ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.323.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 323/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně I. K., proti žalované I. K., o 14.452,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 3 C 11/99, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2000, č.j. 27 Co 717/99-56, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha východ rozsudkem ze dne 1.6.1999, č.j. 3 C 11/99-45 žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 6.700,- Kč „v hrubé mzdě“ s 20% úrokem z prodlení z částky 2.900,- Kč od 1.10.1997, z částky 2.900,- Kč od 1.11.1997 a z částky 2.900,- Kč od 1.12.1997 do zaplacení, zamítl žalobu co do částky 5.762,- Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 6.100,- Kč k rukám právního zástupce žalobkyně. Vycházeje z toho, že žalobkyně pracovala u žalované od 1.5.1997 jako servírka, že její hrubá měsíční mzda činila 2.900,- Kč, že dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni 31.8.1997 je neplatná (pro nedostatek písemné formy) a že žalobkyně dne 29.9.1997 platně rozvázala s žalovanou pracovní poměr okamžitým zrušením ve smyslu ustanovení §54 odst. 1 písm. b), odst. 2 zák. práce, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně má jednak nárok na zaplacení mzdy za měsíc září 1997, kdy ještě byla v pracovním poměru u žalované, jednak nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za výpovědní dobu (podle ustanovení §54 odst. 3 zák. práce), která činí dva měsíce, tj. za měsíc říjen a listopad 1997; přiznal proto žalobkyni tyto nároky „v hrubé mzdě“ (2.900,- Kč měsíčně) za tři měsíce, celkem ve výši 8.700.- Kč, včetně příslušenství (úroků z prodlení). Protože ohledně dalších nároků (náhrady mzdy za neproplacenou dovolenou, nedoplatku mzdy v srpnu a v červenci 1997) zůstalo tvrzení žalobkyně neprokázáno („žádná z účastnic nedoložila, v jaké výši byla mzda žalovanou žalobkyni skutečně placena“) a protože nárok žalobkyně na náhradu za zdravotní pojištění v září 1997 nebyl důvodný („soud přiznal žalobkyni náhradu mzdy v hrubé mzdě, aby z této částky mohla uhradit i příslušnou výši zdravotního pojištění“), byla žaloba v této části zamítnuta.
Odvolání žalované proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31.1.2000, č.j. 27 Co 717/99-56, jako opožděné odmítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 1.075,- Kč k rukám advokáta. Vycházel přitom ze závěru, že rozsudek soudu prvního stupně byl doručen žalované dne 23.7.1999 (tzv. náhradním způsobem ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř., když podle údajů na doručence byla zásilka určená žalované po opětovném marném pokusu o doručení uložena na poště dne 20.7.1999), že patnáctidenní lhůta k podání odvolání uplynula dnem 9.8.1999 (poslední den odvolací lhůty připadl na sobotu 7.8.1999) a že žalovaná odvolání podala osobně do podatelny soudu prvního stupně až dne 13.8.1999; skutečnost, že žalovaná rozsudek fakticky převzala až 3.8.1999, odvolací soud považoval pro posouzení počátku běhu odvolací lhůty za právně bezvýznamnou.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolání, které doplnila podáním ze dne 11.9.2000, a jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. Namítá, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl doručován na její adresu pro doručování (v místě podnikání „M. 278, 25166 S.“), přestože ji u soudu uvedla, ale na adresu jejího trvalého bydliště („P., P. 3“), a že „v kritické době“ byla na několikadenní dovolené mimo pracoviště a mimo trvalé bydliště. O tom, že jí byla při doručování rozsudku soudu prvního stupně zanechána výzva k vyzvednutí zásilky na poště, se dozvěděla až po návratu z dovolené, kde si ji vyzvedla dne 3.8.1999. S odkazem na předchozí podání ze dne 3.3.2000, v němž již požádala soud o prominutí zmeškání lhůty, opětovně žádá, aby jí z uvedených důvodů zmeškání lhůty k podání odvolání bylo prominuto. Namítá dále, že „jelikož v usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání bylo připojeno pouze jednoznačné poučení, že odvolání není přípustné, a soud se nezabýval skutečností, zda za podmínek uvedených v ustanovení §237 až §241 o.s.ř. lze proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně, dala žalovaná nejprve přednost postupu, který by jí nezvyšoval náklady řízení“, tj. žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání podle ustanovení §58 o.s.ř. Žalovaná proto požaduje, aby „s ohledem na možnost alternativního řešení za podmínek §237 až §241 o.s.ř. v návaznosti na §205 a zvláště §238a o.s.ř. byl její původní petit alternativně - pokud nebude rozhodnuto o prominutí zmeškání lhůty - posouzen jako dovolání“. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobkyni (jejímu zástupci advokátovi) a žalované (jejímu zástupci advokátovi) dne 22.2.2000 a že dovolání žalované sepsané dne 3.6.2000 bylo doručeno osobně do podatelny soudu prvního stupně dne 7.6.2000.
Podání žalované ze dne 3.3.2000 (doručené osobně do podatelny soudu prvního stupně dne 6.3.2000) označené „Žádost žalované o prominutí zmeškání lhůty (§58 o.s.ř.) k podání odvolání proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ č.j. 3 C 11/99-45 ze dne 1.6.1999“, nelze nejen podle jeho označení, ale ani podle jeho obsahu, za dovolání považovat (srov. §241 odst. 2 věta první, §243c, §41 odst. 2 o.s.ř.); z obsahu tohoto podání není patrno, že by napadla usnesení odvolacího soudu a žádala jeho přezkum dovolacím soudem.
Z obsahu spisu vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu - jak z hlediska jeho označení, tak z hlediska jeho obsahu - učinila žalovaná až následným podáním ze dne 3.6.2000 (osobně doručeným do podatelny soudu prvního stupně dne 7.6.2000). Teprve v tomto podání, které doplnila podáním ze dne 11.9.2000, žalovaná totiž uvedla, že podává dovolání proti usnesení odvolacího soudu (žádala “alternativně o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze o odmítnutí odvolání žalované č.j. 27 Co 717/99-56 ze dne 31.1.2000 za podmínek §237 až §241 o.s.ř. v návaznosti na §205 o.s.ř.“), jakož i (mimo jiné) nějaké, byť neurčité a neúplné, údaje o tom, z jakých důvodů toto rozhodnutí dovoláním napadá.
Protože usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dnem 22.2.2000 (§167 odst. 2, §159 odst. 1 o.s.ř.), lhůta k podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu uplynula podle ustanovení §240 odst. 1, §243c a §57 odst. 1 a 2 o.s.ř. dnem 22.3.2000. Jestliže - jak výše uvedeno - dovolání podala žalovaná osobně do podatelny soudu prvního stupně až dne 7.6.2000, je opožděné.
Vzhledem k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§240 odst. 2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - jako opožděné odmítl.
Pro úplnost je třeba dodat, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu není dotčena povinnost soudu rozhodnout o žádosti (podané teprve po vydání usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto) žalované o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání ve smyslu ustanovení §58 o.s.ř. Soudem funkčně příslušným k rozhodnutí o takové žádosti je však podle ustanovení §9 odst. 1 o.s.ř. okresní soud.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243 odst. 4 věty první, §254 odst. 1, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2001
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu