ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2778.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2778/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. H., proti žalovanému D., za účasti Č. K. jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 56/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2000, č.j. 23 Co 696/99 – 61, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.650,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od února 1997 do prosince 1998 ve výši 524.619,- Kč, včetně úroků z prodlení ve výši 21 % z částky 7.341,- Kč od 10.3.1997 do zaplacení, 21 % z částky 23.194,- Kč od 10.4.1997 do zaplacení, 21 % z částky 21.467,- Kč od 10.5.1997 do zaplacení, 21 % z částky 23.654,- Kč od 10.6.1997 do zaplacení, 26 % z částky 23.155,- Kč od 10.7.1997 do zaplacení, 26 % z částky 23.981,- Kč od 10.8.1997 do zaplacení, 26 % z částky 23.587,- Kč od 10.9.1997 do zaplacení, 26 % z částky 23.191,- Kč od 10.10.1997 do zaplacení, 26 % z částky 23.245,- Kč od 10.11.1997 do zaplacení, 26 % z částky 24.442,- Kč od 10.12.1997 do zaplacení, 26 % z částky 23.426,- Kč od 10.1.1998 do zaplacení, 26 % z částky 23.320,- Kč od 10.2.1998 do zaplacení, 26 % z částky 23.158,- Kč od 10.3.1998 do zaplacení, 26 % z částky 23.870,- Kč od 10.4.1998 do zaplacení, 26 % z částky 23.640,- Kč od 10.5.1998 do zaplacení, 26 % z částky 23.938,- Kč od 10.6.1998 do zaplacení, 26 % z částky 23.874,- Kč od 10.7.1998 do zaplacení, 26 % z částky 24.143,- Kč od 10.8.1998 do zaplacení, 26 % z částky 23.587,- Kč od 10.9.1998 do zaplacení, 23 % z částky 23.191,- Kč od 10.10.1998 do zaplacení, 23 % z částky 24.221,- Kč od 10.11.1998 do zaplacení, 20 % z částky 23.663,- Kč od 10.12.1998 do zaplacení a 20 % z částky 23.331,- Kč od 10.1.1999 do zaplacení. Uváděl, že se v důsledku nemoci z povolání stal nezpůsobilým k výkonu dosavadního zaměstnání u žalovaného, u něhož byl v pracovním poměru jako horník – lamač. Žalovaný jej v této souvislosti jednorázově odškodnil za bolest a stížení společenského uplatnění, odmítl mu však poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zák. práce s odůvodněním, že žalobce dovršil nejvýše přípustnou expozici, a že proto s ním uzavřel dohodu o skončení pracovního poměru. Podle názoru žalobce není dosažení nejvýše přípustné expozice způsobilým důvodem k převedení na jinou práci nebo k rozvázání pracovního poměru, pozbyl-li před tím zaměstnanec ze zdravotních důvodů dlouhodobě způsobilost k výkonu dosavadní práce.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 9.6.1999, č.j. 14 C 56/99 – 43, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že žalobci škoda nevznikla, neboť pracovní poměr s ním byl rozvázán v důsledku dosažení nejvyšší přípustné expozice a pokles jeho výdělku tak nebyl důsledkem nemoci z povolání.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.1.2000, č.j. 23 Co 696/99 – 61, rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává. I on dospěl k závěru, že v dané věci není dána příčinná souvislost mezi poklesem výdělku žalobce a jeho onemocněním nemocí z povolání. Návrhu žalobce, aby odvolací soud proti svému rozhodnutí připustil dovolání k posouzení otázky, „zda je způsobilým důvodem ke skončení pracovního poměru dovršení nejvyšší přípustné expozice, když v pozdější době je ohlášena nemoc z povolání, která je zjištěna k datu ještě před skončením pracovního poměru pro nejvyšší přípustnou expozici\", soud nevyhověl s odůvodněním, že tato otázka je již judikaturou vyřešena.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, přičemž pochybení spatřuje v tom, odvolací soud „akceptoval skončení jeho pracovního poměru dohodou pro dosažení nejvyšší přípustné expozice, aniž by se vypořádal s otázkou, zda tento důvod skončení pracovního poměru byl důvodem způsobilým, když před skončením pracovního poměru mezi účastníky tohoto vztahu žalovaný nesplnil svou povinnost vyžádat si posudek o jeho pracovní způsobilosti\". Kdyby žalovaný splnil tuto svoji povinnost, byla by důvodem skončení pracovního poměru žalobce nemoc z povolání, která by sama o sobě zakládala povinnost převést žalobce na jinou, zdravotně nezávadnou práci nebo s ním ukončit pracovní poměra nikoliv dosažení nejvyšší přípustné expozice. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnout dovolání žalobce proto, že bylo podáno po uplynutí lhůty k podání dovolání a že směřuje proti rozhodnutí, které nemá po právní stránce zásadní význam. Z hlediska hmotně právního posouzení se žalovaný ztotožňuje s rozhodnutími soudů obou stupňů, jelikož jediným důvodem rozvázání pracovního poměru byla skutečnost, že žalobce dosáhl nejvyšší přípustné expozice.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen o.s.ř. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Podle ustanovení §240 odst. 1, věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2, věty druhé o.s.ř. je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen všem účastníkům dne 11.2.2000; dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, adresované Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Příbrami a datované dnem 14.3.2000, bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit – poště Praha 06 (§57 odst. 3 o.s.ř.) – dne 14.3.2000. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 11.2.2000 a lhůta k podání dovolání uplynula v pondělí 13.3.2000.
Protože dovolání bylo podáno 14.3.2000 po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty k podání dovolání, jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2, věta první o.s.ř.), bylo v souladu s ustanoveními §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. – aniž byl soud oprávněn se jím věcně zabývat – odmítnuto.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání) ve výši 6.575,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §7, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/, §12 odst. 3 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), celkem ve výši 6.650,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady řízení nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. dubna 2001
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu