ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2900.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2900/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. H., proti žalovanému Lidovému bytovému družstvu P., o určení neplatnosti skončení pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 476/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 1999 č.j. 21 Co 254/99-139, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 30.9.1996 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce porušil svou povinnost \"řídit se pokyny představenstva a respektovat jej jako statutární orgán\". Žalobce totiž ve dnech 25.9. až 27.9. 1996 bez vědomí představenstva vypracoval a členům žalovaného družstva rozeslal dopis, ve kterém uvedl \"zkreslené a nepravdivé údaje o činnosti představenstva a jednání jeho jednotlivých členů\" a z jehož obsahu je \"zřejmý záměr nerespektovat současné představenstvo\". Musel přitom být \"přinejmenším srozuměn\" s tím, že tímto svým jednáním ovlivní průběh schůze delegátů, jež se měla konat dne 30.9.1996, a znemožní projednání navrženého programu. Žalobce navíc v posledním období neměl uspokojivé pracovní výsledky, přičemž na tuto skutečnost i na možnost rozvázaní pracovního poměru ze strany zaměstnavatele byl upozorněn dopisem, který převzal dne 18.9.1996.
Žalobce se žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a že pracovní poměr mezi ním a žalovaným trvá, a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru náhradu mzdy ode dne 1.10.1996 do dne vynesení rozsudku (tj. do 8.1.1999) v celkové výši 689.657,76 Kč. Žalobu zdůvodnil tím, že vyhotovením a rozesláním dopisu, v němž členy družstva informoval o \"rozpolcenosti v představenstvu družstva a nejednotnosti v jeho pokynech a konáních\" a seznámil je se svým podezřením, že \"žalovaný vynakládá bez řádného doložení a odevzdání fakturovaných prací a právních služeb finanční prostředky\", pracovní kázeň neporušil. Dopis napsal jako člen družstva a jeho cílem bylo informovat a zmobilizovat ostatní členy a \"podpořit tak úsilí členů odpůrce o neprodlenou nápravu stavu věci cestou usnesení schůze delegátů\". Skutečnosti, které v dopise uvedl, byly pravdivé a nezkreslené. Tvrzení o neuspokojivých pracovních výsledcích žalobce, stejně jako výtky obsažené v dopise ze dne 18.9.1996, se nezakládají na pravdě. Jediná připomínka, kterou ke své práci obdržel, byla vznesena za situace, kdy se vzhledem k tomu, že představenstvo žalovaného vinou vnitřních sporů nedokázalo vydat jednoznačný pokyn, zda má proplatit zálohové faktury vystavené Advokátní kanceláří D. a K., rozhodl tyto faktury neproplatit; výtku vznesli ti členové představenstva, kteří na proplacení faktur trvali.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8.1.1999 č.j. 19 C 476/96-80 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 94.923,50 Kč a že žalobce je povinen zaplatit \"Českému státu do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 4\" doplatek soudního poplatku ve výši 21.138,- Kč. Z provedených důkazů zjistil, že žalobce, jenž na základě pracovní smlouvy ze dne 13.10.1992 (uzavřené s právním předchůdcem žalovaného) a usnesení představenstva žalovaného ze dne 15.3.1994 u žalovaného zastával funkci vedoucího pracovního aparátu, vypracoval a členům žalovaného družstva rozeslal dopis, datovaný dnem 25.9.1996, ve kterém kritizuje činnost představenstva jako živelnou, nedomyšlenou a bezkoncepční, věnuje se rozboru nehospodárnosti rozhodnutí některých z jeho členů a tvrdí, že \"některá činnost\" představenstva směřuje k rozbití družstva. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce \"nebyl dán\". Dopis žalobce družstevníkům, v jehož vypracování a rozšíření žalovaný spatřoval porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, \"nemá nijak hanlivou podobu\" a žalobce jeho vyhotovením \"nepřesáhl meze své funkce dané stanovami\". Smyslem dopisu bylo informovat členy družstva o záležitostech \"souvisejících s firmou C. s.r.o.\" a o postojích jednotlivých členů představenstva k tomuto problému, který souvisel s hospodařením družstva (vynakládáním \"dosti velkých\" finančních prostředků). Dopis žalobce nepředstavoval poškozování zájmů družstva, ale \"spíše podklad k diskusi a k řešení problémů\", a bylo by \"porušením demokratických principů\" postihnout člena družstva za rozeslání takového dopisu ostatním členům družstva. Žalovaným tvrzené neuspokojivé pracovní výsledky žalobce soud prvního stupně považoval za \"nekonkrétní a neprokázané\". Náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku žalobci přiznal ode dne, kdy žalobce oznámil žalovanému, že trvá na tom, aby ho nadále zaměstnával, \"až do současné doby\" jako \"sankci vůči bezohlednému a neopodstatněnému jednání\" zaměstnavatele, neboť žalobce byl ochoten pro žalovaného dále pracovat a jeho jednáním byl \"uveden do složité situace ekonomické, ale zejména i morální\".
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.10.1999 č.j. 21 Co 254/99-139 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a ve výroku o zaplacení částky 150.935,20 Kč potvrdil, ve výroku \"ohledně zbývající částky 538.722,56 Kč\", ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve výroku o doplatku soudního poplatku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neporušil žádnou povinnost, vyplývající z jeho pracovního poměru k žalovanému. Dopis žalobce ze dne 25.9.1996 \"nelze podřadit jako žádné porušení\" povinností zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců, uvedených v ustanovení §73 a §74 zák. práce a ve vnitřních předpisech žalovaného. Soud prvního stupně rovněž správně posoudil tvrzení o neuspokojivých pracovních výsledcích žalobce jako \"neurčitá, a proto neplatná\", správně určil, že pracovní poměr žalobce k žalovanému trvá a rovněž správně přiznal žalobci náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu 6 měsíců ode dne, kdy žalobce oznámil žalovanému, že trvá na tom, aby ho nadále zaměstnával. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že se nezabýval návrhem žalovaného, aby žalobci nepřiznal náhradu mzdy za dobu přesahující 6 měsíců ode dne, kdy oznámil žalovanému, že trvá na tom, aby ho nadále zaměstnával, a že nezjišťoval okolnosti, které by měl vzít při tomto rozhodování v úvahu; rozsudek soudu prvního stupně proto v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zamítnutí návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání k otázce výkladu pojmu porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem odvolací soud zdůvodnil tím, že touto otázkou se nezabýval, neboť v jednání žalobce žádné porušení pracovní kázně neshledal.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podal žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud nehodnotil jednání žalobce \"v úplném kontextu\" všech skutečností, které v době jeho jednání existovaly a které vyšly dokazováním najevo. Odvolací soud měl jednání žalobce posoudit \"v kontextu účelu funkce ředitele správy družstva a vnitrodružstevní demokracie, kde rozhoduje stanovisko většiny\", a vzít v úvahu \"všechny okolnosti, které předcházely posuzovanému okamžitému zrušení pracovního poměru\". Představenstvo žalovaného, jakkoliv bylo rozpolceno na dvě skupiny, platně přijímalo rozhodnutí hlasováním nadpoloviční většiny členů; žalobce však jeho rozhodnutí nerespektoval, neboť sympatizoval s menšinovou částí představenstva. Místo toho, aby na nedostatky jako člen družstva upozornil řádným vystoupením na schůzi delegátů, rozeslal členům družstva dopis, zabývající se \"neexistujícími nedostatky\" a směřující proti \"většinové části představenstva\", který podepsal jako ředitel kanceláře. Žalobce tak podle názoru dovolatele porušil své povinnosti, vyplývající z ustanovení §73 odst. 1 písm. a), c) d) a f) zák. práce a z ustanovení čl. 16 odst. 8 stanov žalovaného, podle něhož ředitel družstva organizuje a řídí operativní činnost družstva. Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud v napadeném rozsahu zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
167
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případných pochybení, spočívajících v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnuté odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. I když uvádí, že dovolání podává z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., z obsahu dovolání vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Soudy z hlediska skutkového stavu zjistily (skutková zjištění soudu prvního stupně odvolací soud - jak vyplývá z napadeného rozsudku - převzal jako správná), že dopis žalobce ze dne 25.9.1996, v jehož vypracování a rozšíření žalovaný spatřoval porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, \"nemá nijak hanlivou podobu\", že žalobce jeho vyhotovením \"nepřesáhl meze své funkce dané stanovami\", že smyslem dopisu bylo informovat členy družstva o záležitostech \"souvisejících s firmou C. s.r.o.\" a o postojích jednotlivých členů představenstva k tomuto problému, který souvisel s hospodařením družstva (vynakládáním \"dosti velkých\" finančních prostředků) a že nepředstavoval poškozování zájmů družstva, ale \"spíše podklad k diskusi a k řešení problémů\". Žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že nezhodnotil jednání žalobce \"v úplném kontextu\" všech skutečností, které v době jednání existovaly a které vyšly dokazováním najevo, a oproti skutkovým zjištěním soudů dovozuje, že žalobce nerespektoval rozhodnutí představenstva družstva, která byla přijata většinou jeho členů, neboť sympatizoval s menšinovou částí představenstva, a že jeho dopis ze dne 25.9.1996 se zabývá \"neexistujícími nedostatky\" a směřuje proti \"většinové části představenstva\". Z uvedeného vyplývá, že dovolatel netvrdí, že by odvolací soud zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní; ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými závěry, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu. Tím, že dovolatel dospívá k odlišným skutkovým závěrům a že na nich buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalobce uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., ale pouze dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst.3 písm.c) o.s.ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Protože dovolání podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. není v této věci přípustné a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl v dovoláním napadeném výroku postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
168
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. srpna 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.
předseda senátu