ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2801.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2801/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně České republiky- Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování) se sídlem v Praze 6, nám. Svobody č. 471, proti žalovanému J. N., o 3.288,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 14 C 167/98, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.července 1999, č.j. 14 Co 360/99-21, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil na náhradě škody, kterou způsobil při výkonu vojenské základní služby, částku 3.288,- Kč s 21% úrokem od 1.1.1997 do zaplacení.
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 22.3.1999, č.j. 14 C 167/98-14, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně, která se v žalobě označila jako „Česká republika - vojenská správa, zastoupena Vojenským úřadem pro právní zastupování Praha\", neodstranila přes výzvu soudu vady ve svém označení. Přestože byla poučena a vyzvána, aby „řádně označila žalobce v tomto řízení, s tím, že řádné označení účastníka je náležitostí návrhu, bez níž nelze v řízení pokračovat\", trvala na svém označení tak, jak je uvedeno v žalobě podané soudu dne 15.9.1997. Protože Česká republika je způsobilá být účastníkem řízení jen ve spojení se státním orgánem, jehož se věc týká, a vojenská správa není státním orgánem, soud řízení podle ustanovení §43 o.s.ř. zastavil.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.7.1999, č.j. 14 Co 360/99-21, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání se zamítá. Odvolací soud, vycházeje shodně se soudem prvního stupně z toho, že Česká republika je sice způsobilá být účastníkem řízení, že však samostatně jednat před soudem může jen ve spojení se státním orgánem, jehož se věc týká, a že stát jako účastník řízení je označen řádně jen tehdy, je-li současně s ním označen příslušný státní orgán, jehož se věc týká, s uvedením názvu a sídla, rovněž dovodil, že žalobkyně nebyla v žalobě jako účastník řízení řádně označena. „Vojenská správa\" totiž není státním orgánem, nýbrž pouze odvětvím státní správy, eventuelně „legislativní zkratkou označující souhrnně orgány a organizační jednotky v tomto odvětví státní správy působící\", a Vojenský úřad pro právní zastupování není „zástupcem ve smyslu předpisů hmotného i procesního občanského práva\", neboť útvar nemá právní subjektivitu a nelze jej považovat za samostatný státní orgán, jehož se věc týká, ve smyslu §21 odst. 2 o.s.ř. Protože soud prvního stupně předtím, než přistoupil k projednání věci, žalobkyni poučil, aby označila řádně žalobkyni, a protože žalobkyně tuto vadu neodstranila, soud prvního stupně správně řízení podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. zastavil. Návrh žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání proti svému usnesení odvolací soud zamítl proto, že ve svém odvolání „nezformulovala, v čem spatřuje otázku po právní stránce zásadního významu\", že otázka označení státu jako účastníka řízení již judikaturou vyřešena byla („viz rozsudek VS ČR sp.zn. 3 Cdon 451/96\") a že „dovolání v této věci není přípustné, neboť se nejedná o usnesení o zastavení řízení dle §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř.\".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Má zato, že se v dané věci jedná o otázku zásadního právního významu, spočívající „v řešení a zabezpečení řádného zastupování zájmů státu jeho statutárními orgány působícími v resortu ministerstva obrany v řízení před soudy\", a že judikaturou soudů byla tato otázka dosud řešena „rozličně\". Namítá, že soudy obou stupňů vycházely z nesprávného výkladu označení účastníka řízení a že nesprávně interpretovaly právní normy upravující podmínky a postup při zastupování zájmů státu před obecnými soudy. Žalobkyně dovozuje, že její označení použité v žalobě (užití termínu „vojenská správa\") odpovídá právním předpisům a judikatuře soudů a že nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení podle ustanovení §43 o.s.ř. Je přesvědčena, že z tohoto ustanovení nelze dovodit „pravomoc soudu rozhodnout o věcné legitimaci účastníků\". Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Podle ustanovení §238a odst. 2 o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 písm. a) a b) není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.). Podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. nemůže být založena přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé u usnesení, kterými bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině (§239 odst. 3 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobkyně dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo podle ustanovení §43 odst.2 o.s.ř. rozhodnuto o zastavení řízení.
Podle hledisek uvedených v ustanovení §238a o.s.ř. není dovolání přípustné. Potvrzujícím usnesením, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §238a o.s.ř., je pouze usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu (§238a odst.1 písm.d) o.s.ř.); o takovéto usnesení - jak vyplývá z výše uvedeného - v posuzovaném případě nejde.
39
Přípustnost dovolání nelze úspěšně dovozovat ani z ustanovení §239 o.s.ř. Ustanovení §239 o.s.ř. totiž podmiňuje přípustnost dovolání tím, že musí jít o potvrzující usnesení ve věci samé, a to jak v případě, kdy přípustnost vyslovuje svým rozhodnutím odvolací soud (§239 odst. 1), tak v případě, posuzuje-li ji dovolací soud (§239 odst. 2 o.s.ř.). Usnesení o zastavení řízení má jen procesní povahu a nerozhoduje se jím ve věci samé, tedy o důvodnosti nebo nedůvodnosti nároku uplatněného žalobou. Přípustnost dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu nemůže být založena rozhodnutím odvolacího soudu podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 439/97, uveřejněné pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí, roč. 1998, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.7.1997, sp.zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997) a ani postupem podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Za této situace může tedy přípustnost dovolání zakládat jen některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Pro vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Jelikož jiné vady zmatečnosti dle citovaného ustanovení tvrzeny nebyly a ze spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti a současně důvodnosti [srov. §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.] dovolání rozhodující, zda řízení skutečně trpí vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., na kterou dovolatelka poukazuje.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu citovaného ustanovení rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1996, sp.zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997, sp.zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné pod č. 49 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).
V posuzovaném případě dovolatelka netvrdí, že by věc byla v rozporu se zákonem projednána v její nepřítomnosti, že by nemohla ve věci učinit přednesy nebo důkazní návrhy nebo že by neměla možnost se k věci vyjádřit, případně, že by jí bylo odňato jiné procesní právo. Žalobkyně v dovolání vyslovuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci byly splněny podmínky pro zastavení řízení podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř., protože žalobkyně přes výzvu soudu neodstranila vadu žaloby („v označení účastníka\"), pro kterou nelze v řízení pokračovat. Tím však nezpochybňuje postup odvolacího soudu v průběhu řízení, tedy činnost, která předchází konečnému rozhodnutí, ale vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. V případných vadách postupu soudu při samotném rozhodování nelze - jak uvedeno výše - spatřovat dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. písm. f) o.s.ř.
Námitka dovolatelky, že „soudy obou stupňů vycházely z nesprávného výkladu označení účastníka řízení a že nesprávně interpretovaly právní normy upravující podmínky a postup při zastupování zájmů státu před obecnými soudy\" představuje ve skutečnosti dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Případným nesprávným právním posouzením věci by se však mohl dovolací soud zabývat jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné podle ustanovení §238a nebo §239 o.s.ř.
Protože napadené usnesení odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. postiženo, protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by trpělo jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a protože - jak výše uvedeno - dovolání z hledisek ustanovení §238a a §239 o.s.ř. není v této věci přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl. Podle ustanovení §243a odst. 1 věty první o.s.ř. o dovolání rozhodl bez jednání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2001
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu