ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.270.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 270/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně V. J. M., proti žalovanému L. Z. podnikajícímu pod obchodním jménem G-T., o náhradu škody pozůstalým, za účasti Č. p., vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 11 C 31/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. května 1999, č.j. 16 Co 137/99-204, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 15.000,- Kč jako jednorázové odškodnění pozůstalých a 7.140,- Kč jako náhradu věcné škody. Žalobu odůvodnila tím, že její manžel M. M. pracoval u žalovaného jako řidič a že dne 25.10.1994 utrpěl při plnění pracovních úkolů úraz, na jehož následky dne 28.10.1994 zemřel.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 18.12.1998 č.j. 11 C 31/95-179 řízení o částce 925,- Kč zastavil, zamítl žalobu o zaplacení 21.215,- Kč se 17% úrokem od 8.2.1995 do zaplacení a rozhodl, že se náhrada nákladů řízení žádnému z účastníků, ani "Českému státu", nepřiznává. Dovodil, že manžel žalobkyně utrpěl jako řidič mezinárodní kamionové přepravy dne 25. 10. 1994 pracovní úraz, na jehož následky dne 28. 10. 1994 zemřel, avšak že se žalovaný své odpovědnosti za škodu zcela zprostil. Vycházel ze zjištění, že manžel žalobkyně na automagistrále Minsk-Moskva poblíž celního prostoru u vesnice Š., Bělorusko, okolo druhé hodiny v noci nevěnoval řízení vozidla dostatečnou pozornost a v plné rychlosti narazil do vozidla opatřeného výstražnými světly, které stálo na konci řady kamionů. Úvahu o mikrospánku, nevolnosti, infarktu či "jiné srdeční příhodě" vylučuje podle názoru soudu prvního stupně skutečnost, že manžel žalobkyně na manévr před ním jedoucího vozidla, které se záměrem udělat místo pro jeho kamion vedle sebe před zastavením vybočilo vlevo, reagoval, neboť tento manévr opakoval a před ním jedoucí vozidlo následoval.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17.5.1999 č.j. 16 Co 137/99-204 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalovaný své odpovědnosti za škodu z pracovního úrazu ze dne 25.10.1994 zcela zprostil ve smyslu ustanovení §191 odst. 1 písm. a) zák. práce. Námitky žalobkyně, že "nelze vyloučit objektivní nezaviněné důvody", zůstaly podle názoru odvolacího soudu "v rovině toliko teoretického uvažování o případných abstraktních možnostech úrazového děje". K návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání se odvolací soud nevyjádřil.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně uvedla, že okresní soud "po poměrně obsáhlém a důkladném dokazování správně zjistil skutkový stav" a že tedy v řízení byla prokázána "nepozorná jízda řidiče M. M." jako příčina dopravní nehody. Namítala však, že nebylo objasněno, z jakého důvodu došlo k této nepozornosti, neboť tvrzení žalovaného o únavě způsobené nedodržováním bezpečnostních přestávek, "lze sice bezpochyby považovat za možné a snad i pravděpodobné", rozhodně však nebylo podloženo žádným přímým důkazem, resp. nebylo podloženo více, než např. úvaha o srdečním infarktu či mozkové mrtvici. Zdůraznila, že důkazní břemeno při hodnocení zproštění se odpovědnosti za škodu tíží žalovaného a že tedy otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. lze spatřovat v tom, "zda při neexistenci důkazů o příčinách dopravní nehody, při které utrpěl zaměstnanec smrtelný pracovní úraz, resp. při absenci důkazů o důvodech jeho nepozorné jízdy a tedy o jeho zavinění, se zaměstnavatel zprostí odpovědnosti za vzniklou škodu podle ustanovení §191 odst. 1 písm. a) zák. práce či nikoliv". S tím souvisí podle názoru dovolatelky další otázka, zda v souvislosti s řešením problému, zda se zaměstnavatel zcela zprostil své odpovědnosti, "postiženého zaměstnance, popřípadě jeho pozůstalé právní nástupce, tíží důkazní břemeno při zjišťování zavinění či nezavinění zaměstnance". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal a rozhodl podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se nejedná již tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. I když v dovolání uvedla, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241 odst.3 písm.d) o.s.ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Dovolatelka podrobuje kritice právní posouzení věci odvolacím soudem, podstatou jejích námitek je ovšem to, že vlastně nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatelka tím, že z rámce svých úvah vylučuje výpověď svědka Z., vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (dovolatelka činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci). Z uvedeného vyplývá, že dovolatelka netvrdí, že by odvolací soud jím zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil pro stránce právní; ve skutečnosti tedy nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem založené na jím zjištěném skutkovém stavu, ale vlastní skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst.2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalobkyně uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst.3 písm.d) o.s.ř., ale jen dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst.3 písm. c) o.s.ř.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že by rozsudek odvolacího soudu eventuálně vycházel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Protože dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř. není v této věci přípustné, a protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. března 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý
předseda senátu