ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2791.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2791/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. Š., zastoupené advokátem, proti žalované L. F., zastoupené advokátkou, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 138/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2000, č. j. 24 Co 17/2000-67, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou v řízení před soudem prvního stupně), aby jí žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku 1.472,- Kč, na náhradě věcné škody 4.000,-Kč, na náhradě za bolest 18.060,- Kč a na náhradě za ztížení společenského uplatnění 25.500,- Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že při dopravní nehodě v obci B., okres K., dne 25. 1. 1996 utrpěla úraz. Přitom jela ve vozidle, které řídila žalovaná, a účelem cesty byl převoz biologických vzorků do laboratoře. Protože tedy k úrazu došlo při plnění pracovních úkolů, domáhá se jeho odškodnění jako pracovního úrazu.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 13. 1. 1999, č. j. 8 C 138/97-45, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. 12. 1999, č. j. 8 C 138/97-58, rozhodl, že „základ žalobního nároku je opodstatněný v plném rozsahu\" a že „o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku\". Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná vezla žalobkyni cestou ze zaměstnání domů. Protože však zkrátila žalobkyni pracovní dobu, neboť sama musela odjet k porodu, vezla žalobkyni ze zaměstnání v pracovní době, a účelem cesty nebylo jen přemístění se ze zaměstnání domů, ale odvoz vzorků krve. Soud prvního stupně dále dovodil, že bylo obvyklé, že účastnice odjížděly ve čtvrtek ze Z. autem žalované. V případě, že vezly vzorky, jely nejprve do Nemocnice ve S. vzorky odevzdat (a fakticky je do laboratoře odnesla žalobkyně), načež žalovaná odvezla žalobkyni domů, případně žalobkyně odešla od nemocnice pěšky; lze předpokládat, že tento obvyklý postup by byl dodržen i 25. 1. 1996, nebýt dopravní nehody. Jelikož odnos vzorků do laboratoře je nepochybně pracovním úkonem, který žalobkyně vykonávala na pokyn žalované, je i cesta vozem do laboratoře úkonem prováděným v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že k úrazu žalobkyně došlo v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů a že jde o pracovní úraz.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 3. 2000, č. j. 24 Co 17/2000-67, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na náhradu škody ve výši 49.032,- Kč zamítl. Zároveň rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ani náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává. Po doplnění dokazování - narozdíl od soudu prvního stupně - dospěl k závěru, že k dopravní nehodě a úrazu žalobkyně dne 25. 1. 1996 nedošlo při plnění pracovních úkolů ani v přímé souvislosti s ním a že je nutno cestu autem ze Z. do S. u žalobkyně považovat za cestu ze zaměstnání; utrpěný úraz žalobkyně není pracovním úrazem a není důvodu k jeho odškodnění v tomto řízení. Vycházel přitom z toho, že v pracovní smlouvě mezi účastnicemi „není zmínka\" o povinnosti žalobkyně odnášet krevní vzorky do laboratoře a uložení takové povinnosti žalobkyni žalovanou nebylo prokázáno ani z výpovědí účastnic. Povinností žalobkyně bylo toliko vzorky odebrat, dát je do zkumavek, zabalit a připravit do transportu. Její další činnost v této souvislosti vyplývala zřejmě z „dohody konkludentní, k níž žalovaná, jako zaměstnavatel, nedala žalobkyni - jako zaměstnankyni - pokyn ani příkaz, a která zřejmě odrážela skutečnost, že žalovaná vozila žalobkyni ve čtvrtek autem domů, což bylo pro žalobkyni nepochybně výhodné, a žalobkyně proto na oplátku odnášela většinou sama vzorky z auta, které řídila žalovaná, do laboratoře\". Protože k odnosu vzorků do laboratoře žalovaná nedala žalobkyni pokyn, nelze tento odnos považovat za pracovní úkol, ale jen za „projev vděčnosti\" žalobkyně vůči žalované za odvoz autem ze zaměstnání domů.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že nesouhlasí se skutkovými ani právními závěry odvolacího soudu. Především je přesvědčena, že její povinnost odnášet biologický materiál do Nemocnice ve S. vyplývala z pokynu žalované, který v rámci své pracovní náplně akceptovala. To pramenilo především z toho, že ačkoli svoz biologického materiálu v dopoledních hodinách zajišťovala smluvně Nemocnice ve S., ve čtvrtek, kdy ordinační hodiny byly ve Z., byly prováděny odběry biologického materiálu v odpoledních hodinách; proto odvoz zajišťovaly účastnice samotné. Tato činnost se stala pro žalobkyni každý čtvrtek obvyklou a plnila ji na pokyn žalované, nikoliv proti její vůli a jejímu výslovnému zákazu. Stejný postup byl zachován také dne 25. 1. 1996. Žalovaná odjížděla dříve, neboť spěchala k porodu do Nemocnice ve S. a žalobkyně jí navrhla, že v ordinaci zůstane vést poradnu pro těhotné nebo provede inventuru s pracovníkem obecního úřadu. Žalovaná však nesouhlasila a řekla, že s ní žalobkyně pojede do nemocnice s tím, že pak žalobkyně půjde dodělat nějakou administrativu do ordinace Č. ve S. Podle dovolatelky lze jen stěží dovodit, že by předmětného dne odnesla biologický materiál do laboratoře žalovaná, když nebylo prokázáno, že by tak obvykle činila, a navíc za situace, kdy spěchala k porodu, ke kterému byla přivolána. Je proto přesvědčena, že odnos biologického materiálu a jeho odevzdání v laboratoři Nemocnice ve S. byl její pracovní úkol a cesta do nemocnice byla úkolem prováděným v souvislosti s plněním pracovního úkolu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jejího názoru odvolací soud správně dospěl k závěru, že k dopravní nehodě a úrazu žalobkyně nedošlo při plnění pracovních úkolů ani v přímé souvislosti s tím. Nikdy nedala pokyn ani příkaz žalobkyni, aby biologické vzorky odvážela do laboratoře. Naopak pro žalobkyni bylo časově výhodné, když ji vezla autem, aby vzorky z auta vynesla, čímž vlastně vyjádřila spokojenost s tím, že ji žalovaná zase odváží pravidelně ve čtvrtek domů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že k úrazu žalobkyně došlo dne 25. 1. 1996 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 23. 5. 1996 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 138/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitosti spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců) - dále jen „zák. práce\" a podle nařízení vlády České republiky č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, ve znění do 31. 12. 2000 (tj. do dne, kdy nabylo účinnosti nařízení vlády České republiky č. 461/2000 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 108/1994 Sb.) - dále jen „nařízení vlády\".
98
Podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Pracovním úrazem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět (§190 odst. 2 zák. práce).
Podle ustanovení §25 odst. 1 nařízení vlády plněním pracovních úkolů je výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru, jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní cesty.
Plněním pracovních úkolů je též činnost konaná pro zaměstnavatele na podnět odborové organizace nebo ostatních zaměstnanců, popřípadě i činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, jakož i dobrovolná výpomoc organizovaná zaměstnavatelem (§25 odst. 2 nařízení vlády).
V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení. Takovými úkony však nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, ošetření, popřípadě vyšetření ve zdravotnickém zařízení, ani cesta k nim a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele. Vyšetření ve zdravotnickém zařízení prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací, ošetření při první pomoci a cesta k nim a zpět jsou úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů (§25 odst. 3 nařízení vlády).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že pro posouzení otázky, zda se v případě úrazu zaměstnance jedná o „pracovní úraz\", je mimo jiné důležité zjištění, zda k úrazu zaměstnance došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Proto se soudy obou stupňů správně při projednávání této věci zabývaly zjištěním, o jakou činnost se u žalobkyně jednalo v okamžiku, kdy došlo k dopravní nehodě dne 25. 1. 1996 a jejímu poškození na zdraví.
Tvrzení dovolatelky, že žalobkyně začala odnášet biologický materiál do Nemocnice ve Slaném na pokyn žalované v rámci své pracovní náplně, je svým obsahem nesouhlasem dovolatelky s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazo-vání, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznat-ků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdi-vosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hod-nocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst.3 písm. c) o.s.ř. lze napad-nout výsledek činnosti soudu při hodnocení důka-zů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud do-spěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hod-nocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně na-padnout.
Skutkový závěr o tom, že žalobkyně odnášela biologické vzorky do laboratoře na základě dohody mezi účastnicemi, „která zřejmě odrážela skutečnost, že žalovaná vozila žalobkyni ve čtvrtek autem domů a žalobkyně na oplátku odnášela většinou sama vzorky z auta, které řídila žalovaná, do laboratoře\", odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování (zejména z výpovědí účastnic a z pracovní smlouvy mezi účastnicemi ze dne 8. 2. 1993), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul, a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Namítá-li dovolatelka, že odnášet biologický materiál do Nemocnice ve S. začala z pokynu žalované, napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak bylo výše uvedeno - není způsobilým dovolacím důvodem. Z provedených důkazů vyplývá, že smyslem cest žalobkyně do S. zjevně nebylo odvážet vzorky, ale využít možnosti, že ji žalovaná může odvézt, bez vázanosti na veřejnou dopravu, do jejího bydliště. Teprve v souvislosti s tím, protože se zároveň vozily i biologické vzorky do laboratoře, tyto vzorky v automobilu případně držela, event. je odnášela do laboratoře Nemocnice ve S.
Jestliže obstál skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že důvodem, proč žalobkyně jezdila vždy ve čtvrtek s žalovanou ze Z. do S., byl odvoz žalobkyně do jejího bydliště a při té příležitosti i pomoc při odvozu biologických vzorků do laboratoře (nikoliv obráceně, že by účelem jízd byl odvoz vzorků do laboratoře a při té příležitosti odvoz žalobkyně do jejího bydliště), je správný i závěr odvolacího soudu o tom, že stejný byl i účel cesty dne 25. 1. 1996, a že proto uvedeného dne žalobkyně utrpěla úraz při cestě ze zaměstnání a nikoli při plnění pracovního úkolu nebo v přímé souvislosti s ním.
99
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, která spočívají v odměně za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání) ve výši 2.000,- Kč a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §7, §11 odst. 1 písm. k/ a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), celkem ve výši 2.075,- Kč. Protože žalovaná měla ve věci plný úspěch, dovolací soud žalobkyni ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 věty první o. s. ř. uložil, aby jí tyto náklady řízení nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2001
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu