ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.348.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 348/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Střední odborné školy a středního odborného učiliště D., příspěvkové organizace (dříve Středního odborného učiliště D., příspěvkové organizace) proti žalovanému S., a.s., o neúčinnost právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 297/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2000 č.j. 26 Co 242/2000-57, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.200,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalovaný podal u soudu žalobu, kterou se domáhal, aby z výkonu rozhodnutí vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 E 2012/98, v němž žalobce vymáhá po povinném \"I. P. s.r.o.\" svou pohledávku, byly vyloučeny \"2 ks kabinky na závěsné lokomotivy bez závěsného zařízení a bez vnitřního vybavení - žluté\" a \"1 ks pohonné jednotky na závěsnou lokomotivu - nekompletní, žlutá\". Žalobu zdůvodnil tím, že uvedené věci od povinného \"I. P. s.r.o.\" koupil podle kupní smlouvy ze dne 14.4.1999.
Žalobce se poté žalobou domáhal, aby bylo určeno, že uvedená kupní smlouva je \"v rozsahu předmětu plnění 2 ks rám kabiny č.v. L3-01-30-00-1 a 1 ks motorová část č.v. L3-02-00-00-0\" vůči němu právně neúčinná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že má vůči \"I. P. s.r.o.\" pohledávku ve výši 6.560,- Kč, kterou vymáhá u Okresního soudu v Příbrami v řízení o výkon rozhodnutí vedeném pod sp.zn. 1 E 2012/98. Uvedená kupní smlouva v předmětném rozsahu zkracuje uspokojení této jeho vymahatelné pohledávky. Vzhledem k tomu, že v kupní smlouvě je za prodávajícího \"I. P. s.r.o.\" uveden Ing. M. Š., který není podle obchodního rejstříku jednatelem této společnosti, že za kupujícího (žalovaného) je ve smlouvě uveden Ing. J. Š., který je současně jednatelem \"I. P. s.r.o.\", a že \"kromě této osoby jsou současně statutárními orgány obou stran smlouvy ještě Ing. J. Š. a Ing. V. Š., je nepochybné, že žalovanému musel být znám úmysl dlužníka \"I. P. s.r.o.\" zkrátit věřitele.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 8.2.2000 č.j. 8 C 297/99-36 určil, že kupní smlouva uzavřená dne 14.4.1999 mezi žalovaným \"S., a.s. jako kupujícím a I. P., s.r.o., je v rozsahu plnění 2 ks rámu kabiny č.v. L3-01-30-00-1 a 1 ks motorová část č.v. L3-02-00-00-0\" vůči žalobci právně neúčinná a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 5.300,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 14.4.1999 \"skutečně svědčí o tom, že byla učiněna v úmyslu zkrátit věřitele, který v době uzavření smlouvy měl pohledávku, resp. několik pohledávek vůči I. P. s.r.o.\". S ohledem na \"personální provázanost\" statutárních orgánů dlužníka \"I. P. s.r.o.\" a žalovaného \"není ani možné tvrdit, že by kupující o dluzích prodávajícího nevěděl\". Vzhledem k tomu, že úmysl zkrátit věřitele \"je zřejmý mimo jiné i ze skutečnosti, že kupní cena nebyla vyplacena hotově, ale realizovala se formou vzájemného zápočtu mezi prodávajícím a kupujícím\", a že k uplatnění odpůrčí žaloby došlo ve tříleté lhůtě od uzavření smlouvy, jsou splněny všechny předpoklady k vyslovení odporovatelnosti podle ustanovení §42a obč. zák.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.11.2000 č.j. 26 Co 242/2000-57 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.075,- Kč k rukám advokáta a že návrh žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání proti tomuto rozsudku se zamítá. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že dlužník \"I. P. s.r.o.\" uzavřením kupní smlouvy ze dne 14.4.1999 úmyslně zkrátil uspokojení pohledávek žalobce, což je zřejmé též \"z jeho postupu při prodeji předmětného zařízení\". S ohledem na \"personální propojení\" mezi dlužníkem \"I. P. s.r.o.\" a žalovaným, které v době uzavření kupní smlouvy existovalo, je nepochybné, že žalovanému musel být znám úmysl dlužníka zkrátit \"napadenou\" kupní smlouvou své věřitele. Odvolací soud přihlédl též k tomu, že z článku V bodu 5 kupní smlouvy nevyplývá, v jaké výši a na jakou pohledávku byla kupní cena započtena, a dovodil, že nebylo prokázáno, že \"k započtení skutečně došlo a kupní cena tedy byla tímto způsobem uhrazena\". Z uvedených důvodů se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že předpoklady k vyslovení odporovatelnosti podle ustanovení §42a obč. zák. byly splněny. Návrh žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud zamítl s odůvodněním, že \"v dané věci se nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu\" a že \"žalovaným nastolené otázky nejsou otázkami právními, nýbrž skutkovými, a dle názoru odvolacího soudu je nelze v dovolacím řízení řešit\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud se náležitě nezabýval otázkou, zda tím, že žalovaný na sebe převedl kupní smlouvou nedokončenou výrobu, mohlo dojít k \"faktickému snížení možnosti uspokojit vymahatelnou pohledávku věřitele\". Žalovaný má za to, že znaleckým posudkem prokázal, že \"předmět kupní smlouvy je natolik specifický, že je na běžném trhu neprodejný\" a že proto \"jeho případné zpeněžení je velice problematické\". Kupní smlouvou ze dne 14.4.1999 nemohlo podle názoru žalovaného dojít ke zkrácení vymahatelné pohledávky žalobce, neboť ani žalobce ani nikdo jiný \"neprojevil zájem odkoupit na základě zveřejněného inzerátu v celostátním tisku předmět sporné kupní smlouvy a provést případně zápočet části své vymahatelné pohledávky vůči dlužníku oproti závazku uhradit mu kupní cenu\". Za této situace \"lze těžko\" posoudit jednání dlužníka jako účelové s úmyslem zkrátit žalobce, naopak se jednalo \"o zcela běžný a transparentní obchodní krok podnikatelského subjektu\". Okolnost, zda mezi žalovaným a dlužníkem existovala \"personální provázanost\", proto není rozhodující. Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že otázky, které žalovaný nastolil v dovolání, nejsou po právní stránce zásadního významu; jde o otázky skutkové, které nelze v dovolacím řízení řešit.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §238 odst.1 písm.a), §238 odst.1 písm.b) a §239 odst.1 o.s.ř. není v této věci přípustné a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatelka netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení přitom není založena už tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případných pochybení, spočívajících v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Žalovaný ve svém dovolání uvedl, že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu dovozuje z ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. a že dovolání podává z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst.3 písm.d) o.s.ř.
Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - vycházel při rozhodování věci ze závěru, že dlužník obchodní společnost I. P., s.r.o. uzavřel se žalovaným kupní smlouvu ze dne 14.4.1999 v úmyslu zkrátit své věřitele, o čemž svědčí též \"jeho postup při prodeji předmětného zařízení\". Dlužník si totiž byl vědom \"specifičnosti prodávaných věcí a tedy i minimálního zájmu věřitelů o jejich převzetí na úhradu vlastních pohledávek\", a proto mohl uveřejnit inzerát nabízející jejich prodej. To se nakonec také potvrdilo a zájem o koupi věci projevil pouze žalovaný \"upřednostněný určitými vazbami k dlužníkovi\". Tím, že žalovaný poukazuje na specifičnost předmětu odporovaného právního úkonu a na obtíže při jeho prodeji \"na běžném trhu\", \"v podstatě, mimoděk, potvrzuje splnění podmínky uvedené v ustanovení §42a odst.2 obč. zák.\".
Žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že se náležitě nezabýval otázkou, zda tím, že žalovaný na sebe převedl kupní smlouvou nedokončenou výrobu, mohlo dojít k \"faktickému snížení možnosti uspokojit vymahatelnou pohledávku věřitele\". Žalovaný má za to, že znaleckým posudkem prokázal, že \"předmět kupní smlouvy je natolik specifický, že je na běžném trhu neprodejný\" a že proto \"jeho případné zpeněžení je velice problematické\". Kupní smlouvou ze dne 14.4.1999 nemohlo podle názoru žalovaného dojít ke zkrácení vymahatelné pohledávky žalobce, neboť ani žalobce ani nikdo jiný \"neprojevil zájem odkoupit na základě zveřejněného inzerátu v celostátním tisku předmět sporné kupní smlouvy a provést případně zápočet části své vymahatelné pohledávky vůči dlužníku oproti závazku uhradit mu kupní cenu\". Za této situace \"lze těžko\" posoudit jednání dlužníka jako účelové s úmyslem zkrátit žalobce, naopak se jednalo \"o zcela běžný a transparentní obchodní krok podnikatelského subjektu\". Z uvedeného vyplývá, že dovolatel netvrdí, že by odvolací soud zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po právní stránce. Podstatou dovolání - jak vyplývá z vylíčení dovolacího důvodu - je, že žalovaný nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vychází rozsudek odvolacího soudu. Dovolatel současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud, neboť z provedených důkazů činí vlastní skutkový závěr, že kupní smlouvou ze dne 14.4.199 nemohlo dojít ke zkrácení vymahatelné pohledávky žalobce, a na tomto skutkovém závěru buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Za tohoto stavu věci námitky žalovaného nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Protože správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst.3 písm.c) o.s.ř. nemohl dovolací soud - jak uvedeno výše - přezkoumat, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalovaného přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, je žalovaný povinen ve smyslu ustanovení §243b odst.4 věty první, §224 odst.1 a §146 odst.2 věty první (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalobci náklady, které v dovolacím řízení vynaložil k účelnému uplatňování práva.
Žalobce byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §8 písm.a), §10 odst.3, §14 odst.1, §15 a §18 odst.1) vyplývá, že žalobci přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši 1.125,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalobci náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.200,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2001
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu