ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2618.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2618/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. W., zastoupeného advokátem, proti žalované D., a.s., zastoupené advokátem, o 84.449,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 120/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2000, č.j. 16 Co 66/2000-113, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. října 1999, č.j. 14 C 120/98-98, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 84.449,80 Kč s 26% úrokem z prodlení z částky 5.296,70 Kč od 15. 9. 1997, z částky 10.593,40 Kč od 15. 10. 1997, z částky 15.890,10 Kč od 15. 11. 1997, z částky 21.186,80 Kč od 15. 12. 1997, z částky 27.513,10 Kč od 15. 1. 1998, z částky 33.839,40 Kč od 15. 2. 1998, z částky 40.165,70 Kč od 15. 3. 1998, z částky 46.492,- Kč od 15. 4. 1998, z částky 52.818,30 Kč od 15. 5. 1998, z částky 59.144,60 Kč od 15. 6. 1998 a z částky 65.470,90 Kč od 15. 7. 1998. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že byl zaměstnancem žalované (i jejího právního předchůdce S. s. l. K., s.p.) a že dne 2. 11. 1992 byla u něj zjištěna nemoc z povolání. Jeho pracovní poměr u žalované byl ukončen dne 5. 2. 1993, neboť žalovaná neměla pro něj práci, jež by odpovídala jeho zdravotnímu stavu. Žalovaná mu hradila náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, dluží mu však za období srpen 1997 až září 1998 žalovanou částku.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 29. 10. 1999, č.j. 14 C 120/98-98, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci „84.449,80 Kč, z toho 23% úrok z částky 65.470,90 Kč od 18. 8. 1998 do zaplacení\", žalobu na zaplacení „dalších úroků ve výši 23% od 15. 9. 1997 do 18. 8. 1998 z částky 65.470,90 Kč do zaplacení\" zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 24.175,- Kč k rukám advokáta a na soudním poplatku 3.380,- Kč „na účet Okresního soudu v Šumperku\". Po provedeném dokazování soud prvního stupně zjistil žalobcův průměrný výdělek před vznikem škody „podle zásad\" uvedených v ustanovení §17 zákona č. 1/1992 Sb. a zjištěný průměrný pravděpodobný výdělek valorizoval podle nařízení vlády č. 263/1994 Sb., č. 291/1995 Sb., č. 298/1996 Sb., č. 318/1997 Sb. a č. 302/1998 Sb. (správně č. 320/1998 Sb.). Po dosazení průměrného hrubého výdělku, upraveného dle jednotlivých nařízení vlády a po odečtení dosaženého výdělku u zaměstnavatele za jednotlivé měsíce, provedl výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, kterou zvýšil o 20% „ve smyslu článku V zákona č. 160/1995 Sb.\" (správně č. 160/1993 Sb.).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 3. 2000, č.j. 16 Co 66/2000-113, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích I., III. a IV. (tedy v přísudečném výroku a nákladových výrocích), potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 4.828,20 Kč k rukám advokáta; návrhu na připuštění dovolání nevyhověl. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná je ve věci pasivně věcně legitimována. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že při posuzování uplatněného nároku je třeba postupovat podle ustanovení §17 zákona č. 1/1992 Sb., neboť škoda začala vznikat žalobci po rozvázání pracovního poměru u žalované dne 5. 2. 1993. Za správný považoval také postup soudu prvního stupně, který valorizoval nikoliv čistý, ale hrubý výdělek, poukazujíc na ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb., podle něhož se průměrný výdělek pro pracovněprávní účely zjišťuje z hrubé mzdy. Za nedůvodnou považoval námitku žalované směřující k valorizaci o 20%, která podle odvolacího soudu „vychází zřejmě z nařízení vlády č. 191/1993 Sb., §1 odst. 1 písm. c), přičemž žalovaná přehlíží, že podle tohoto ustanovení se zvyšuje náhrada za druhé pololetí roku 1992, což však na projednávanou věc nedopadá, neboť v té době nárok žalobci ještě nevznikl\". Neztotožnil se ani s námitkou žalované, že si žalobce opomenul vydělat „vyšší výdělek\", neboť toto tvrzení zůstalo zcela nekonkrétní a nebylo doplněno ani žádným důkazním návrhem. Odvolací soud nepovažoval odškodnění žalobce provedené v souladu s ustanovením §195 zák. práce za nesouladné s dobrými mravy, neboť v projednávané věci se výše odškodnění odvíjí jednak od rozhodného průměrného výdělku dosaženého před vznikem škody a podrobeného příslušným valorizacím a jednak od výše výdělku, jehož poškozený žalobce dosahoval po vzniku škody. Protože tuto otázku nepovažoval za otázku zásadního právního významu, návrhu žalované na připuštění dovolání nevyhověl.
V dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení 239 odst. 2 o.s.ř., žalovaná namítá, že při vzniku nároku na výplatu náhrady dnem 6. 2. 1993 se vychází z průměrného hrubého měsíčního výdělku před vznikem škody a není možné (jak to učinil soud prvního stupně i soud odvolací) vypočtenou náhradu povyšovat ve smyslu článku V zákona č. 160/1993 Sb. o dalších 20%. Domnívá se dále, že v přímém rozporu s ustanovením §7 odst. 2 zákoníku práce je postup, kdy zjištěná výše naposled valorizovaného výdělku přesahuje výši průměrného výdělku, kterého dosahují zdraví pracovníci vykonávající stejnou profesi jako poškozený pracovník před vznikem nemoci z povolání. Podle názoru dovolatelky by bylo v souladu s dobrými mravy, kdyby náhrada za ztrátu na výdělku byla vyplácena jen do výše zjištěného průměrného výdělku zdravých pracovníků ve stejné profesi v dnešní době; „nemůže být přece poskytována náhrada do výše, která přesahuje výdělek lidí, kteří denně musí podstupovat rizika svého povolání ve stejném oboru\". Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nejen tehdy, jestliže ve výroku svého potvrzujícího rozsudku návrh zamítne, ale i v případě, že o návrhu účastníka - v rozporu se zákonem - vůbec nerozhodne.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky] nebo rozhodl-li soud v rozporu se zákonem. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadané rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci řešil odvolací soud - mimo jiné - otázku, zda odškodnění náhradou za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v souladu s ustanovením §195 zák. práce je nesouladné s dobrými mravy. Otázkou výkladu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce se již dovolací soud zabýval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod pořadovým číslem 126) a dospěl k závěru, že za zneužití práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku právního vztahu újmu. Z tohoto názoru rovněž vycházel odvolací soud, když posuzoval, zda je v rozporu s ustanovením §7 odst. 2 zák. práce výkon práva spočívající ve vyžadování splnění povinnosti od jiného účastníka právního vztahu.
Odvolací soud dále řešil otázku způsobu zjištění náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v případě, že škoda začala žalobci vznikat po 5. 2. 1993 (po rozvázání pracovního poměru). Tuto právní otázku posoudil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - jinak, než je řešena v konstantní judikatuře dovolacího soudu (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 603/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1997, pod pořadovým číslem 17). Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Soudy obou stupňů při posuzování žalobního nároku vycházely z toho (správnost těchto závěrů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že žalobce pracoval u žalované (i jejího právního předchůdce) a že poté, co u něj byla zjištěna nemoc z povolání (2. 11. 1992), mu počínaje dnem 5. 2. 1993 začala v souvislosti s ukončením pracovního poměru u žalované vznikat ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku provedly výpočet průměrného výdělku před vznikem škody podle ustanovení §17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, zjištěný průměrný výdělek valorizovaly podle nařízení vlády č. 263/1994 Sb., č. 291/1995 Sb., č. 298/1996 Sb., č. 318/1997 Sb. a č. 320/1998 Sb., a po odečtení dosaženého výdělku za jednotlivé měsíce provedly výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, kterou zvýšily o 20% podle článku V zákona č. 160/1993 Sb.
Podle ustanovení §195 odst. 1 zák. práce, ve znění do 1. 6. 1994 (do účinnosti zákona č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy), náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se po dobu 12 po sobě následujících měsíců od vzniku nároku poskytne pracovníku v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů, ani k výdělku pracovníka, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.
Po uplynutí doby uvedené v předchozím odstavci náhrada za ztrátu na výdělku spolu s výdělkem postiženého pracovníka s případným důchodem uvedeným v předchozím odstavci nesmí přesáhnout částku 3 000 Kčs měsíčně; přitom se nepřihlíží k výdělku pracovníka, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím. U pracovníků, jejichž průměrný výdělek před vznikem škody byl vyšší než 3 000 Kčs, se tato částka zvyšuje o 75% rozdílu mezi tímto výdělkem a částkou 3 000 Kčs. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně nebo výhradně porušením právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud je neporušil postižený pracovník. Z důvodů hodných zvláštního zřetele může soud rozhodnout, že toto omezení neplatí též tehdy, byla-li škoda způsobena hrubou nedbalostí, pokud se jí nedopustil postižený pracovník (§195 odst. 2 zák. práce, ve znění do 31. 5. 1994).
Při určení náhrady za ztrátu na výdělku za dobu do 31.12.1992 se výše náhrady v soudním rozhodnutí stanoví v čisté výši. To platí i tehdy, jestliže je o takovém nároku rozhodováno po 1.1.1993; náhrada za ztrátu na výdělku náležející podle zákoníku práce za období před 1.1.1993, která je vyplacena po tomto datu, je totiž osvobozena od daně z příjmů (srov. §40 odst. 1 a odst. 18 zákona č. 586/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Zákon č. 76/1952 Sb., o dani ze mzdy, ve znění pozdějších předpisů, byl dnem 31.12.1992 zrušen (srov. §41 bod 1. zákona č. 586/1992 Sb.).
Náhrada za ztrátu na výdělku náležející po 1.1.1993 pak podléhá dani z příjmů (včetně vybírání zálohy na tuto daň) a v době od 1.1.1993 do 30.6.1993 spadala též do vyměřovacího základu pro vybírání pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti [srov. §5 odst. 1 písm. a) bod 4. zákona č. 589/1992 Sb., ve znění zákona č. 10/1993 Sb., a čl. I bod 1. zákona č. 160/1993 Sb.] a do vyměřovacího základu pojistného na všeobecné zdravotní pojištění [srov. §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 592/1992 Sb., ve znění zákonů č. 10/1993 Sb., a č. 15/1993 Sb. a čl. II bod 1. zákona č. 161/1993 Sb.]. Vzhledem k tomu, že základem daně z příjmů je čás-tka, o kterou příjmy plynoucí poplatníkovi v kalendářním roce přesahují výdaje prokazatelně vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení, a že záloha na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků se vybírá také podle hledi-sek, které jsou dány v době výplaty těchto příjmů, nelze u výpoč-tu náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v rozhodnutí soudu s případnou daní z tohoto příjmu (zálohou na tuto daň) uvažovat; obdobně to platilo i pro vybírání pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstna-nosti a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění z tohoto příjmu. Výši náhrady za ztrátu na výdělku náležející zaměstnanci od 1.1.1993 proto soud ve svém rozhodnutí stanoví v \"hrubé\" výši; je pak věcí plátce daně (pojistného), popřípadě samotného poplat-níka (pojištěného), aby v souladu se zákonem splnil své povinnosti při výběru a placení (odvodu) daně (zálohy na daň, pojistné-ho).
Průměrný výdělek pro pracovněprávní účely zjišťuje zaměstnavatel z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období (§17 odst. 1 zák. č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku).
Podle čl. X odst. 3 zákona č. 37/1993 Sb. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při vzniku invalidity (částečné invalidity) náležející podle zákoníku práce nebo občanského zákoníku před 1. lednem 1993, o jejíž výši bylo rozhodnuto nebo její výše byla dohodnuta, nebo příslušela, se od 1. ledna 1993 zvyšuje o 35 %; nebyla-li po vzniku ztráty na výdělku výše této náhrady určena pevnou částkou, vychází se z čistého měsíčního výdělku před vznikem škody a čistý měsíční výdělek po vzniku škody se od 1. ledna 1993 zjistí podle §275 odst. 3 zákoníku práce.
Podle ustanovení §275 odst. 3 zák. práce ve znění vyplývajícím z ustanovení čl. VI bodu 7 zákona č. 37/1993 Sb. (tedy ve znění od 1. 1. 1993), v případech, kdy se pro účely výpočtu peněžitých plnění vychází podle obecně závazných právních předpisů z průměrného měsíčního čistého výdělku pracovníka, zjišťuje se tento výdělek z průměrného měsíčního hrubého výdělku odečtením zálohy na daň z příjmů fyzických osob, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, vypočtených podle podmínek a sazeb platných pro pracovníka v měsíci, v němž se tento výdělek zjišťuje.
Podle čl. V zákona č. 160/1993 Sb. u náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při vzniku invalidity (částečné invalidity) náležejících podle zákoníku práce nebo podle občanského zákoníku před 1. lednem 1993, které se dosud zvyšovaly podle čl. X odst. 3 zákona České národní rady č. 37/1993 Sb., o změnách v nemocenském a sociálním zabezpečení a některých pracovněprávních předpisů, o 35 %, se od 1. července 1993 postupuje tak, že náhrady se místo o 35 % zvyšují o 20 %.
Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), který vznikl do 31. 5. 1994 (jako je tomu v projednávané věci), se podle nyní platné právní úpravy posuzuje, jak vyplývá z ustanovení čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb., ve znění čl. I zákona č. 220/1995 Sb., jen tehdy, jestliže je to pro zaměstnance příznivější. Porovnání, která z právních úprav je pro poškoze-ného zaměstnance příznivější, je třeba provést podle stavu, jaký tu byl ke dni 1.6.1994 (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 603/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1997, pod pořadovým číslem 17).
Z výše uvedeného vyplývá, že pro účely výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu po 1. 1. 1993 (tj. v projednávané věci za dobu po 5. 2. 1993, kdy žalobci začala vznikat ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti) měl být zjištěn postupem uvedeným v ustanovení §17 zákona č. 1/1992 Sb. pravděpodobný průměrný hrubý výdělek před vznikem škody. Dále bylo třeba průměrný výdělek žalobce rozhodný pro výpočet této náhrady zvýšit od 1. 12. 1994 o 30% (srov. §2 odst. 1, §5 nařízení vlády č. 263/1994 Sb.), od 1. 12. 1995 o 14,5% (srov. §2 odst. 1, §5 nařízení vlády č. 291/1995 Sb.), od 1. 12. 1996 o 15% (srov. §2 odst. 1, §6 nařízení vlády č. 298/1996 Sb.), od 1. 12. 1997 o 10% (srov. §2 odst. 1, §6 nařízení vlády č. 318/1997 Sb.) a od 1. 12. 1998 o 9% (srov. §1, §5 nařízení vlády č. 320/1998 Sb.).
Souhlasit však již nelze s tím, že odvolací soud považoval za správný postup soudu prvního stupně, který „po dosazení průměrného hrubého výdělku upraveného dle jednotlivých nařízení vlády a po odečtení dosaženého výdělku u zaměstnavatele za jednotlivé měsíce provedl výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, která pak podléhala zvýšení o 20% ve smyslu článku V zákona č. 160/1995 Sb.\" (správně č. 160/1993 Sb.). Pro takový postup soudu totiž není zákonné opory. Odvolací soud, veden vadným úsudkem, že jde o zvýšení průměrného výdělku o 20% podle §1 odst. 1 písm. c) nařízení vlády č. 191/1993 Sb., přehlédl, že soud prvního stupně nezvyšoval průměrný výdělek, nýbrž vypočtenou náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle článku V zákona č. 160/1993 Sb., jak uvádí ve svém rozhodnutí. Takto se ovšem náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle zmíněného ustanovení (a předtím podle článku X odst. 3 zákona č. 37/1993 Sb.) zvyšuje jen v případě, že škoda vznikla (začala vznikat) před 1. 1. 1993. O tom ostatně svědčí i úprava v ustanovení §4 nařízení vlády č. 263/1994 Sb., podle něhož pro náhradu za ztrátu na výdělku i po úpravě provedené podle §1 odst. 1 platí článek V zákona č. 160/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění zákona č. 10/1993 Sb., a některé další zákony; nevztahuje se tudíž na úpravy provedené podle §2, jež se týkají právě nároků vzniklých po 31. 12. 1992 (stejnou úpravu obsahuje i ustanovení §4 nařízení vlády č. 291/1995 Sb., §5 nařízení vlády č. 298/1996 Sb. a §5 nařízení vlády č. 318/1997 Sb.). Nařízení vlády č. 320/1998 Sb. při definici vztahů k článku V zákona č. 160/1993 Sb. sice mezi nároky vzniklými před 1. 1. 1993 a po 31. 12. 1992 nerozlišuje, to však vyplývá z toho, že toto nařízení vlády již ani nerozlišuje mezi „průměrným čistým výdělkem\" u nároků vzniklých před 1. lednem 1993 a „průměrným hrubým výdělkem\" u nároků vzniklých po 31. prosinci 1992. Oba soudy tak na projednávanou věc aplikovaly právní předpis, který na ni nedopadá.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil; protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem, §243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2001
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu