 odst. 2 zák. práce a výpověď je z tohoto důvodu neplatná.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.5.2000 č.j. 19 Co 187/2000-145 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 2.150,- Kč k rukám JUDr. C. J. a že návrh na připuštění dovolání se zamítá. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že v době dání výpovědi žalobkyni se v odboru ekonomické politiky žalovaného nacházela dvě neobsazená pracovní místa, která nebyla při rozhodování o organizačních změnách na 45. a 51. schůzi Výkonného výboru Č. s. t. v. konaných ve dnech 28.5.1997 a 19.11.1997 zrušena (ani jediné ze zrušených míst totiž „označení funkcí v odboru ekonomické politiky dle organizační struktury žalovaného neodpovídá“). Za této situace, kdy výkonný výbor žalovaného, „jenž je dle č. 9 odst. 5 písm. a) stanov jako jediný oprávněn takového rozhodnutí přijmout“, o zrušení uvedených pracovních míst nerozhodl, bylo ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce „povinností žalovaného tato místa žalobkyni nabídnout“. Jelikož však žalovaný takto neučinil a žalobkyni, ač mohl, jiné vhodné pracovní místo nenabídl, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 24.11.1997 je neplatným právním úkonem. Výrok o nepřipuštění dovolání odůvodnil tím, že „otázky, které žalovaný považuje za otázky zásadního právního významu, má odvolací soud za otázky skutkové, nikoliv právní“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Zdůraznil, že v řízení prokázal, že na 45. schůzi Výkonného výboru ČSTV dne 28.5.1997 bylo zrušeno 7 funkcí (z toho 2 funkce v úseku ekonomické politiky) a na 51. schůzi téhož orgánu dne 19.11.1997 bylo rozhodnuto o další organizační změně, o zrušení dalších 6 funkcí a o konečném počtu 63 systemizovaných míst. Odvolací soud však vycházeje z nesprávného názoru, podle kterého „nelze nepřesné označení zrušených funkcí v úseku ekonomického ředitele považovat za platné rozhodnutí o organizačních změnách a zrušení funkčních míst v úseku ekonomického ředitele“, nesprávně právně hodnotil tento „zjištěný skutkový stav, když mylně aplikoval zákoník práce a to ustanovení §46 odst. 1 písm. c) a 46 odst. 2 písm. a)“. Dovolatel vyjádřil názor (v němž současně spatřoval otázku zásadního právního významu), že „případné nepřesné označení názvu zrušené funkce nelze považovat za důvod k neplatnosti rozhodnutí o zrušení funkčního místa v příslušném útvaru organizace“, neboť rozhodující je, že došlo ke snížení stavu zaměstnanců, přičemž „posouzení, o které konkrétní funkce jde, je na zaměstnavateli a rozhodující je pracovní náplň funkce v návaznosti na plnění úkolů organizace, nikoli formální označení jejího názvu“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen “o.s.ř.” (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se nejedná již tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. I když v dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí má podle jeho názoru po právní stránce zásadní význam, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy (skutkové okolnosti, na nichž odvolací soud založil jinak standardní právní závěry, považuje za vadné, neboť vytýká, že odvolací soud měl přihlédnout k jiným skutečnostem, než přihlédl, a že naopak přihlížel ke skutečnostem, ke kterým neměl přihlížet, protože podle názoru dovolatele z provedených důkazů nevyplývají). Dovolatel současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (dovolatel činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci). Uvádí-li žalovaný v dovolání, že „v daném případě bylo rozhodnuto o tom, že 2 funkce v ekonomickém úseku se ruší“, předestírá tím vlastní skutkové závěry. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; dovolání žalovaného tak představuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které popřípadě nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Protože dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř. není v této věci přípustné, a protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. října 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý
předseda senátu