ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.258.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 258/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné F. proti povinné O. L., s. r. o., odebráním věci, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 E 3835/98, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. října 1999, č. j. 19 Co 274/99-50, takto:
I. Dovolání povinné proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zničením již vyrobených jističů dle přílohy I. licenční smlouvy - přílohy č. 1 (DODATEK I), jakož i jednotlivých dílů těchto jističů, byl zamítnut, se odmítá; v dalším se dovolání povinné zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Na návrh oprávněné Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 30. 3. 1999, č. j. 11 E 3835/98-36, nařídil podle rozhodčího nálezu Mezinárodního rozhodčího soudu, Mezinárodní obchodní komory (ICC International Court of Arbitration) v Paříži č. 8798/JK ze dne 8. 7. 1998, výkon rozhodnutí „odebráním nebo zničením již vyrobených jističů dle přílohy I. v licenční smlouvě - přílohy č. 1 (DODATEK I) tohoto usnesení, jakož i jednotlivých dílů těchto jističů", k uspokojení „pohledávky oprávněné na nákladech výkonu rozhodnutí", jež určil částkou 1.150,- Kč, nařídil výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtů povinné č. 703611/0100, 100501611/0100 a 8553140237/0100 vedených u K. b. a. s. pobočka L.; zároveň povinné zakázal, aby s uvedenými účty nakládala až do výše uplatněné pohledávky, a K. b. a. s. pobočka L. přikázal, aby poté, kdy jí bude doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, zablokovala peněžní prostředky na účtech povinné až do výše vymáhané pohledávky, a dále po doručení vyrozumění o nabytí právní moci tohoto usnesení odepsala pohledávku z účtů povinné a uhradila ji oprávněné na účet č. 6724441035/2700 vedený u B. A. C. C. R. a. s. Dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky pro uznání k výkonu rozhodnutí předloženého rozhodčího nálezu podle článku II. a III. Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřené dne 10. června 1958 v New Yorku, jež byla uveřejněna vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí č. 74/1959 Sb. Námitku povinné, že rozhodčí nález se nestal vykonatelným, odmítl s tím, že podle potvrzení generálního tajemníka Mezinárodního rozhodčího soudu, Mezinárodní obchodní komory z 2. 12. 1998 vykonávaný nález byl povinné řádně oznámen a z toho důvodu je konečný a závazný. Narozdíl od tvrzení povinné neshledal ani, že by uznání rozhodčího nálezu odporovalo veřejnému pořádku České republiky. Podle článku IX. kupní smlouvy mezi F. n. m. a povinnou nebyla sice předmětem této kupní smlouvy práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, protože ale podle licenční smlouvy mezi oprávněnou a O. L., L. - ČSFR došlo pouze k převodu práva na využívání průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, byla tato práva (práva z licenční smlouvy) citovanou smlouvou mezi F. n. m. a povinnou na povinnou převedena.
K odvolání povinné Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 10. 1999, č. j. 19 Co 274/99-50, usnesení soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl výkon rozhodnutí nařízen zničením věcí ve výroku blíže specifikovaných, změnil tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zničením již vyrobených jističů dle přílohy I. licenční smlouvy - přílohy č. 1 (DODATEK I), jakož i jednotlivých dílů těchto jističů, zamítl, jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; proti svému usnesení, proti jeho potvrzujícímu výroku, připustil dovolání. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v souladu s ustanovením §35 zák. č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů, je třeba otázku povolení nařízení výkonu rozhodnutí posuzovat podle Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřené dne 10. června 1958 v New Yorku a uveřejněné vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí Československé republiky č. 74/1959 Sb. (dále též jen „Úmluva"). Stejně jako soud prvního stupně také dovodil, že byly splněny podmínky pro uznání a vykonání k výkonu navrženého nálezu, jež jsou obsaženy v článku III. až V. Úmluvy. Ani odvolací soud neakceptoval námitku povinné, že by výkon nálezu Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži byl v rozporu s veřejným právem České republiky, když povinná žádné konkrétní důvody tohoto rozporu neuvedla a odvolací soud existenci překážek zmíněných v ustanovení §36 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, nezjistil. Odvolací soud dále vyslovil přesvědčení, že nález se týká sporu, pro který byla uzavřena rozhodčí smlouva; pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži byla založena rozhodčí doložkou, jež je obsažena v licenční smlouvě uzavřené mezi právním předchůdcem povinné a oprávněnou dne 25. 2. 1991. Ustanovení §16 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, považoval za ustanovení, jež nelze v projednávané věci aplikovat, neboť zmíněnou licenční smlouvou nenabyl právní předchůdce povinné práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, nýbrž jen oprávnění k užívání „know how" tak, jak bylo popsáno v licenční smlouvě. Proto ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, na povinnou v rámci privatizace přešla i všechna práva a závazky vyplývající z licenční smlouvy, včetně rozhodčí doložky. Námitku povinné, že je sporné, zda licenční smlouvu uzavřel existující subjekt, když byl označen jako „O. L., L., ČSFR", považoval odvolací soud za právně nedůvodnou, neboť by muselo být prokázáno, že licenční smlouva byla neplatná podle práva, jemuž se strany podrobily, tedy podle práva rakouského (článek 12.2 licenční smlouvy); takovou skutečnost však povinná neprokázala a ani netvrdila. Protože vykonávaným rozhodnutím bylo povinné uloženo vydat oprávněné ve výroku určené věci nebo je zničit, bylo na povinné, aby si vybrala, jakým způsobem rozhodnutí splní. Tvrdí-li oprávněná v návrhu, že povinná rozhodnutí nesplnila, „exekuční soud" nařídil výkon rozhodnutí „zákonem povoleným způsobem, tj. v daném případě odebráním věci, když případný postup podle §350 event. §351 o. s. ř. by odporoval povaze uložené povinnosti". Přípustnost dovolání odůvodnil tím, že rozhodnutí považuje po právní stránce za rozhodnutí zásadního významu, zejména z hlediska výkladu článku IV. a V. Úmluvy a z hlediska aplikace ustanovení zákona č. 98/1963 Sb.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu povinná namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval zákon č. 98/1963 Sb. i „Newyorskou úmluvu", neboť se nesprávně vypořádal s námitkou povinné, že na ni nepřešla práva z licenční smlouvy uzavřené dne 25. 2. 1991, a že proto nemůže být založena pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži. Je přesvědčena, že podstatou licenční smlouvy je přechod práv, tj. oprávnění k využívání a výkonu práv z průmyslového vlastnictví. Nabyvatel podle bodu 1.2 licenční smlouvy nabyl právo výkonu určitého průmyslového práva. Protože se zcela jednoznačně jedná o práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, dopadá na ně ustanovení §16 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Protože povinná nebyla účastníkem licenční smlouvy ze dne 25. 2. 1991 (ta je na české straně uzavřena se subjektem označeným jako „O. L., L. - ČSFR") a ani později na ni práva z licenční smlouvy nepřešla, nebyla dána pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži k rozhodnutí sporu mezi žalobkyní (zde oprávněnou) a žalovanou (zde povinnou). Dovolatelka je navíc přesvědčena, že v době uzavření licenční smlouvy neexistoval subjekt, který za českou stranu licenční smlouvu uzavřel („O. L., L. - ČSFR"), proto nález Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži nemůže být vůči povinné exekučním titulem. Navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby věc byla vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř." - (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání zčásti není přípustné a zčásti není důvodné.
Podle ustanovení §240 odst. 1, věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.
Tím, že odvolací soud v posuzované věci změnil usnesení soudu prvního stupně v části, jíž byl výkon rozhodnutí nařízen zničením věcí, tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zničením již vyrobených jističů dle přílohy I. licenční smlouvy - přílohy č. 1 (DODATEK I), jakož i jednotlivých dílů těchto jističů, zamítl, nevznikla povinné na jejích právech žádná újma, neboť se její postavení v důsledku uvedeného rozhodnutí v žádném ohledu nikterak nezhoršilo. Povinná - objektivně vzato - nemůže mít z procesního hlediska žádný zájem na tom, aby rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí částečně zamítnut (ač do té doby byl proti ní veden výkon rozhodnutí i v uvedeném rozsahu), bylo změněno nebo zrušeno.
Za tohoto stavu je nepochybné, že dovolání povinné, jež směřovalo do výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zničením již vyrobených jističů dle přílohy I licenční smlouvy - přílohy č. 1 (DODATEK I), jakož i jednotlivých dílů těchto jističů, byl zamítnut, bylo podáno někým, kdo k dovolání v tomto směru nebyl oprávněn. Proto dovolací soud - aniž mohl přezkoumat správnost závěru odvolacího soudu ve vztahu k uvedenému výroku - dovolání povinné v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dále se dovolací soud zabýval důvodností dovolání povinné proti ostatním výrokům usnesení odvolacího soudu, jehož přípustnost vyplývá z ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř.
S námitkou dovolatelky, že na ni nepřešla práva z licenční smlouvy uzavřené dne 25. 2. 1991 a že proto nemohla být založena pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži, jehož nález ze dne 8. 7. 1998 je v této věci vykonáván, dovolací soud nesouhlasí.
V projednávané věci se oprávněná domáhá výkonu rozhodčího nálezu vydaného Mezinárodním rozhodčím soudem, Mezinárodní obchodní komorou v Paříži dne 8. 7. 1998 pod č. 8798/JK. Protože se jedná o rozhodčí nález vydaný v cizím státě a protože licenční smlouva, jejíž součástí byla dohoda o tom, že všechny spory z licenční smlouvy vyplývající budou rozhodovány s konečnou platností dle Řádu smírčího a rozhodčího soudu Mezinárodní obchodní komory v Paříži jedním nebo vícero rozhodci jmenovanými dle tohoto Řádu (rozhodčí smlouva), byla uzavřena dne 25. 2. 1991, je třeba věc posoudit podle zákona č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů (srov. ustanovení §48 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů).
Podle ustanovení §35 zákona č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů, ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Československá socialistická republika vázána.
Dne 10. června 1958 byla v New Yorku podepsána Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Vláda tuto Úmluvu schválila dne 17. září 1958, Národní shromáždění s Úmluvou vyslovilo souhlas dne 13. prosince 1958 a prezident republiky Úmluvu ratifikoval dne 27. dubna 1959. Pro Československou republiku nabyla Úmluva účinnosti dnem 10. října 1959 a uveřejněna byla vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí č. 74/1959 Sb., vydanou dne 6. 11. 1959. Úmluva se stala i součástí právního pořádku České republiky (srov. Čl. 1 Ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky). Protože Úmluva se vztahuje na uznání a výkon rozhodčích nálezů vyplývajících ze sporů mezi osobami fyzickými nebo právnickými a vydaných na území jiného státu než toho, v němž je žádáno o jejich uznání a výkon (Čl. I odst. 1 věta první Úmluvy), s ohledem na ustanovení §35 zákona č. 98/1963 Sb. se uznání a výkon rozhodčího nálezu v této věci posuzuje podle Úmluvy.
V projednávané věci dovolatelka namítá, že se nález týká sporu, pro který mezi účastníky sporu nebyla rozhodčí smlouva uzavřena.
Podle článku V. odst. 1 Úmluvy uznání a výkon nálezu mohou být odepřeny na žádost strany, proti níž je nález uplatňován, pouze tehdy, když tato strana prokáže příslušnému orgánu země, v níž je žádáno o uznání a výkon:
a) že strany dohody zmíněné v čl. II byly podle zákona, který se na ně vztahuje, nezpůsobilé k jednání nebo že zmíněná dohoda není platná podle práva, jemuž strany tuto dohodu podrobily, nebo, v nedostatku odkazu v tomto směru, podle práva země, kde nález byl vydán; nebo
b) že strana, proti níž je nález uplatňován, nebyla řádně vyrozuměna o ustanovení rozhodce nebo o rozhodčím řízení nebo nemohla z jakýchkoliv jiných důvodů uplatnit své požadavky; nebo
c) že nález se týká sporu, pro který nebyla uzavřena rozhodčí smlouva nebo který není v mezích rozhodčí doložky, nebo že nález obsahuje rozhodnutí přesahující dosah úmluvy o rozhodci nebo rozhodčí doložky; mohou-li však být části rozhodčího nálezu ve věcech podrobených rozhodčímu řízení odděleny od části nálezu jednajících o věcech, které mu nejsou podrobeny, ta část nálezu, která obsahuje rozhodnutí o věcech podrobených rozhodčímu řízení, může být uznána a vykonána; nebo
d) že složení rozhodčího soudu nebo rozhodčí řízení nebylo v souladu s ujednáním stran, nebo nebylo-li takového ujednání, že nebylo v souladu se zákony země, kde se rozhodčí řízení konalo; nebo
e) že nález se dosud nestal pro strany závazným nebo byl zrušen nebo že jeho výkon byl odložen příslušným orgánem země, v níž nebo podle jejíhož právního řádu byl vydán.
Pro posouzení věci je tedy významné, zda povinná (její právní předchůdkyně) rozhodčí smlouvu uzavřela a zda na povinnou práva a povinnosti vyplývající z uzavřené rozhodčí smlouvy přešla.
Licenční smlouva, jejíž součástí (bod 12.) byla i rozhodčí smlouva, byla uzavřena dne 25. 2. 1991 mezi O. L., L., ČSFR (nabyvatel licence) a F. (poskytovatel licence). Dovolatelkou uváděné pochybnosti o existenci subjektu, který licenční smlouvu za českou stranu podepsal, dovolací soud nesdílí. Údaj, který by označoval účastníka licenční smlouvy také organizačně právní formou, popřípadě druhem organizace, u nabyvatele licence (účastníka smlouvy za českou stranu) chybí, avšak z údajů tam uvedených („O. L., L., ČSFR") je zcela nepochybné, který subjekt za českou stranu tuto smlouvu uzavřel. Jiný subjekt s názvem O. L., L., ČSFR, který by se od nabyvatele licence podle uvedené licenční smlouvy odlišoval toliko organizačně právní formou, v té době neexistoval. V licenční smlouvě uvedená identifikace nabyvatele licence podle této smlouvy proto nevzbuzuje pochybnosti o tom, který subjekt účastníkem této smlouvy byl a skutečně práva z licenční smlouvy nabyl (tato práva byla také O. L., L., ČSFR využívána a účastníci řízení o tom nevznesli žádné pochybnosti).
Souhlasit nelze ani s názorem dovolatelky, že přechod práv a povinností z licenční smlouvy podléhal režimu ustanovení §16 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby.
Podle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákonů č. 92/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 541/1992 Sb., č. 544/1992 Sb., č. 210/1993 Sb. a č. 306/1993 Sb. (dále též jen „zákon") s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.
Podle ustanovení §16 zákona práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví se převádějí na základě smlouvy uzavřené mezi nabyvatelem a podnikem.
Zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích ve znění zákona č. 519/1991 Sb., tedy ve znění do 9. 5. 2000 (kupní smlouva mezi F. n. m. ČR a povinnou byla uzavřena dne 5. 1. 1994) - dále též jen „zákon o vynálezech", rozlišuje mezi původcem vynálezu, přihlašovatelem a majitelem patentu. Zatímco původcem vynálezu je ten, kdo jej vytvořil vlastní tvůrčí prací (srov. §8 odst. 2 zákona o vynálezech), přihlašovatelem je ten, kdo v souladu s ustanovením §24 a násl. stejného zákona podá přihlášku vynálezu u Úřadu průmyslového vlastnictví. Majitelem patentu ve smyslu ustanovení §34 odst. 3 zákona o vynálezech je ten, komu Úřad průmyslového vlastnictví udělí patent. Majitel patentu má výlučné právo využívat vynález, poskytnout souhlas k využívání vynálezu jiným osobám nebo na ně patent převést (§11 odst. 1 zákona o vynálezech). Majitel patentu má tedy absolutní práva k patentu stanovená zákonem a zapsaná u Úřadu průmyslového vlastnictví. Projevem (výronem) tohoto absolutního práva je mimo jiné také právo poskytnout písemnou smlouvou (licenční smlouva) souhlas (licenci) k využívání vynálezu chráněného patentem (srov. §14 odst. 1 zákona o vynálezech). Licenční smlouvou k předmětu průmyslového vlastnictví opravňuje poskytovatel nabyvatele ve sjednaném rozsahu a na sjednaném území k výkonu práv z průmyslového vlastnictví a nabyvatel se zavazuje k poskytování určité úplaty nebo jiné majetkové hodnoty (srov. ustanovení §508 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník). Nabyvatel práv z licenční smlouvy se proto nestává majitelem patentu, ale vzniká mu pouze oprávnění, v rozsahu stanoveném smluvní licencí, využívat patentu; poskytovatel je nadále oprávněn k výkonu práva, jež je předmětem licence, a k poskytnutí jeho výkonu jiným osobám, naproti tomu nabyvatel není oprávněn přenechat výkon práva jiným osobám (srov. §511 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník). V případě nabyvatele licence se tedy jedná jen o relativní práva z uděleného patentu, projevující se toliko oprávněním patent v souladu s licenční smlouvou využívat. Z uvedeného vyplývá, že ustanovení §16 zákona nemůže dopadat na práva nabytá z licenční smlouvy, neboť se nejedná o práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví; těmi mohou být jen práva majitele patentu uvedená v ustanovení §11 odst. 1 zákona o vynálezech. Proto také práva a povinnosti, jež vznikají nabyvateli licence, přecházejí (v poměrech zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby) na nabyvatele privatizovaného majetku podle ustanovení §15 zákona. Tomuto závěru nasvědčuje v této věci i skutečnost, že šesti smlouvami ze dne 4. 2. 1994 byly z O. L., s. p. L., ČSFR převedeny na O. L., s. r. o. se sídlem Š. 339, L., ve smlouvách uvedené patenty, práva na přihlášení vynálezů a všechna práva a závazky spojená s patenty, resp. přihlášením vynálezů.
Přešla-li proto, v souladu s ustanovením §15 odst. 1 zákona a bodem IX. kupní smlouvy uzavřené mezi F. n. m. ČR a povinnou ze dne 5. 1. 1994, dnem účinnosti kupní smlouvy s movitým a nemovitým majetkem také veškerá práva, povinnosti a pohledávky, jež vyplývají z předmětu činnosti v obchodní, občanskoprávní, správní a pracovní oblasti, přešla na povinnou také všechna práva a povinnosti vyplývající z licenční smlouvy uzavřené dne 25. 2. 1991 mezi O. L., L., ČSFR a F., a tedy i v rámci této smlouvy uzavřená smlouva rozhodčí. Není proto důvodná námitka povinné (jak správně uvedl odvolací soud), že nález se týká sporu, pro který nebyla uzavřena rozhodčí smlouva [čl. V. odst. 1 písm. c) věta první Úmluvy].
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §254 odst. 1, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť povinná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a oprávněné, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §270 odst. 2 o.s.ř.), žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. března 2001
JUDr. Mojmír P u t n a
předseda senátu