ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.2978.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 2978/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. F., proti žalované S. z. O., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp.zn. 3 C 125/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. března 2000, č.j. 27 Co 24/2000-134, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.075- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 30.3.1998 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřovala v tom, že žalobce (jako její vedoucí zaměstnanec) porušil závazný příkaz generálního ředitele č. 1/1996 účinný od 1.4.1996 a ujednání o pracovní náplni, kde byl sjednán zákaz výkonu podnikatelské činnosti nebo jiné výdělečné činnosti shodné s předmětem podnikání žalované, tím, že se stal jednatelem společnosti H. S., s.r.o., která má stejný předmět podnikání jako žalovaná.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že společnost .H S., s.r.o., v níž je jednatelem, byla sice založena v roce 1997 s předmětem podnikání „Koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“, že však tuto svoji činnost (ani jakoukoli další činnost) nevyvíjí, dále tím, že pro posouzení stejného předmětu podnikání nestačí pouhá „formální shoda“ v označení předmětu podnikání, ale žalovaná je povinna v konkrétních případech prokázat totožnost obsahové náplně předmětu podnikání, a konečně tím, že případné úkony žalobce jako jednatele společnosti jsou (v případě jejího řádného fungování) úkony společnosti, nikoli fyzické osoby; zákaz výkonu výdělečné činnosti, která je shodná s předmětem podnikání žalované, podle článku 7 odst. 2.1. manažerské smlouvy ze dne 31.3.1996 se přitom vztahuje jen na žalobce jako fyzickou osobu.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 15.7.1999, č.j. 3 C 125/98-115, žalobu na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené dne 30.3.1998 žalovanou je neplatné, zamítl a rozhodl, že náhrada nákladů řízení se žalované nepřiznává. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce, který pracoval u žalované ve funkci výrobního ředitele, porušil zákaz výkonu výdělečné činnosti shodné s předmětem podnikání žalované, vyplývající z příkazu generálního ředitele 1/1996, jež odkazoval na ustanovení §75 zák. práce, a z ujednání o pracovní náplni v manažerské smlouvě, tím, že se v roce 1997 stal jednatelem společnosti H. S., s.r.o.; tuto funkci vykonává bez souhlasu žalované. Vyslovil názor, že jednatelská funkce je výdělečnou činností, a vzal za prokázané, že předmětem činnosti obchodní společnosti H. S., s.r.o., je - stejně jako u žalované -také koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Vykonávání takové podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti bez souhlasu žalované považoval za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně a okamžité zrušení pracovního poměru se žalobcem za platný právní úkon.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.3.2000, č.j. 27 Co 24/2000-134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že funkce jednatele ve společnosti s ručením omezeným je výkonem výdělečné činnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zák. práce, a poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.1.1998, sp.zn. 2 Cdon 1628/97, z něhož vyplývá, že by jí byla i v případě, kdyby tato společnost fakticky žádnou činnost nevyvíjela (byla tzv. „spící společností“). Protože ke shodnosti předmětu podnikání postačí, aby se shodovalo vymezení alespoň některé z činností v předmětu podnikání zapsaného v obchodním rejstříku žalované a společnosti H. S., s.r.o., což bylo v daném případě splněno ohledně koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje, považoval za nadbytečné zabývat se tím, zda se shoduje způsob obchodování a sortiment zboží obou subjektů. Dospěl k závěru, že žalobce porušil své povinnosti zaměstnance vyplývající z ustanovení §75 odst. 1 zák. práce i příkaz ředitele 1/1996. Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně, které shodně se soudem prvního stupně považoval za zvlášť hrubé, přihlédl k tomu, že žalobce zastával u žalovaného významnou vedoucí funkci výrobního náměstka, že z titulu své funkce musel mít přístup k většině důležitých poznatků a informací o podnikatelské činnosti žalované a že hrozí zneužití těchto informací ke škodě žalované.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§238 odst. 1 o.s.ř.“ a jehož důvody spatřuje v ustanovení „§241 odst. 2 písm. d) o.s.ř.“ Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že funkce jednatele ve společnosti s ručením omezeným je výkonem výdělečné činnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zák. práce. Namítá, že jeho vztah jako jednatele společnosti H. S., s.r.o., k této společnosti je vztahem obchodním, nikoli pracovněprávním, neboť s touto společností pracovní smlouvu neuzavřel. Protože se společností, v níž byl jednatelem, nesjednal ani mandátní smlouvu, ani jakoukoli formu odměny, nevykonával výdělečnou činnost; s pozicí jednatele společnosti nelze automaticky spojovat výdělečnost. Podle žalobce není správný ani další závěr odvolacího soudu, že ke shodě předmětu činnosti je dostačující shoda alespoň některé z činností v předmětu podnikání zapsaného v obchodním rejstříku žalované a společnosti H. S., s.r.o., a proto považuje za nezbytné, zejména u předmětu činnosti koupě zboží za účelem jeho prodeje a prodej, zkoumat i způsob obchodování a sortiment zboží. Navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, pokud nedojde k jeho odmítnutí pro nepřípustnost; vychází především z toho, že dovolání není přípustné, neboť rozsudkem odvolacího soudu nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a nešlo ani o případ, kdy by ve věci byl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil. Z hlediska věci samé poukazuje na úplné a správné právní závěry soudů obou stupňů při výkladu ustanovení §75 zák. práce a při jeho aplikaci na daný případ. Zdůrazňuje, že soudy adekvátně, spravedlivě a realisticky ohodnotily jak funkční postavení žalobce u žalované, tak i jeho funkční postavení u konkurenční společnosti s přihlédnutím ke všem možným důsledkům a rizikům.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), dovolací soud projednal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil.
Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Dovolání nemůže být přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., a to už proto, že žalovaná v průběhu odvolacího řízení (před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu) nenavrhla, aby odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku.
Přípustnost dovolání není v posuzovaném případě založena ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Žádná z vad uvedených v tomto ustanovení nebyla zjištěna a dovolatel ani netvrdí, že by jí rozsudek odvolacího soudu byl postižen.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí žádnou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a protože z hledisek uvedených v ustanoveních §238 a §239 o.s.ř. dovolání proti tomuto rozsudku není přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se věcí mohl dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění práva, spočívají v odměně za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání) ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem ve výši 1.075,- Kč [srov. §7, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2001
JUDr. Mojmír P u t n a, v.r.
předseda senátu