ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.243.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 243/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. L. proti žalovanému P. P., o určení, že důvody k vydědění žalobkyně nejsou dány, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp.zn. 3 C 128/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2000 č.j. 21 Co 111/2000-41 takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Listinou ze dne 29.9.1995, sepsanou formou notářského zápisu, zůstavitel J. P., zemřelý dne 13.12.1997, odkázal veškerý svůj majetek žalovanému (svému synovi) a současně vydědil žalobkyni (svoji dceru) s odůvodněním, že o něj neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla. V řízení o dědictví, vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. D 14/98, žalobkyně důvod ke svému vydědění popřela; usnesením ze dne 24.6.1998 č.j. D 14/98-47 jí proto bylo uloženo, aby podala proti žalovanému žalobu na určení, že \"listina o vydědění je neplatná\".
Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že důvod pro její vydědění, uvedený v listině ze dne 29.9.1995, není dán. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že původně chladný vztah mezi ní a zůstavitelem se výrazně změnil poté, co se zůstavitel v polovině roku 1994 přestěhoval do domu s pečovatelskou službou v K. D. a dopisem ji požádal o návštěvu. Žalobkyně se začala se zůstavitelem pravidelně stýkat, dávala mu dárky k narozeninám, jmeninám a Vánocům a přispívala mu menšími finančními částkami. Listinu ze dne 29.9.1995 zůstavitel sepsal pod nátlakem žalovaného, který jej výhrůžkami a vydíráním přiměl k tomu, aby žalobkyni vydědil a žalovaného ustanovil svým jediným dědicem.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 18.6.1999 č.j. 3 C 128/98-22 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 5.025,- Kč k rukám jejího zástupce advokáta a že žalobkyně je povinna zaplatit Okresnímu soudu v Berouně soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč. Z provedených důkazů zjistil, že \"téměř do závěru roku 1994\" neměli zůstavitel ani žalobkyně o vzájemný styk zájem, poté, co se zůstavitel přestěhoval do domu s pečovatelskou službou, se však z jeho popudu jejich vztah zlepšil a začali se stýkat. Dospěl k závěru, že - jelikož péče o základní potřeby zůstavitele byla v domě s pečovatelskou službou zajištěna a zůstavitel \"jinak byl schopen si své záležitosti další obstarávat\" - žalobkyně svými návštěvami projevovala o zůstavitele odpovídající zájem a důvod k jejímu vydědění podle ustanovení §469a odst.1 písm. b) obč. zák. proto není dán. Soud prvního stupně rovněž dovodil, že \"lze uvěřit\" i tvrzení žalobkyně, že listinu ze dne 29.9.1995 zůstavitel sepsal pod vlivem žalovaného, neboť tvrzení žalovaného, že o tomto právním úkonu zůstavitele nevěděl, bylo vyvráceno výpovědí svědkyně M. Č.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5.4.2000 č.j. 21 Co 111/2000-41 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.150,- Kč k rukám advokáta. Po doplnění dokazování odvolací soud dovodil, že zůstavitel opustil společnou domácnost s matkou žalobkyně a žalovaného v roce 1978, kdy byla žalobkyně nezletilá, a že po svém odchodu neměl zájem se se svými dětmi stýkat a udržovat s nimi běžné příbuzenské vztahy. Ke změně v jeho chování došlo v roce 1994, kdy po přestěhování do domu s pečovatelskou službou v K. D. se žalobkyní \"navázal kontakt\" a začali se stýkat. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně sice až do roku 1994 o zůstavitele opravdový zájem neprojevovala, že však toto její chování nemůže být důvodem k vydědění, neboť zůstavitel sám \"podstatně přispěl\" k tomu, že žalobkyně neměla reálnou možnost tento svůj zájem projevit.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání \"s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam\". Názor odvolacího soudu, že vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o blízký příbuzenský vztah se svými potomky stojí a jejich nezájem se jej dotýká, nemá podle názoru žalovaného oporu v zákoně, neboť \"ten neváže zájem či nezájem potomka na pocity zůstavitele, na to, zda se ho takový stav citově dotýká, zda mu vadí či nikoliv\"; zůstavitel svůj postoj k nezájmu svých potomků vyjadřuje právě tím, zda k jejich vydědění přistoupí či ne. Žalovaný dále odvolacímu soudu vytýká, že \"uvěřil\" tvrzení žalobkyně, že zůstavitel listinu ze dne 29.9.1995 sepsal pod vlivem žalovaného, ačkoliv součástí této listiny je i prohlášení zůstavitele, že tento právní úkon učinil \"při plném duševní stavu, prost jakéhokoliv nátlaku nebo omylu\", a toto jeho prohlášení nebylo v řízení vyvráceno. Zdůrazňuje, že výpověď žalobkyně se neshoduje s výpověďmi svědků v \"rozsahu a četnosti\" jejích návštěv u zůstavitele, že žalobkyně zůstavitele nenavštívila ani v jedné z nemocnic, kde byl před smrtí hospitalizován, že si zůstavitel přál, aby bylo oznámení o jeho úmrtí adresováno žalovanému a že žalovaný sám zařídil a financoval zůstavitelův pohřeb. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalovaný nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za situace, kdy dovolatel netvrdí, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., bylo dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v.r.
předseda senátu