ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2662.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2662/2000
sp. zn. 21 Cdo 2663/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. S., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o neplatnost výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 20/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. dubna 1999 č.j. 12 Co 158/99-44 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. dubna 2000 č.j. 9 Co 1190/99-63, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. dubna 1999 č.j. 12 Co 158/99-44 se zamítá.
II. Dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. dubna 2000 č.j. 9 Co 1190/99-63 se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 8.12.1997 č.j. 10001/335 označeným „Okamžité zrušení pracovní smlouvy“ žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Toto opatření odůvodnila tím, že na základě dokumentární kontroly ze dne 22.10.1997 byl žalobce písemně upozorněn na možnost výpovědi a byly mu „vytknuty zjištěné nedostatky - chybné vyplňování dokladů, nedostatky ve vedení předepsané dokumentace, neplnění kontrolní činnosti“, že dne 23.10.1997 bylo na žalobce zasláno Vojenské policii S. B. oznámení o podezření na trestnou činnost, které se žalobce dopustil dne 3.10.1997, když „velmi hrubými výrazy“ urážel svého nadřízeného S. D. a poté „podle vyjádření svědků“ nasedl do vozidla AVIA 30 a v podchodu kasáren VÚ 3755 T. vědomě ohrožoval vozidlem npor. D. a občanského zaměstnance S., který utržil zpětným zrcátkem ránu do hlavy, dále že dne 28.11.1997 žalobce nezpracoval „základní pracovní dokumenty - plán výjezdu vozidel“ a neuposlechl nařízení přímého nadřízeného npor. V. a konečně že žalobce odmítl nařízení náčelníka skupiny zabezpečení npor. V. a nenastoupil na služební cestu, přičemž toto opakované porušování pracovní kázně „má vliv na pracovní morálku ostatních zaměstnanců“.
Dopisem ze dne 30.1.1998 č.j. 5001/49 žalovaná sdělila žalobci, se s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Naplnění výpovědního důvodu spatřovala v tom, že dne 22.10.1997 bylo při dokumentární kontrole u žalobce zjištěno „nedostatečné vedení předepsané dokumentace a neplnění povinností kontrolní činnosti“, že dne 3.10.1997 žalobce „hrubými výrazy“ urážel svého nadřízeného npor. S. D. pro výkon jeho služebních povinností a téhož dne v objektu vojenského útvaru 3755 T. při řízení vojenského vozidla úmyslně fyzicky ohrožoval svého nařízeného npor. D. a občanského zaměstnance J. S. (pro uvedené jednání přitom bylo na žalobce podáno trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu), dále že dne 28.11.1997 žalobce odmítl plnit úkoly nařízené nadřízeným npor. J. V. k zabezpečení oprav nepojízdné techniky a konečně že dne 2.12.1997 žalobce opakovaně odmítl vykonat příkaz svého nadřízeného npor. V. ke služební cestě 8.12.1997 na Správu vojenské dopravy H. K., přestože na porušování pracovní kázně a na možnost ukončení pracovního poměru výpovědí byl žalobce písemně upozorněn dne 21.10.1997. Závěrem žalovaná uvedla, že pracovní poměr žalobce skončí na základě této výpovědi „pouze v případě, když neskončí dříve v důsledku okamžitého zrušení pracovního poměru podle §53 odst. 1 písmeno b) z 8.12.1997“.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru a výpověď jsou neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že mu žalovaná, u jejíž organizační složky - Vojenského útvaru 3755 Ch.-B. pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 24.1.1996 jako dispečer, umožnila práci i poté, co s ním dne 8.12.1997 okamžitě zrušila pracovní poměr, čímž tento právní úkon „konkludentně zrušila“, že první důvod okamžitého zrušení (týkající se dokumentární kontroly ze dne 22.10.1997) i další důvody (odmítnutí příkazu nadřízeného a nezpracování plánu výjezdu vozidel dne 28.11.1997, kdy - jak žalobce zdůraznil - měl od 10.00 hodin uděleno náhradní volno a do té doby řádně pracoval na přidělených úkolech) nejsou dostatečně skutkově vymezeny tak, aby je nebylo možno zaměnit s jinými, a navíc, že první důvod i důvod následující (ohledně, kterého bylo na žalobce podáno trestní oznámení) žalovaná uplatnila až po uplynutí jednoměsíční propadné lhůty podle ustanovení §53 odst. 2 zák. práce. Neplatnost výpovědi žalobce spatřoval v tom, že žalovaná zde „zcela v rozporu se zákonem“ kvalifikuje jeho jednání jako úmyslné, „což jí rozhodně nepřísluší“, že výpověď je nepřezkoumatelná, není učiněna určitě a srozumitelně a žalovaná zde „zcela jasně demonstruje to, že tento úkon nebere jako úkon vážný“, neboť vzbuzuje pochybnosti o tom, jakou vůli hodlala vlastně projevit. Žalovaná podle názoru žalobce podala výpověď pouze „zcela účelově“ pro případ, kdyby soud rozhodl o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 8.12.1997, přičemž „zákon takovýto postup nezná a ani neumožňuje“.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 7.12.1998 č.j. 8 C 20/98-29 žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítl, určil, že „výpověď čj. 5001/49 ze dne 30. ledna 1998, kterou dala žalovaná žalobci a kterou žalobce převzal“, je neplatná, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vytčené porušení pracovní kázně (kterého se žalobce dopustil dne 28.11.1997 tím, že nesplnil své pracovní povinnosti a z pracoviště se vzdálil přesto, že mu nadřízený sdělil, že na náhradní volno může nastoupit až po splnění úkolů, a dne 2.12.1997 tím, že přes opakované výzvy nadřízeného odmítl nastoupit na služební cestu) je třeba hodnotit jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, zvláště za situace, kdy se žalobce „i v minulosti dopouštěl porušování pracovní kázně a to i poté, co byl upozorněn na možnost ukončení pracovního poměru“. Vzhledem k platnému skončení pracovního poměru žalobce okamžitým zrušením ke dni 8.12.1998, je pak výpověď ze dne 3.10.1998 neplatná, „neboť byla dána žalobci v době, kdy jeho pracovní poměr již skončil“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28.4.1999 č.j. 12 Co 158/99-44 rozsudek soudu prvního stupně „v odst. prvním výroku“ změnil tak, že žalobě na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 7.450,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 3.150,- Kč. Odvolací soud dovodil, že porušení pracovní kázně žalobcem, k němuž mělo dojít ve dnech 22. a 23.10.1997, je„nepoužitelné“, neboť podle ustanovení §53 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k tomuto opatření dověděl. V dalším pak z výsledků dokazování vyplývá, že žalobce porušil pracovní kázeň tím, že „ve dvou případech nerespektoval příkaz svého nadřízeného Ing. V.“, neboť nevypracoval plán výjezdu vozidel v čistopise a odmítl pracovní cestu. Odvolací soud vycházeje ze skutečnosti, že v prvním případě došlo k porušení pracovní kázně „za zvláštních okolností, když 28.11.1997 měl mít žalobce od 10. hod. náhradní volno a zřejmě nebyl schopen úkoly pro tento dne splnit“, že v případě odmítnutí pracovní cesty „chybí přesné vymezení data této cesty a způsobu, jakým mu povinnost byla uložena“, a přihlížeje k tomu, že „nebylo prokázáno“, že by porušení pracovní kázně mělo nepříznivý vliv na morálku ostatních zaměstnanců nebo že by žalované vznikla škoda či jiná újma, na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě „nejsou splněny podmínky“ pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 25.8.1999 č.j. 8 C 20/98-56 zamítl návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání. Dospěl k závěru, že žalované nic nebránilo, aby proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7.12.1998 č.j. 8 C 20/98-29 do výroku, kterým bylo vyhověno žalobě o neplatnost výpovědi, podala odvolání.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12.4.2000 č.j. 9 Co 1190/99-63 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalované nebránily žádné objektivní překážky podáním odvolání do výroku, jímž byla vyslovena neplatnost výpovědi, „brojit proti závěru okresního soudu o neplatnosti výpovědi z důvodu neexistence pracovního poměru žalobce po platném skončení tohoto poměru okamžitým zrušením“.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28.4.1999 č.j. 12 Co 158/99-44 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.4.2000 č.j. 9 Co 1190/99-63 podala žalovaná dovolání.
V dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28.4.1999 č.j. 12 Co 158/99-44 žalovaná namítala, že odvolací soud při hodnocení míry intenzity porušení pracovní kázně nevzal v úvahu okolnost, že čerpání náhradního volna ze strany žalobce dne 28.11.1997 bylo podmíněno splněním uložených úkolů. Žalobce však z pracoviště odešel aniž uložené úkoly splnil, čímž se „vzhledem k závažnosti nesplněných úkolů, především úkolu uloženého k zabezpečení oprav nepojízdné techniky“ podle názoru dovolatelky dopustil hrubého porušení pracovní kázně, i když jí nevznikla konkrétní hmotná či jiná škoda; nepříznivý vliv na pracovní kázeň ostatních zaměstnanců „nebyl sice jednoznačně prokázán, ale lze jej důvodně předpokládat“. Vyslání na pracovní cestu, která měla být uskutečněna dne 2.12.1997, „nezpochybňoval“ ani sám žalobce a jeho tvrzení, že se jednalo o dovoz písemností, jejichž přeprava hromadnými dopravními prostředky je zakázána, bylo „věrohodně vyvráceno“. Ani závěr odvolacího soudu, že nelze vyloučit možnost, že postup žalované byl motivován žalobcovým odmítnutím přejít na nové pracoviště, není podle názoru žalované správný. Odvolací soud se podle názoru žalované neměl omezit jen na text a formulaci „výpovědních“ důvodů uvedených v okamžitém zrušení pracovního poměru, ale tak, jak to učinil soud prvního stupně, jenž „vynesl rozsudek, který je v souladu s objektivní skutečností“, měl případné pochybnosti o určitosti tohoto projevu vůle odstranit jeho výkladem. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.4.2000 č.j. 9 Co 1190/99-63 žalovaná poukázala na „specifickou“ situaci, kterou spatřovala v tom, že soud prvního stupně jednak zamítl žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a jednak vyhověl žalobě o neplatnost výpovědi s odůvodněním, že výpověď byla dána žalobci v době, kdy již jeho pracovní poměr skončil okamžitým zrušením. Podle názoru žalované tím „způsobil, že pro podání opravného prostředku proti výroku určujícímu neplatnost výpovědi, přestože výpověď byla bezvadná, neexistoval u žalované právní důvod“. Ten vznikl - dovozovala žalovaná dále – až po vynesení rozsudku odvolacího soudu (který změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce je neplatné), tedy až v době, kdy již zákonem stanovená lhůta pro podání odvolání uplynula. Protože výše uvedeným postupem soudu prvního stupně bylo žalované „znemožněno podání řádného opravného prostředku, čímž byla vyloučena z úkonu, který jí přísluší“, a vznikl tak stav, „který není v souladu se soudem zjištěnou objektivní skutečností v uvedeném soudním sporu“, došlo podle názoru dovolatelky ke zmeškání „z prokazatelně omluvitelného důvodu“ a jsou dány předpoklady pro prominutí zmeškání lhůty podle ustanovení §58 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku a usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal obě napadená rozhodnutí bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, které je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není opodstatněné a že proti usnesení odvolacího soudu není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - s ohledem na to, že žalovaná s žalobcem okamžitě zrušila pracovní poměr dopisem ze dne 8.12.1997, který mu byl doručen téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) - dále jen „zák. práce“.
Žalovaná v dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu „vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, tedy že uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nenapadá skutková zjištění, z nichž odvolací soud vychází, ale že v jejích námitkách lze spatřovat pouze nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem. Kritiku skutkových zjištění přitom nemohou představovat ani námitky žalované směřující proti závěru odvolacího soudu o neurčitosti termínu pracovní cesty, kterou měl žalobce vykonat, a způsobu vydání příkazu k jejímu provedení, neboť okolnost, že „chybí přesné vymezení data této cesty a způsobu, jakým mu povinnost byla uložena“ nemá na konečné rozhodnutí soudu žádný vliv, neboť z ní odvolací soud nevyvozuje ani neurčitost projevu vůle žalované skončit pracovní poměr žalobce okamžitým zrušením ani to, že by k porušení pracovní kázně v tomto případě nedošlo. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalované uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., ale jen uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Podle ustanovení §53 odst.1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst.1 písm.b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny zaměstnanci právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným, méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení §53 odst.1 písm. b) a §46 odst.1 písm. f), části věty před středníkem, zák. práce - důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) a §46 odst. 1 písm. f) zák. práce - jak správně uvedl odvolací soud - patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, t.j. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Z uvedených závěrů, k nimž rozhodovací praxe soudů již v minulosti dospěla (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001) a které jsou i v současnosti běžně přijímány, odvolací soud důsledně vycházel a ani dovolací soud nemá důvod k jejich změně.
V posuzovaném případě při zkoumání, zda žalobce tím, že „ve dvou případech nerespektoval příkaz svého nadřízeného Ing. V.“ (když nevypracoval plán výjezdu vozidel v čistopise a odmítl pracovní cestu), porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k okolnostem, významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně, náležitě přihlédl. Odvolací soud důvodně akcentoval, že dne 28.11.1997, kdy žalobce vypracoval plán výjezdu vozidel pouze „nanečisto“, dostal od 10.00 hodin náhradní volno, které mu v knize rozkazů schválil nadřízený npor. D. Přihlížel i k tomu, že „nebylo prokázáno“, že by porušení pracovní kázně ze strany žalobce mělo nepříznivý vliv na morálku ostatních zaměstnanců nebo že by jednáním žalobce vznikla žalované škoda nebo jiná újma. Současně však odvolací soud neopomenul učinit součástí svých úvah o stupni intenzity porušení pracovní kázně ani okolnost, že „již dříve byly vůči žalobci ze strany útvaru určité výhrady, kdy již 22.10.1997 byl žalobce upozorněn na určité nedostatky ve své práci a na možnost výpovědi“. S tímto vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce lze souhlasit, neboť odvolacím soudem uvažované skutečnosti jsou vzhledem k okolnostem případu úplné a poskytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobce pracovní kázeň porušil. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že v daném případě „nejsou splněny podmínky“ pro výjimečný způsob skončení pracovního poměru okamžitým zrušením podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Dovolací soud zabývaje se dále dovoláním žalované proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání, zkoumal přípustnost dovolání proti tomuto usnesení z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208 o.s.ř.); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Podle ustanovení §238a odst. 2 o.s.ř dovolání podle §238a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.). V posuzovaném případě není dovolání proti tomuto usnesení z hledisek uvedených ustanovení přípustné již z toho důvodu, že se nejedná o potvrzující usnesení odvolacího soudu ve věci samé.
Protože přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu z ustanovení §238a ani §239 o.s.ř. nevyplývá, zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o.s.ř. Pro vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti každému usnesení odvolacího soudu. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení však není založena již tím, že dovolatelka příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování.
Námitku vady řízení podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je možno spatřovat ve výtce dovolatelky, že postupem soudu prvního stupně „bylo žalované znemožněno podání řádného opravného prostředku, čímž byla vyloučena z úkonu, který jí přísluší“.
Postup soudu v občanském soudním řízení (včetně řízení odvolacího) je upraven tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků (§1 o.s.ř.) a aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o.s.ř.). Součástí práva na soudní ochranu (§3 o.s.ř.) je právo podat za stanovených podmínek proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání a požadovat, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal. Z povahy odvolání jakožto opravného prostředku plyne, že možnost bránit se proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním (§201 o.s.ř), které musí být podáno do patnácti dnů od doručení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje (§204 odst. 1 o.s.ř.), dává zákon účastníku, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Existenci případné újmy lze přitom posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Rozhodl-li proto v daném případě soud prvního stupně o dvou procesně navzájem nezávislých nárocích tak, že jeden zamítl druhému nároku vyhověl, a žalovaná pak proti pro ni z procesního hlediska nepříznivému vyhovujícímu výroku nepodala v zákonem stanovené lhůtě řádný opravný prostředek (odvolání), protože vycházela z úvahy, že z hlediska hmotného práva jí rozhodnutím ve svém celku újma způsobena nebyla, nejednalo se o důsledek vadného procesního postupu soudu, kterým by bylo znemožněno účastníku podat do nepříznivého výroku rozhodnutí soudu prvního stupně opravný prostředek. I v tomto případě totiž záleželo pouze na žalované (na jejím procesním postupu), zda pro případ odlišného hmotněprávního posouzení věci v odvolacím řízení využije svého práva bránit se proti nepříznivému výroku rozhodnutí soudu prvního stupně podáním řádného opravného prostředku anebo zda se s tímto výrokem spokojí a ponechá jej nabýt právní moci.
Z uvedeného je zřejmé, že usnesení odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. postiženo. Protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by bylo postiženo jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 větu první o.s.ř.), žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný žádný opravný prostředek.
V Brně 25. října 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu