ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2666.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2666/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce R. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované obchodní společnosti J. a l. v., a.s., zastoupené advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 360/90, o dovolání účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2000, č.j. 29 Co 526/99-359, ve znění usnesení ze dne 15. února 2000, č.j. 29 Co 526/99-368, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku městského soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že výše úroků od 15. 3. 1999 do 15. 7. 1999 činí 12% ročně, se zamítá.
II. Ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o měsíční rentě za dobu od 1. 12. 1999 (s výjimkou výroku rozhodnutí o povinnosti žalované platit žalobci měsíčně 12.078,- Kč „brutto“) se rozsudek městského soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
III. Jinak se dovolání odmítají.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila jako náhradu za pracovní úraz utrpěný dne 24. 3. 1989 srdeční příhodou na bolestném a ztížení společenského uplatnění 1.161.100,- Kč s úroky z prodlení, které specifikoval, na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 40.095,- Kč „netto“ s úroky, které specifikoval, na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti při uznání invalidity za dobu od 20. 1. 1990 do 19. 1. 1991 56.724,- Kč „netto“ s úroky z prodlení, které specifikoval, za dobu od 20. 1. 1991 do 31. 12. 1992 120.162,- Kč „netto“ a od 1. 1. 1993 do 28. 2. 1999 1,132.803,- Kč „brutto“ s úroky, které specifikoval, připojištění k důchodu od 20. 1. 1990 do 28. 2. 1999 částkou 21.800,- Kč s úroky, které specifikoval, náhradu za ztrátu pojistného 250.000,- Kč „netto“ s úroky, jež vyčíslil, a hradila měsíční rentu od 1. 3. 1999 ve výši 23.947,- Kč „brutto“ + 200,- Kč připojištění „netto“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 24. 3. 1989 ve službě jako průvodčí lůžkového vozu byl postižen srdeční příhodou a od 19. 1. 1990 byl uznán plně invalidní. Žalovaná (kterou označil „Č. J. a l. v. P., odstavné nádraží j., P., Ch. č. 3) odmítá uvedené částky žalobci uhradit.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 1. 1997, č.j. 23 C 360/90-102, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 524.330,- Kč a od 1. 3. 1996 měsíčně 11.620,- Kč s tím, že nedoplatek za období od 1. 3. 1996 do 31. 1. 1997 ve výši 127.820,- Kč je žalovaná povinna zaplatit do 1 měsíce od právní moci rozsudku, „co do částky 1.137.071,70 Kč a měsíčně 2.443,- Kč a co do celého příslušenství“ žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 znalečné ve výši 5.328,- Kč a na soudním poplatku 20.973,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce byl u žalované v pracovním poměru a že v souvislosti s plněním pracovních povinností utrpěl dne 29. 3. 1989 (správně 24. 3. 1989) pracovní úraz (infarkt myokardu) v důsledku neúnosné psychické a fyzické zátěže v kombinaci s konfliktem s revizorem. Vycházeje poté ze znaleckých posudků o výši bolestného, ztížení společenského uplatnění a o ztrátách na výdělku, uložil žalované zaplatit žalobci částky ve výroku uvedené.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 1997, č.j. 23 Co 219/97-143, rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 11.850,- Kč, a ve výroku o povinnosti zaplatit státu znalečné, potvrdil, ve výroku o povinnosti zaplatit ztížení společenského uplatnění změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 112.500,- Kč; v ostatních výrocích rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování listinnými důkazy dovodil, že právním nástupcem původně žalované Č. J. a l. v. P. se stala obchodní společnost J. a l. v., a.s. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobce utrpěl úraz (infarkt myokardu) v přímé souvislosti s výkonem práce, dovodil však, že nesprávně rozhodl o výši uplatněných nároků na odškodnění uvedeného úrazu. Správným shledal rozsudek soudu prvního stupně jen pokud přiznal bolestné ve výši 11.850,- Kč, ztížení společenského uplatnění však přiznal ve výši 10-ti násobku bodového ohodnocení, tedy částkou 112.500,- Kč. Konstatoval dále, že ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě za ztrátu na výdělku, je rozsudek soudu prvního stupně nesrozumitelný, neboť výše přiznaných částek bez uvedení data, za jaké časové období ztráta na výdělku byla přiznána, nezjištění průměrného výdělku žalobce v rozhodném období a neodůvodnění i dalších výroků, týkajících se důvodů, pro které byla žaloba zamítnuta, činí rozsudek nepřezkoumatelný. Proto v těchto částech vrátil věc k dalšímu rozhodnutí soudu prvního stupně.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. 5. 1998, č.j. 23 C 360/90-178, žalované uložil zaplatit žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od 24. 3. 1989 do 19. 1. 1990 40.095,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 20. 1. 1990 do 19. 1. 1991 částku 56.724,- Kč, za období od 20. 1. 1991 do 31. 12. 1992 částku 120.162,- Kč, za období od 1. 1. 1993 do 30. 6. 1993 částku 41.310,- Kč a za období od 1. 7. 1993 do 1. 12. 1997 částku 756.012,- Kč a počínaje 1. 12. 1997 rentu ve výši 21.970,- Kč měsíčně, přičemž dluh vzniklý na rentě za období od 1. 12. 1997 do 30. 4. 1998 ve výši 109.850,- Kč žalované uložil zaplatit do 1 měsíce od právní moci rozsudku, co do částky 424.748,72 Kč a co do příslušenství za období od 24. 3. 1989 do 28. 5. 1997 žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 znalečné ve výši 7.100,- Kč a soudní poplatek ve výši 49.466,10 Kč. Soud prvního stupně znovu dospěl k závěru, že dne 29. 3. 1989 (správně 24. 3. 1989) žalobce v pracovním poměru u žalované utrpěl pracovní úraz (infarkt myokardu) v důsledku neúnosné psychické a fyzické zátěže v kombinaci s konfliktem s revizorem. Vycházeje z toho, že průměrný čistý měsíční výdělek žalobce z obou pracovních poměrů za rozhodné období 1988 činil 6.959,- Kč a za rozhodné období 1989 částku 5.891,- Kč, přiznal žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku částky uvedené ve výroku rozsudku. Ohledně příslušenství přisouzených částek žalobu zamítl, neboť celková a přesná výše náhrady škody byla stanovena „až v současné době“, a proto dovodil, že by „nebylo spravedlivé“ uložit žalované zaplatit i příslušenství přisouzených částek, když jí přesná výše škody nebyla známa a byla určena až konečným soudním rozhodnutím.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 1998, č. j. 53 Co 526/98 - 208, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že neodstranil nejasnosti v označení žalované, když v záhlaví uvedl „Č. J. a l. v. a.s.“, žalovaná se sama označuje „Č. J. a l. v.“ a podle plné moci a výpisu z obchodního rejstříku jde o „J. a l. v., a.s.“. Nedostatek spatřoval i ve „zmatečnosti žalobních petitů“, z čehož vyplývá nejasnost v otázce, čeho a v jaké výši se žalobce vlastně domáhá. Bez náležitého vyjasnění jednotlivých požadovaných nároků a jejich výše není možno s konečnou platností rozhodnout o zbývajícím odškodnění žalobce. Konečně vytknul soudu prvního stupně, že užil vadného znaleckého posudku, v němž znalec hodnotí právní otázky, ač v občanském soudní řízení náleží znalci pouze odborné posouzení skutečnosti a nikoli její právní hodnocení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. 7. 1999, č.j. 23 C 360/90-273, žalované uložil zaplatit žalobci 161.570,- Kč „netto“ a částku 681.133,- Kč „brutto“, žalobu ohledně částky 55.411,- Kč „netto“ a 451.670,- Kč „brutto“, žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci připojištění k důchodu od 20. 1. 1990 do 28. 2. 1999 21.800,- Kč s úroky, které specifikoval, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci náhradu za ztrátu pojistného 250.000,- Kč „netto“ s úroky, které specifikoval, a aby žalovaná byla povinna hradit žalobci účelně vynaložené náklady spojené s léčením, zamítl; žalované dále uložil platit žalobci měsíčně částku 12.173,- Kč „brutto“ počínaje červencem 1999, žalobu ohledně částky 11.774,- Kč měsíčně „brutto“ a 200,- Kč měsíčně „netto“ od 1. 7. 1999 a žalobu, aby žalovaná byla povinna hradit žalobci měsíční rentu od 1. 3. 1999 do 30. 6. 1999 ve výši 23.947,- Kč „brutto“ a 200,- Kč připojištění „netto“ zamítl. Žalované dále uložil zaplatit žalobci úroky z prodlení v procentní výši, z částek a za období, jež ve výroku svého rozsudku rozvedl, ohledně zbylé části příslušenství žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalovaná je povinna zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 soudní poplatek 34.030,-Kč a znalečné ve výši 7.100,- Kč. Vycházeje znovu z toho, že dne 24. 3. 1989 žalobce při plnění svých pracovních úkolů utrpěl pracovní úraz (infarkt myokardu) v důsledku neúnosné psychické a fyzické zátěže v kombinaci s konfliktem s revizorem ve vlaku, ze zjištěných podkladů vypočetl průměrný čistý výdělek žalobce z hlavního i vedlejšího pracovního poměru (pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti částkou 6.848,- Kč a pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti částkou 6.598,- Kč) a poté stanovil náhradu za ztrátu na výdělku za jednotlivá období, jak byla ve výroku rozsudku uvedena. V rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal vyšších částek, žalobu jako nedůvodnou zamítl, stejně jako uplatněný nárok z titulu připojištění, neboť penzijní připojištění je dobrovolné a ze žádného předpisu nevyplývá povinnost zaměstnavatele je platit. Protože žalobce blíže nespecifikoval svůj nárok na částku 250.000,- Kč, kterou nazval ztrátu na pojistném, zamítl žalobu i v této části. Žalovanou označil „J. a l. v., a.s.“.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2000, č.j. 29 Co 526/99-359, ve znění usnesení ze dne 15. 2. 2000, č.j. 29 Co 526/99-368, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že počínaje dnem 1. 12. 1999 je žalovaná povinna platit žalobci měsíčně částku 12.078,- Kč „brutto“, a tak, že výše úroků od 15. 3. 1999 do 15. 7. 1999 činí 12% ročně a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 12% ročně z částky 12.173,- Kč od 15. 8. 1999 do zaplacení, úroky z prodlení ve výši 11% ročně z částky 12.173,- Kč od 15. 9. 1999 do zaplacení, úroky z prodlení ve výši 11% ročně z částky 12.173,- Kč od 15. 10. 1999 do zaplacení, úroky z prodlení ve výši 10% ročně z částky 12.173,- Kč od 15. 11. 1999 do zaplacení, úroky z prodlení ve výši 10% ročně z částky 11.814,- Kč od 15. 12. 1999 do zaplacení a úroky z prodlení ve výši 10% ročně z částky 11.814,- Kč od 15. 1. 2000 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl na podkladě správných a úplných zjištění a že z nich vyvodil i správné závěry právní, s nimiž se ztotožnil. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, který výši náhrady za ztrátu na výdělku určil z výdělků dosahovaných žalobcem v obou pracovních poměrech, jejich součtem, a správně postupoval i při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku. Náhrada za pojistné plnění ve výši 250.000,- Kč žalobci rovněž nepřísluší, neboť pojišťovna odmítla žalobci pojistné plnění nikoli proto, že nebyla vyřešena otázka, zda šlo nebo nešlo o úraz pracovní (tato okolnost vzhledem k obsahu smlouvy nebyla rozhodující), ale proto, že v případě infarktu myokardu se nejednalo o úraz ve smyslu ustanovení §22 vyhlášky č. 55/1979 Sb. Nárok na příspěvek k invalidnímu důchodu ve výši 200,- Kč měsíčně, který žalobce dovozoval z výnosu Federálního ministerstva dopravy č. 23, uveřejněného ve Věstníku dopravy z prosince roku 1979, může žalobce uplatnit u svého posledního zaměstnavatele „Č.“; ve vztahu k tomuto nároku není žalovaná pasivně legitimována. Žalobce ani v odvolacím řízení nedoložil náklady spojené s jeho léčením a navíc tyto náklady nelze přiznat „do budoucna nějakou paušální částkou“. Důvodné neshledal odvolací soud odvolací námitky žalované nejen proto, že otázka existence pracovního úrazu byla již vyřešena odvolacím soudem v rozhodnutí č.j. 23 Co 219/97-143, ale i proto, že provádění dalších důkazů v tomto směru nebylo třeba ani podle ustanovení §120 o.s.ř., neboť šlo o shodná tvrzení účastníků; žalobce od počátku řízení tvrdil, že došlo k pracovnímu úrazu a jakým způsobem, a žalovaná tuto skutečnost uznala v záznamu o pracovním úrazu z 12. 7. 1990 i výslovným písemným prohlášením z 22. 4. 1991. Nedůvodná byla i vznesená námitka promlčení („žalobci vznikla škoda po úraze ze dne 24.3.1989 a žalobu na odškodnění úrazu podal u soudu dne 22. 10. 1990“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci. Žalobce namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil výši ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, zejména pokud jde o aplikaci limitů ve smyslu ustanovení §195 odst. 1 a 2 zák. práce, účinného před 1. 6. 1994. Po výpočtech, jež v dovolání provádí, dospívá k závěru, že za období od 20. 1. 1991 do 31. 12. 1992 mu přísluší 162.745,- Kč „netto“, za období od 1. 1. 1993 do 30. 11. 1999 částka 1.354.962,- Kč „brutto“ a dále renta od 1. 12. 1999 ve výši 22.090,- Kč „brutto“. S ohledem na nesprávný výpočet jistiny považuje za nesprávné rozhodnutí i ohledně výše úroků z prodlení v jednotlivých částech, které by měly být jako ztráta na výdělku žalobci vypláceny. Žalobci měly být rovněž přiznány náklady léčení, neboť doložil soudu doklad o nákupu léků z lékárny I. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná v dovolání namítá, že žaloba byla podána proti subjektu „Č. – J. a l. v., odstavné nádraží j.“. V průběhu řízení, ač upozorňován, neprovedl žalobce „změnu subjektu žalovaného“. Řízení proto podle dovolatelky trpí „zmatečností dle §237 o.s.ř.“, neboť „organizační jednotka J. byla v rámci privatizace převedena na F. n. m. a posléze prodána, vznikla akciová společnost, nicméně soudy I. a II. stupně jednaly se žalovaným jako s účastníkem řízení, teprve Městský soud v Praze dne 30. 11. 1997 se touto otázkou zabýval“. Připomíná dále, že nebyl proveden „relevantní hmotný důkaz“ k tomu, že se jedná v případě žalobce o pracovní úraz. Soudy proto při svém rozhodování vycházely ze skutečnosti, pro kterou vůbec není ve spise podklad. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřují převážně proti rozhodnutí, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný, a že dovolání žalobce z části není důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V projednávané věci jsou dovoláními napadeny všechny výroky rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud napadeným rozsudkem jednak změnil rozsudek soudu prvního stupně, a to tak, že žalovaná je povinna měsíčně platit žalobci počínaje 1. 12. 1999 částku 12.078,- Kč „brutto“, a v části výroku o povinnosti žalované platit úrok z prodlení od 15. 3. 1999 do 15. 7. 1999 (o úrocích z prodlení od 15. 8. 1999 soud prvního stupně nerozhodoval). Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Protože napadenými výroky odvolacího soudu bylo rozhodnuto o samostatných nárocích, má rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z přisouzených nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jediným rozhodnutím.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána proto, že dřívější rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž byla rozhodnutí soudu prvního stupně zrušena, nezavazovala soud prvního stupně právním názorem ve vztahu k věci samé; zrušovacími usneseními bylo v převážné míře ukládáno pouze odstraňování procesních nedostatků v řízení. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům nevyplývá ani z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. (odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku) a §239 odst. odst. 2 o.s.ř. (žádný z účastníků nepodal před vyhlášením potvrzujícího rozsudku návrh na vyslovení přípustnosti dovolání).
Dovolání proti těmto výrokům by tedy mohlo být přípustné pouze z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. S námitkou žalované, že řízení trpí „zmatečností dle §237 o.s.ř.“, neboť „organizační jednotka J. byla v rámci privatizace převedena na F. n. m. a posléze prodána, vznikla akciová společnost, nicméně soudy I. a II. stupně jednaly se žalovaným jako s účastníkem řízení, teprve Městský soud v Praze dne 30. 11. 1997 se touto otázkou zabýval“, není důvodná.
Tzv. zmatečnostní vada dotýkající se subjektivity účastníka může spočívat jen v tom, že ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. V projednávané věci tomu tak ale nebylo. Žalovaná ani netvrdí, že by v řízení vystupoval jako účastník někdo, kdo neměl způsobilost být účastníkem. Její námitka podle svého obsahu zpochybňuje postup soudu, který nejprve jednal jako s žalovanou s „Č. J. a l. v. P., odstavné nádraží j., P., Ch. 3“, a poté, co v rámci privatizace byla organizační jednotka J. a l. v. prodána a vznikla žalovaná, soudy jednaly s touto žalovanou teprve po rozhodnutí Městského soudu v Praze dne 30. 11. 1997. V podstatě tedy žalovaná namítá, že řízení bylo vedeno v době, kdy již žalovaná byla nositelem eventuální hmotně právní povinnosti, o níž bylo v tomto řízení jednáno, stále proti původní žalované, jež už nositelkou této hmotně právní povinnosti, o níž je řízení vedeno, nebyla. Tato okolnost ale může mít svůj vliv toliko na rozhodnutí soudů ve věci samé, nikoliv na otázku „zmatečnosti“ řízení ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. Skutečnost, že je řízení vedeno proti někomu, kdo nemá ať už aktivní nebo pasivní hmotně právní legitimaci ve sporu (není nositelem ani práva ani povinnosti, o něž je řízení vedeno), se může projevit jen v rozhodnutí soudu o věci samé, a to tak, že žalobu zamítne. Z uvedeného vyplývá, že řízení není vadou ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. postiženo.
Protože dovolatelé netvrdí a z obsahu spisu nevyplývá, že by byl rozsudek odvolacího soudu postižen jinou vadou uvedenou v §237 odst. 1 o.s.ř., a protože dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu, jak výše uvedeno, není přípustné ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., směřuje dovolání v tomto rozsahu proti výrokům, proti nimž není dovolání přípustné.
Rozsudek odvolacího soudu byl napaden také ve výroku, jímž byl částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o příslušenství přisouzené jistiny (od 15. 3. 1999), tedy ve výroku o úrocích z prodlení.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 o.s.ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku (usnesení ve věci samé) odvolacího soudu s rozsudkem (usnesením ve věci samé) soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek (usnesení ve věci samé) jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků (usnesení ve věci samé) odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o.s.ř. a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku (usnesení ve věci samé), není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §238 a §239 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (usnesení ve věci samé).
V posuzovaném případě odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o příslušenství přisouzených částek jen proto, že s účinností od 15. 3. 1999 došlo ke změně diskontní sazby vyhlašované Českou národní bankou. Při posuzování důvodnosti požadovaného plnění dospěl odvolací soud ke shodnému závěru jako soud prvního stupně v tom, že žalobci úroky z prodlení přísluší; oba soudy tak ze stejných meritorních důvodů žalobě v tomto rozsahu vyhověly [odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně posoudil pouze výši úroků od 15. 3. 1999 do 15. 7. 1999 (o úrocích za období od 15. 8. 1999 soud prvního stupně nerozhodoval)].
Vzhledem k tomu, že oba soudy při tomto vymezení práv a povinností účastníků dospěly ke shodným závěrům (dovolatelé napadají tyto shodné závěry soudů obou stupňů), je třeba považovat rozsudek odvolacího soudu i v citovaném výroku (ve výroku o změně výše úroků za období od 15. 8. 1999) – bez ohledu na formulaci tohoto výroku – z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. za rozsudek mající povahu rozsudku potvrzujícího.
Přípustnost dovolání proto v posuzovaném případě není proti naposledy uvedenému výroku podle ustanovení §238 o.s.ř. založena. Protože rozsudek odvolacího soudu není v tomto napadeném výroku – jak výše uvedeno - rozsudkem měnícím, nemůže se přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. uplatnit. Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) a podle §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. není dána z důvodů, jež byly uvedeny výše a týkaly se potvrzujících výroků rozsudku odvolacího soudu.
Měnícím výrokem je tak v napadeném rozsudku odvolacího soudu toliko výrok, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výše úroků od 15. 3. 1999 do 15. 7. 1999 činí 12% ročně, a výrok, jímž byla zamítnuta žaloba na placení renty vyšší než 12.078,-Kč měsíčně od 1. 12. 1999 (do částky 12.078,- Kč měsíčně za dobu od 1. 12. 1999 rozhodly oba soudy shodně).
Po přezkoumání prvně uvedené části výroku rozsudku odvolacího soudu dospěl dovolací soud k závěru, že v uvedeném výroku rozhodl odvolací soud správně.
Podle ustanovení §256 odst. 2 věty první zák. práce účastník, jehož peněžitý nárok nebyl včas a řádně uspokojen, může požadovat úroky z prodlení ve výši stanovené pro občanskoprávní vztahy.
Výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis (§517 odst. 2 věta za středníkem obč. zák.).
Výše úroků z prodlení činí ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu (§1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ze dne 8. června 1994, kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku).
Protože podle úředního sdělení České národní banky č. 8/1999, o úpravě základních úrokových sazeb, uveřejněného ve Věstníku České národní banky č. 7/1999, schválila s účinností od 12. 3. 1999 Bankovní rada České národní banky na svém zasedání dne 11. 3. 1999 úpravu základních úrokových sazeb tak, že diskontní sazba byla snížena na 6,0 %, náleží žalobci požadovaný úrok z prodlení u částek renty splatných od 15. 3. 1999 do 15. 7. 1999 ve výši 12% ročně, jak uvedl odvolací soud. Proto dovolací soud dovolání proti naposled uvedenému výroku rozsudku dovolacího soudu potvrdil.
Dovolání je přípustné též proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o měsíční rentě za dobu od 1. 12. 1999 nad částku 12.078,- Kč měsíčně (do částky 12.078,- Kč měsíčně za dobu od 1. 12. 1999 rozhodly oba soudy shodně).
Ve výroku, který se týká renty, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně proto, že se jej dotklo nařízení vlády č. 283/1999 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě (úprava náhrady za ztrátu na výdělku), jež nabylo účinnosti až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (30. 11. 1999). Podle jeho ustanovení §1 a §2 odst. 2 se průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku zvyšuje s účinností od 1. 12. 1999 o 8,5%.
Při výpočtu měsíční renty odvolací soud k průměrnému výdělku rozhodnému pro výpočet náhrady ztráty na výdělku (15.686,- Kč) připočetl částku 1.333,- Kč, odpovídající zvýšení o 8,5% podle nařízení vlády č. 283/1994 Sb., odečetl invalidní důchod pobíraný žalovaným (7.174,- Kč), který snížil o 220,- Kč podle ustanovení §14 zákona č. 183/1994 Sb., a výslednou částku zvýšil o 20%; dospěl tak k závěru, že žalobci náleží počínaje 1. 12. 1999 měsíční renta 12.078,- Kč. Přehlédl přitom, že zjištěný průměrný výdělek měl zvýšit nejprve ode dne 1. 12. 1998 o 9% podle ustanovení §1 a §2 nařízení vlády č. 320/1998 Sb. (jak to učinil soud prvního stupně) a teprve takto zvýšený průměrný výdělek dále zvýšit podle ustanovení §1 a §2 odst. 2 nařízení vlády č. 283/1999 Sb. o dalších 8,5%. Jak totiž vyplývá z výslovného znění ustanovení §1 nařízení vlády č. 283/1999 Sb. („průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, popřípadě zvýšený podle pracovněprávních předpisů“) a poznámky pod čarou u tohoto ustanovení, zvýšení o 8,5% se vztahuje k výdělkům zvýšeným mimo jiné i podle nařízení vlády č. 320/1998 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě (úprava náhrady za ztrátu na výdělku). Rozsudek odvolacího soudu proto ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na placení renty vyšší než 12.078,-Kč měsíčně od 1.12. 1999, není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v této části zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem, §243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci není přípustnost dovolání proti ostatním výrokům rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. založena a že nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřují (s výjimkou výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že výše úroků od 15. 3. 1999 do 15. 7. 1999 činí 12% ročně a výroku o výši měsíční renty od 1. 12. 1999 přesahující 12.078,- Kč) proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání proti ostatním výrokům rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2001
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu