ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.730.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 730/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. J., zastoupeného advokátem, proti žalované M. o. n., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 25/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 1999, č.j. 13 Co 39/99-103, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 1999, č.j. 13 Co 39/99 - 107, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.525,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 10. 3. 1994 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že je přemístěna do zahraničí a nemá žádnou možnost žalobce dále zaměstnávat.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná, a aby žalované bylo uloženo zaplatit mu 128.000,- Kč s 16% úrokem od 19. 7. 1994 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaná nebyla přemístěna do zahraničí, ale pouze přesídlila z obvodu P. do obvodu P., a že žalovaná nesplnila podmínky uvedené v ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, neboť má žalobce možnost zaměstnat v jiném pracovním zařazení, které mu však nikdy nebylo nabídnuto.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 3. 1996, č.j. 12 C 25/95-25, určil, že výpověď z pracovního poměru učiněná přípisem žalobci ze dne 10. 3. 1994 je neplatná a uložil žalované zaplatit žalobci 26.078,- Kč; ohledně částky 1.922,- Kč žalobu zamítl a žalované uložil zaplatit žalobci na nákladech řízení 4.820,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná nesplnila podmínky dané ustanovením §46 odst. 1 písm. a) zák. práce v souvislosti s ustanovením §46 odst. 2 zák. práce, když v řízení neprokázala, že žalobce nemá možnost dále zaměstnávat.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 1996, č.j. 22 Co 392/96-41, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že při posuzování, zda žalovaná splnila nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, vyšel pouze z žalobcova tvrzení, aniž k jeho prokázání provedl důkazy. Pochybení soudu prvního stupně spatřoval též v tom, že nezkoumal, zda žalovaná byla skutečně přemístěna do zahraniční, jak bylo ve výpovědi uvedeno. Uložil proto soudu prvního stupně, aby v naznačeném směru doplnil dokazování.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 3. 1997, č.j. 12 C 25/95 - 57, rozhodl o části předmětu řízení tak, že určil za neplatnou výpověď z pracovního poměru učiněnou přípisem ze dne 10. 3. 1994 žalobci; stanovil, že o náhradě mzdy a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala své skutečné přemístění do zahraničí. Nebyl tak prokázán důvod uplatněný ve výpovědi dané žalobci.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 10. 1997, č.j. 13 Co 461/97-73, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že důvod uplatněný ve výpovědi žalobci ze dne 10. 3. 1994 byl dostatečně prokázán. Vycházel přitom z toho, že již z rozhodnutí "FMV" ze dne 21. 8. 1991 lze dovodit, že žalované bylo odňato povolení mít oficiální sídlo na území ČSFR a tedy i na území České republiky a že toto rozhodnutí bylo pravomocné v době dání výpovědi. "To je třeba považovat za přemístění žalované do zahraničí, když výkonný výbor IOJ dne 23. 4. až 25. 4. 1992 rozhodl o změně sídla žalované a tato změna byla schválena usnesením členů výboru ze dne 8. 3. 1993". Protože se ale soud prvního stupně vzhledem k jinému právnímu názoru nezabýval další podmínkou platné výpovědi stanovenou v §46 odst. 2 zák. práce a neprovedl ohledně tam stanovených podmínek důkazy, uložil mu, aby se v tomto směru důvodnosti žaloby zabýval.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 5. 1998, č.j. 12 C 25/95-86, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 32.243,- Kč "na účet" JUDr. I. H. Vycházeje ze závazného právního názoru odvolacího soudu, že výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zákoníku práce byl v projednávaném případě dán, zkoumal, zda byly splněny i podmínky uvedené v ustanovení §46 odst. 2 zákoníku práce. Po zjištění, že žalovaná v době dání výpovědi žalobci neměla volné místo, které by mu mohla nabídnout, neboť následně byl přijat pouze jeden pracovník, a to na místo právního poradce, uzavřel, že nemohla žalobci žádné vhodné místo nabídnout; žalobce neměl požadované právnické vzdělání.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 1999, č.j. 13 Co 39/99-103, ve znění opravného usnesení ze dne 19.2.1999, č.j. 13 Co 39/99 - 107, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, v zamítavých výrocích, potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám JUDr. I. H. na nákladech řízení 24.343,- Kč, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám JUDr. I. H. na nákladech odvolacího řízení 9.050,- Kč. Opět dovodil, že změna sídla žalované, ke které došlo následně poté, co jí bylo odejmuto povolení mít sídlo na území České republiky, v jehož důsledku ani jinou možnost neměla, byla důvodem pro výpověď žalobci podle §46 odst. 1 písm. a) zák. práce. Na tom podle odvolacího soudu nic nemění skutečnost, že společnosti s ručením omezeným, kde je žalovaná jediným společníkem, vyvíjejí na území státu svou ekonomickou činnost, neboť se jedná o subjekty odlišné od žalované. Protože v řízení nebylo prokázáno, že v době podání výpovědi by žalovaná uzavřela pracovní smlouvu s jiným pracovníkem, kde by místem výkonu práce bylo dřívější sídlo žalované (JUDr. K. byl přijat až po více než šesti měsících od doručení výpovědi), dospěl k závěru, že žalovaná neměla v době podání výpovědi k dispozici místo, které by mohla žalobci nabídnout.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce zpochybňuje úsudek odvolacího soudu o tom, že pouhé přemístění sídla organizace postačuje k závěru, že došlo k přemístění organizace. Namítá rovněž, že při hodnocení důkazů odvolací soud "ignoroval důsledně" všechny důkazy, jež prokazovaly protiprávnost předmětné výpovědi z pracovního poměru. Připomíná výpověď svědka JUDr. J. K., který uvedl, že funkce generálního ředitele podniku byla zrušena v roce 1992 a přešla do jednotlivých společností s ručením omezeným, z čehož dovozuje, že správně měl a mohl být použit výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce z důvodů nadbytečnosti pracovníka pro organizační změny. Tento svědek rovněž potvrdil, že generální tajemník, asistent a sekretářka přesídlili do M. až v roce 1995, tedy jeden rok po výpovědi dané žalobci. Podle potvrzení žalované ze dne 27. 1. 1997 ke dni dání výpovědi žalobci byli v pracovním poměru na území ČR generální tajemník, pokladník a dva další zaměstnanci. Z toho, že svědek JUDr. K. též uvedl, že na jaře 1994 počalo jednání o jeho přijetí do pracovního poměru u žalované, dovozuje, že bylo potvrzeno, že i na jaře 1994 bylo u žalované pracovní místo, jež mohlo být žalobci nabídnuto. Poukazuje rovněž na to, že generální tajemník žalované byl zapsán jako jednatel společnosti s ručením omezeným se sídlem v České republice, a proto musel mít povolen dlouhodobý pobyt na území ČR, že na podzim roku 1997 zemřel v P. a nikoli v M., že ve výtiscích časopisu "J. I." z listopadu a prosince 1996 se hovoří o pražském sekretariátu a že v článku uveřejněným v "H. n." dne 13. 12. 1994 tehdejší generální tajemník uvedl, že zaměstnává asi 700 českých občanů. Dovolatel je přesvědčen, že pokud vůbec došlo ke změně sídla žalované, stalo se tak pouze formálně, když bylo přemístěno pouze sídlo a osobní i věcný prvek organizace zůstal v ČR zachován. Nesouhlasí rovněž s tím, že žalovaná splnila nabídkovou povinnost, neboť žalobce mohl být nepochybně přijat na nově vytvářené místo poradce generálního tajemníka, na něž byl přijat JUDr. K. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť v dovolání žalobce nepředkládá žádná nová tvrzení než ta, s nimiž se vypořádal již odvolací soud. Podle jejího názoru, mění-li zaměstnavatel své sídlo a toto sídlo je pracovištěm, na kterém zaměstnanec pracoval, jako je tomu v případě žalobce, je zde výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zákoníku práce dán.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že výpověď z pracovního poměru byla žalobci dána 10. 3. 1994 - podle zákoníku práce ve znění účinném do 1. 6. 1994 (t.j. do dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen "zák. práce".
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce organizace může dát pracovníku výpověď, ruší-li se nebo přemísťuje-li se organizace nebo její část.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 1. 1986 jako "generální ředitel M." s místem výkonu práce "M.". Rozhodnutím Federálního ministerstva vnitra ze dne 21. 8. 1991 bylo tímto dnem žalované odňato povolení mít sídlo a vyvíjet činnost v ČSFR. Dopisem ze dne 10. 3. 1994 žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce, neboť je přemístěna do zahraničí a nemá žádnou možnost jej nadále zaměstnávat.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Závěr o tom, že žalovaná v době před dáním výpovědi žalobci změnila sídlo (do zahraničí) a že žalovaná neměla v době podání výpovědi žalobci možnost žalobce zaměstnávat, učinil odvolací soud - v souladu se závěry učiněnými ve zrušovacím usnesení ze dne 10. 10. 1997, č.j. 13 Co 461/97-73 - z výsledků dokazování (zejména z rozhodnutí Federálního ministerstva vnitra ze dne 21. 8. 1991, č.j. KR-2106/91, zápisu ze zasedání výkonného výboru IOJ (M. o. n.) ve dnech 23. 4. až 25. 4 1992 a usnesení členů výboru ze dne 8. 3. 1993 (správně 9. 12. 1993) a ve vztahu k možnosti zaměstnání žalobce též z výpovědi svědka JUDr. J. K.(, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Závěru odvolacího soudu o přesídlení žalované nasvědčuje i skutečnost, že ministerstvo vnitra Španělska rozhodnutím ze dne 11. 2. 1993 zapsalo společnost s názvem M. o. n. z M. a vidovalo její stanovy. Odvolacímu soudu je sice možno vytknout, že se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s výpovědí svědka JUDr. J. K., jenž uváděl skutečnosti zpochybňující závěr odvolacího soudu o změně sídla žalované před podáním výpovědi žalobci, nelze však přehlédnout, že objektivní důkazy (rozhodnutí Federálního ministerstva vnitra, zápis ze zasedání výkonného výboru IOJ, usnesení členů výboru), z nichž odvolací soud vycházel, tvoří dostatečně spolehlivý podklad pro závěr o změně sídla žalované, a ten nemůže být zpochybněn výpovědí svědka, který přednáší své subjektivní poznatky o některých událostech, ani důkazy, jež o faktickém sídle nevypovídají (novinové články, pobyt generálního tajemníka a jeho účast v obchodních společnostech a pod.). Uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu má proto oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud dospěl k chybným skutkovým závěrům, a předestírá-li vlastní hodnocení důkazů (zcela přehlíží, že sám svědek JUDr. J. K. uvedl, že předpokladem pro jeho přijetí bylo právnické vzdělání, kterým žalobce nedisponuje) a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud (že k přemístění žalované nedošlo, a když, tak až poté, co byla žalobci dána výpověď, a že žalovaná mohla žalobce dále zaměstnávat), napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Souhlasit nelze ani s tvrzením dovolatele, že odvolací soud považoval pouhé přemístění sídla organizace za důvod výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, odvolací soud vycházel z toho, že výkon práce žalobce dle pracovní smlouvy byl vázán na sídlo organizace. Tento závěr plně koresponduje s tím, co bylo uvedeno v pracovní smlouvě uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 31. 1. 1986. Byl-li žalobce podle uvedené pracovní smlouvy zařazen ve funkci "generální ředitel M." s místem výkonu práce "M.", je zcela nepochybné, že jeho místem výkonu práce nemůže být jiné místo než to, jež je sídlem M., tedy žalované. Došlo-li proto ke změně sídla žalované, dovodil odvolací soud správně, že takovouto změnu sídla žalované je možno považovat za přemístění organizace nebo její části ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za jeden úkon ve výši 4.450,- Kč a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §7, §9 odst. 3 písm. a), §12 odst. 3, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.(, celkem ve výši 4.525,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované uhradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. března 2001
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková