ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2855.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2855/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. Š., proti žalovaným 1) M. P., 2) M. P., 3) F. L., 4) Z. L., 5) M. L., a 6) M. K., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 326/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. dubna 2000 č.j. 22 Co 236/96-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.675,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby bylo určeno, že je neplatná \"darovací smlouva ze dne 20.11.1969, registrovaná Státním notářstvím v Pardubicích dne 11.6.1971 pod R I 486/71\", uzavřená mezi M. L. a žalovanými 1) a 2), a že \"vlastnicí nemovitostí zapsaných na LV č. 159 a 265 pro obec O. n. L., katastrální území P., je zůstavitelka A. B., zemřelá 27.2.1947\", eventuálně že \"podílovými spoluvlastníky uvedených nemovitostí jsou M. L. s podílem pěti ideálních osmin a M. B. s podílem tří ideálních osmin\". Žalobu odůvodnila zejména tím, že dne 27.2.1947 zemřela A. B., která byla vlastnicí předmětných nemovitostí (v té době zapsaných v knihovní vložce č. 1 pozemkové knihy katastrálního území P.) a že podle odevzdací listiny Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9.12.1947 sp. zn. D I 163/47 nabyli její jmění M. B. (otec žalobkyně) v rozsahu ideálních 3/8 a M. L. v rozsahu ideálních 5/8. Odevzdací listina však nebyla intabulována do pozemkové knihy, v níž proto byla i nadále vedena jako vlastnice nemovitostí A. B. Darovací smlouvou ze dne 20.11.1969, registrovanou býv. Státním notářstvím v Pardubicích dne 11.6.1971 pod sp. zn. R I 486/71, převedla M. L. ideální polovinu předmětných nemovitostí na žalované 1) a 2) a vystupovala přitom jako jediná dědička po A. B. Žalobkyně je přesvědčena, že M. B. svůj spoluvlastnický podíl až do své smrti dne 15.5.1973 na nikoho nepřevedl. Darovací smlouva je neplatná, a to i z toho důvodu, že k ní podle tehdy platného ustanovení §140 občanského zákoníku nebyl udělen souhlas spoluvlastníka M. B. Vzhledem k tomu, že žalovaní spoluvlastnická práva M. B. a žalobkyně jako jeho dědičky popírají, má žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Žalobu podala žalobkyně proti M. L. a žalovaným 1) a 2). Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 8.6.1995 č.j. 9 C 326/92-63 na návrh žalobkyně připustil, aby do řízení přistoupili žalovaní 3) a 4).
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 28.3.1996 č.j. 9 C 326/92-76 ve znění rozsudku ze dne 9.4.1996 č.j. 9 C 326/92-81 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) až 4) na náhradě nákladů řízení 4.560,- Kč \"na účet\" advokáta JUDr. J. P. a že žalobkyně a žalovaná M. L. \"nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení\". Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že \"zřejmě ne všechny převody byly správně učiněny a zaznamenány, jak bylo tehdy třeba\", že nedostatek intabulace odevzdací listiny vedl \"k nabytí vlastnictví nemovitosti na základě obč. zák. č. 141/1950 Sb. dnem jeho účinnosti, tj. 1.5.1951\" a že nevyžádání souhlasu spoluvlastníka M. B. k darovací smlouvě ze dne 20.11.1969 mohlo mít za následek pouze relativní neplatnost smlouvy (vznesení této námitky se promlčelo). Žaloba není důvodná, protože na požadovaném určení \"není naléhavý právní zájem, a to v tom smyslu, jak byly navrženy výroky rozhodnutí\". Určením neplatnosti darovací smlouvy \"by se na poměrech žalobkyně nic nevyřešilo\" a ani po \"zrušení\" této smlouvy \"by se nedostala do práv po svém otci\". Na určení vlastnického práva A. B., eventuálně spoluvlastnického práva M. B. a M. L., není naléhavý právní zájem proto, že A. B. zemřela v roce 1947 a nemůže být tedy vlastníkem nemovitostí a že M. B. zemřel dne 15.5.1973, a předmětné nemovitosti proto nemohou být v jeho spoluvlastnictví.
V průběhu odvolacího řízení žalovaná M. L. dne 13.4.1997 zemřela a jejími dědici jsou - jak vyplývá z usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11.3.1999 č.j. D 836/97-27 - žalovaní 2) až 6).
Za odvolacího řízení žalobkyně změnila - s výjimkou požadavku na určení neplatnosti darovací smlouvy ze dne 20.11.1969 - žalobu tak, že se domáhala, aby bylo určeno, že \"M. B., nar. 5.6.1909 a zemřelý 15.5.1973, je ze 3/8 podílovým spoluvlastníkem domu čp. 1 na stavební parcele č. 10, stavební parcely č. 10, stavební parcely č. 207 a parcely č. 194/2, 196, 197, zapsaných u Katastrálního úřadu v P. na listu vlastnictví č. 265 pro obec O. n. L. a katastrální území P., a pozemků č. 180/2, 180/1, 181, 195, 194, zapsaných u Katastrálního úřadu v P. na listu vlastnictví č. 159 pro katastrální území P. a obec O.\".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové - poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 11.4.2000 připustil navrženou změnu žaloby - rozsudkem ze dne 11.4.2000 č.j. 22 Co 236/96-118 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že \"M. B., nar. 5.6.1909 a zemřelý 15.5.1973, je ze 3/8 podílovým spoluvlastníkem domu čp. 1 na stavební parcele č. 10, stavební parcely č. 10, stavební parcely č. 207 a parcely č. 194/2, 196, 197, zapsaných u Katastrálního úřadu v P. na listu vlastnictví č. 265 pro obec O. n. L. a katastrální území P., a pozemků č. 180/2, 180/1, 181, 195, 194, zapsaných u Katastrálního úřadu v P. na listu vlastnictví č. 159 pro katastrální území P. a obec O.\", a že \"darovací smlouva ze dne 20.11.1969 registrovaná Státním notářstvím v Pardubicích 11.6.1971 pod R I 486/71 uzavřená mezi dárkyní p. M. L. a obdarovanými manžely M. a M. P. je neplatná\"; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) až 4) k rukám jejich zástupce na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 4.560,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.900,- Kč a že návrh na připuštění dovolání se zamítá. Odvolací soud se \"mutatis mutandis\" ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně. K námitkám žalobkyně uvedl, že dědění sice spočívá na principu přechodu zanechaného majetku na dědice již okamžikem smrti zůstavitele, ale že \"přes tuto zásadu princip úřední ingerence při nabývání dědictví zůstává zachován\". Tvrdí-li dědicové, že majetek, který zůstaviteli patřil ke dni jeho smrti, nebyl v řízení o dědictví projednán, mají naléhavý právní zájem na určení, že tento majetek patřil zůstaviteli ke dni jeho smrti, neboť - kdyby s takovou žalobou uspěli - mohli by se domáhat dodatečného projednání dědictví; s takovýmto určením jsou spojeny účinky ex nunc. Žalobkyně nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, že M. B. je ze 3/8 podílovým spoluvlastníkem nemovitostí, protože jeho smrtí zanikla způsobilost mít práva a povinnosti (§7 odst.2 obč. zák.). Právní zájem na určení neplatnosti darovací smlouvy ze dne 20.11.1969 žalobkyně nemůže mít také proto, že otázka její platnosti má povahu předběžné otázky \"ve vztahu k existenci právního vztahu spoluvlastnictví\". Návrh žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání proti svému rozsudku zamítl odvolací soud s odůvodněním, že \"odpověď na otázku, zda smrtí zůstavitele zaniká spoluvlastnictví k nemovitostem a přechází na dědice, aniž by dědictví bylo projednáno\", nepovažuje za zásadního právního významu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku o zamítnutí žaloby o určení spoluvlastnictví M. B. a ve výroku o náhradě nákladů řízení podala žalobkyně dovolání. Namítá, že podle ustanovení §7 odst.2 obč. zák. sice smrtí zaniká způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti, ale nemůže podle něho dojít \"ke ztrátě spoluvlastnického podílu k nemovitosti\", který nabyla za svého života. Vlastnictví (spoluvlastnictví) k věcem lze nabývat jen způsoby uvedenými v zákoně. Z ustanovení §132 (a dalších) obč. zák. podle názoru žalobkyně vyplývá, že vlastník (spoluvlastník) nemůže své právo pozbýt, když k jeho přechodu dojde na dědice podle ustanovení §460 obč. zák., aniž by vlastnické (spoluvlastnické) právo bylo předmětem řízení o dědictví. Uvedený závěr vyplývá i z ustanovení §175x o.s.ř. o tzv. dodatečném projednání dědictví. Žalobkyně je přesvědčena, že, nežije-li \"oprávněný spoluvlastník\" a jeho spoluvlastnický podíl k nemovitostem je prokázán, má vždy naléhavý právní zájem na určení spoluvlastnického práva, které měl její právní předchůdce. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení §238 odst.1 písm. a) o.s.ř. a z ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. a za zásadní po právní stránce považuje otázku, zda \"dědic může mít právní zájem na určení, že zůstavitel je nadále spoluvlastníkem majetku - nemovitostí, když jeho smrtí zanikla způsobilost mít práva a povinnosti, nebo je třeba v případě prokázaného nemovitého majetku zůstavitele ke dni jeho smrti požadovat na soudu, aby určil, že zůstavitel byl ke dni smrti spoluvlastníkem nemovitého majetku\". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a aby věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
147
Žalovaní 1) a 2) navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedli, že dovolání není přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Žalobkyně nemůže mít na určení, že M. B. je spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, naléhavý právní zájem, neboť smrtí zanikla jeho způsobilost mít práva a povinnosti, a vlastnictví podle ustanovení §460 obč. zák. přechází na dědice.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. je mimo jiné založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o.s.ř. a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §238 a §239 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků.
V posuzovaném případě odvolací soud ve věci určení, zda M. B. je spoluvlastníkem nemovitostí, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen proto, že žalobkyně v odvolacím řízení změnila (se souhlasem soudu) v tomto směru žalobu (ze stejných důvodů jako v řízení před soudem prvního stupně požadovala místo původního určení vlastnického práva A. B., eventuálně spoluvlastnického práva M. B. a M. L., nově jen určení spoluvlastnického práva M. B. a upřesnila označení předmětných nemovitostí). Při posouzení důvodnosti požadovaného určení dospěl odvolací soud - jak vyplývá z porovnání obsahu rozsudků soudů obou stupňů - ke shodnému závěru jako soud prvního stupně v tom, že na něm není naléhavý právní zájem; oba soudy tak zamítly žalobu ze stejných meritorních důvodů.
Vzhledem k tomu, že oba soudy při tomto vymezení práv a povinností účastníků dospěly ke shodným závěrům, je třeba rozsudek odvolacího soudu považovat (v napadeném výroku ve věci samé) - bez ohledu na formulaci výroku tohoto rozsudku - z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. za potvrzující rozsudek.
Přípustnost dovolání v posuzovaném případě není podle ustanovení §238 o.s.ř. založena. Protože rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku není - jak uvedeno výše - rozsudkem měnícím, nemůže se přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst.1 písm.a) o.s.ř. uplatnit. Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst.1 písm.b) o.s.ř. nepřichází v úvahu proto, že ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání, nemůže být v posuzovaném případě dána přípustnost dovolání ani podle ustanovení §239 odst.1 o.s.ř. Nejvyšší soud ČR se proto dále zabýval otázkou, zda je dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci určení spoluvlastnického práva M. B., přípustné podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde ve smyslu ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (kdy tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
148
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatelka nezpochybňuje), že předmětné nemovitosti, nyní zapsané v katastru nemovitostí na listech vlastnictví č. 159 a 265 u Katastrálního úřadu v P. pro obec O. n. L. a katastrální území P., byly ve vlastnictví A. B., která zemřela dne 27.2.1947. Odevzdací listinou býv. Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9.12.1947 sp. zn. D I 163/47 byl majetek zůstavitelky A. B. (včetně předmětných nemovitostí) odevzdán jejímu synu M. B. třemi osminami a její dceři M. L. pěti osminami. Odevzdací listina nebyla vložena do pozemkové knihy.
Odevzdací listina měla povahu jednak deklaratorní (potvrzovala, že v ní uvedený dědic prokázal své dědické právo), jednak konstitutivní (odevzdáním se v ní uvedený dědic stal vlastníkem pozůstalosti). Dědic se stal vlastníkem pozůstalosti již jejím odevzdáním a nikoliv teprve jejím knihovním převodem. I když odevzdací listina býv. Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9.12.1947 sp. zn. D I 163/47 nebyla intabulována, stali se v ní uvedení dědici po A. B. odevzdáním vlastníky pozůstalosti A. B., a to v poměru, který v ní byl uveden.
M. B. zemřel dne 15.5.1973 a - jak vyplývá ze spisu býv. Státního notářství v Hradci Králové zn. D 972/73 (nyní vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. D 3048/92) - jeho dědici jsou žalobkyně a její bratr R. B. a spoluvlastnické právo zůstavitele k předmětným nemovitostem nebylo v řízení o dědictví dosud projednáno.
Žalobkyně v průběhu řízení opakovaně tvrdila, že M. B. za svého života neučinil žádný právní úkon, kterým by své spoluvlastnické právo k nemovitostem získané na základě odevzdací listiny býv. Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9.12.1947 sp. zn. D I 163/47 převedl na jiného, a že nenastala ani jiná právní skutečnost, na základě které by toto spoluvlastnictví pozbyl. Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem odvolacího soudu) určení, že M. B. je \"ze 3/8 podílovým spoluvlastníkem\" předmětných nemovitostí, neboť svou smrtí nemohl toto právo pozbýt, a toto jeho spoluvlastnictví dosud nebylo předmětem dědického řízení. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné významné posouzení otázky, jaký je vztah zůstavitelových dědiců k majetku zůstavitele, který dosud nebyl projednán v řízení o dědictví.
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. §460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem (dříve státním notářstvím) projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle usnesení soudu (dříve rozhodnutí státního notářství) o potvrzení dědictví nebo o vypořádání dědiců se nabývá dědictví s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu (dříve rozhodnutím státního notářství) tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici). Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu (dříve rozhodnutím státního notářství), také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že vypořádání dědiců má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do vypořádání pravomocným usnesením soudu (dříve rozhodnutím státního notářství) není jisté, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený \"zvláštní\" vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu (dříve rozhodnutím státního notářství) jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst.2 o.s.ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice. To, co bylo výše uvedeno, platí nejen v případě, že se provádí vypořádání celého zůstavitelova majetku. Obdobně to platí i tehdy, jestliže se vypořádání dědictví provádí dodatečně, protože původní řízení o dědictví bylo zastaveno z důvodu, že zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty. Uvedené se uplatní obdobně také tehdy, jestliže se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo původní řízení o dědictví skončeno, objeví nějaký nový (v původním dědickém řízení neznámý) zůstavitelův majetek.
Z uvedeného vyplývá, že, zanechal-li zůstavitel více dědiců, nebylo-li dědictví mezi nimi vypořádáno ohledně věci, o kterou jde v občanském soudním řízení vedeném s jinou osobou (osobou, která není zůstavitelovým dědicem), a byla-li příčinou tohoto stavu skutečnost, že v dědickém řízení (popřípadě v původním dědickém řízení) nebyl tento majetek znám (řízení o dědictví bylo pro nedostatek majetku zastaveno nebo tento majetek nebyl v řízení o dědictví projednán, protože nebyl zjištěn), jsou až do vypořádání dědictví ohledně této věci všichni dědici považováni za vlastníky této věci; z právních úkonů týkajících se této věci jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech, a v řízení, v němž jde o tuto věc, mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst.2 o.s.ř.) [srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný pod č. 67 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000].
S názorem dovolatelky, že spoluvlastník nemovitosti nemůže svou smrtí své spoluvlastnické právo pozbýt, když k jeho přechodu dojde na dědice podle ustanovení §460 obč. zák., aniž by spoluvlastnické právo bylo předmětem řízení o dědictví, nelze souhlasit. Smrtí fyzické osoby podle ustanovení §7 odst.2 věty první obč. zák. zaniká její způsobilost mít práva a povinnosti, a tedy i její způsobilost být nositelem spoluvlastnického práva k nemovitosti. Okamžikem smrti fyzické osoby přechází spoluvlastnické právo na její dědice (§460 obč. zák.), popřípadě na stát, jestliže dědictví nenabyl žádný dědic (§462 obč. zák.). V případě, že zůstavitel zanechal více dědiců a že jeho spoluvlastnické právo k nemovitosti nebylo v řízení o dědictví dosud projednáno (jako tomu bylo v posuzovaném případě), vstoupili zůstavitelovi dědici do jeho spoluvlastnického práva smrtí zůstavitele a jejich vztah k tomuto zůstavitelově majetku se řídí výše uvedenými pravidly.
149
Žalobě na určení, že M. B. je \"ze 3/8 podílovým spoluvlastníkem\" předmětných nemovitostí, nebylo možné vyhovět též proto, že podle ustanovení §154 odst.1 o.s.ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Nebyl-li (a ani nemohl být) M. B. v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu způsobilým mít práva a povinnosti, protože již dne 15.5.1973 zemřel, nebylo možné ani (v rozporu se skutečností) rozhodnout, že mu v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu svědčilo spoluvlastnické právo.
Soudním rozhodnutím by v posuzovaném případě mohla být odstraněna nejistota v právním postavení žalobkyně jako dědičky po M. B. ve spoluvlastnickém právu k předmětným nemovitostem - samozřejmě pouze v případě, kdyby byla prokázána tvrzení žalobkyně o spoluvlastnickém právu M. B. - například tehdy, kdyby se žalobkyně (podle konkrétních okolností případu) domáhala určení, že M. B. byl v době své smrti \"ze 3/8 podílovým spoluvlastníkem\" předmětných nemovitostí nebo že ideální 3/8 předmětných nemovitostí jsou ve vlastnictví dědiců po M. B., a jen tehdy, kdyby v řízení před soudem vystupovali jako jeho účastníci všichni (oba) dědici po M. B.
Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - při rozhodování věci z této ustálené judikatury vycházel. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým bylo rozhodnuto ve věci určení spoluvlastnického práva M. B., není podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. přípustné.
Dovolatelka napadá dovoláním rovněž rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má z pohledu formy povahu usnesení (srov. §167 odst. 1 o.s.ř.); povahu usnesení toto rozhodnutí neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníků nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné z hlediska ustanovení §238a o.s.ř. [srov. ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a ani podle ustanovení §239 o.s.ř. (nejde o usnesení ve věci samé).
Protože dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v napadených výrocích není přípustné podle ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř. a protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst.4 věty první a §218 odst.1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovaným 1) a 2) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.600,- Kč a v paušální částce náhrad ve výši 75,- Kč (srov. §7, §9 odst.3 písm.a), §11 odst.1 písm.k), §12 odst.4 a §13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), celkem ve výši 1.675,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst.4 věty první, §224 odst.1 a §146 odst.2 věty první (per analogiam) o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovaným 1) a 2) nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst.1 o.s.ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalované 1) a 2) v tomto řízení zastupoval.
Ostatním žalovaným v průběhu dovolacího řízení žádné náklady nevznikly. Protože žalobkyně nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo, Nejvyšší soud ČR podle ustanovení §243b odst.4 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř. rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 3) až 6) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. srpna 2001
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu