ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.735.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 735/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně R. S., zastoupené advokátem, proti žalované N. Č., a.s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 96/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 1999 č.j. 16 Co 146/99-141, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 25.1.1994 žalovaná (její právní předchůdkyně) sdělila žalobkyni, že jí dává podle ustanovení §46 odst.1 písm. f) zák. práce výpověď z pracovního poměru pro závažné porušení pracovní kázně. Naplnění výpovědního důvodu spatřovala v tom, že žalobkyně dne 20.1.1994 odmítla splnit pokyn svého nadřízeného a bezpečnostního technika závodu podrobit se dechové zkoušce na požití alkoholu.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že dechové zkoušce se nepodrobila proto, že byla prováděna "v rozporu s vnitřními organizačními předpisy a zejména velice účelově, když byla vztažena na incident, který měl den předtím její manžel na podnikové ubytovně". I kdyby vytýkaným jednáním pracovní kázeň porušila, jednalo by se podle jejího názoru pouze o ojedinělé méně závažné porušení pracovní kázně, které bez "znaku soustavnosti" nezakládá výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22.12.1994 č.j. 11 C 96/94-39 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že v jednání žalobkyně nelze - vzhledem ke kladnému hodnocení dosavadní práce a pracovní kázně žalobkyně jejím přímým nadřízeným - spatřovat závažné porušení pracovní kázně opravňující žalovanou rozvázat s žalobkyní pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Rozsudkem ze dne 8.11.1995 č.j. 11 C 96/94-58 soud prvního stupně doplnil výše uvedený rozsudek tak, že žalovaná je povinna zaplatit České republice "na účet" Okresního soudu v Olomouci soudní poplatek ve výši 500,- Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3.6.1996 č.j. 16 Co 153/96-70 rozsudek soudu prvního stupně "ve znění doplňujícího rozsudku" zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se při svém rozhodování řádně nezabýval všemi okolnostmi významnými pro posouzení míry intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní, zejména situací, za které byla žalobkyně vyzvána k provedení dechové zkoušky. Protože řízení vyžadovalo podstatnějšího doplnění, soudu prvního stupně uložil, aby ke zjištění skutkového stavu věci provedl další důkazy.
Okresní soud v Olomouci po doplnění řízení rozsudkem ze dne 20.11.1997 č.j. 11 C 96/94-95 žalobě opět vyhověl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Olomouci" soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč. Dovodil, že odmítnutím podrobit se dechové zkoušce na alkohol se žalobkyně sice dopustila "zaviněného" porušení pracovní kázně, avšak nikoli takové intenzity, aby mohlo být postižitelné jako důvod rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Při hodnocení míry intenzity porušení pracovní kázně soud prvního stupně přihlédl k osobě žalobkyně, vůči níž do té doby žalovaná neměla žádné výhrady, k funkci, kterou žalobkyně zastávala, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, neboť "je nepochybné, že tato situace byla odrazem konfliktu z předchozího večera", a rovněž k tomu, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla dne 20.1.1994 v pracovní době pod vlivem alkoholu a že by vytýkaným jednáním způsobila žalované škodu.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25.5.1999 č.j. 16 Co 146/99-141 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 1.000,- Kč a vyslovil, že změna žaloby se nepřipouští (žalobkyně navrhla změnu žaloby tak, že požadovala rovněž "ušlou mzdu s 19% úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení"). Odvolací soud zdůraznil, že porušení pracovní kázně žalobkyní "nelze posuzovat bez přihlédnutí" k povinnostem stanoveným v ustanovení §135 odst. 3 písm. d) a §135 odst. 3 písm. f) zák. práce vzhledem ke zjištění bezpečnostního technika, že žalobkyně jevila známky požití alkoholu. Proto bylo povinností žalované zjistit, "zda žalobkyně nenastoupila do práce pod vlivem alkoholu a bylo povinností žalobkyně, aby se v souladu s ustanovením §135 odst. 3 písm. f) podrobila zkoušce na alkohol", neboť pouze na základě dechové zkoušky mohla žalovaná splnit své povinnosti podle ustanovení §133 odst. 1 zák práce - vytvářet zaměstnancům podmínky pro bezpečnou a zdraví neohrožující práci. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně "příliš akcentoval" osobnost žalobkyně, její dosavadní přístup k práci a okolnost, že nedošlo ke škodě, ačkoliv "je nepochybné, že právě tím, že žalobkyni nebyl umožněn další výkon práce, bylo případné škodě zabráněno". Vzhledem k poznatkům získaným od strážní služby o "zákroku" na podnikové ubytovně předcházející noci bylo proto povinností žalované zjistit, zda žalobkyně nenastoupila do práce pod vlivem alkoholu, a žalobkyně byla povinna dechové zkoušce na alkohol se podrobit. Pokud však žalobkyně tuto povinnost odmítla splnit, je třeba podle názoru odvolacího soudu - s ohledem na zmíněná zákonná ustanovení - takové jednání hodnotit jako závažné porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť vytýkané porušení pracovní kázně nebylo "v souvislostech dlouhodobého stavu na úseku bezpečnosti práce ve vazbě na aktuální jednání zaměstnavatele vůči žalované" (správně žalobkyni) takové intenzity, aby "založilo právní titul" k rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Podle názoru dovolatelky je řízení rovněž postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. spočívající v tom, že odvolací soud dne 25.5.1999 jednal v nepřítomnosti žalobkyně a aniž by ji vyslechl, vynesl pro ni nepříznivý rozsudek, ačkoli se žalobkyně, která se omylem dostavila k okresnímu soudu, po zjištění svého omylu "neprodleně ten den a před zahájením jednání" telefonicky odvolacímu soudu omluvila a "požádala o náhradní termín". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1693 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek proti kterému je i podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaná dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 25.1.1994, který byl žalobkyni doručen téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/92 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb. a č. 37/1993 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.5.1994 (dále jen "zák. práce").
Žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu proto, že odvolací soud vyvodil ze zjištěného skutkového stavu nesprávné právní závěry, tedy z důvodu uvedeného v ustanovení §241odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O případ nesprávného právního posouzení věci jde mimo jiné tehdy, jestliže soud subsumující souhrn všech poznatků o skutečnostech podstatných pro rozhodování (skutkové zjištění) pod určitou právní normu vyloží nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikuje vlastní pravidlo chování stanovené dispozicí právní normy, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud hodnotil odmítnutí podrobit se vyšetření ke zjištění, zda není pod vlivem alkoholu, jako závažné porušení pracovní kázně. S jejím názorem, že porušení pracovní kázně uvedené v dopise ze dne 25.1.1994 nedosáhlo "v souvislostech dlouhodobého stavu na úseku bezpečnosti práce ve vazbě na aktuální jednání" žalované vůči žalobkyni takové intenzity, aby "založilo právní titul" k rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, nelze souhlasit.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce organizace může dát pracovníku výpověď, jsou-li u pracovníka dány důvody, pro které by s ním organizace mohla okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát pracovníku výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Výklad tohoto ustanovení se zřetelem k pojmu pracovní kázně a kriteriím umožňujícím posouzení pracovní kázně z hlediska její intenzity se v rozhodovací praxi soudů již ustálil a také odvolací soud při posuzování projednávané věci z konstantní ustálené výkladové praxe vycházel. Ustanovení §46 odst.1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy "méně závažné porušení pracovní kázně", "závažné porušení pracovní kázně" a "porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem" definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 roč. 1996). Tento názor, vyslovený rovněž v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 45/94 publikovaný v časopise Právní rozhledy č.3, roč. 1997, str. 139-143, byl v poslední době připomenut v časopise Soudní judikatura, příloha č. II - Přehled judikatury ve věcech pracovněprávních, roč. 2000, poř. č. 66 a v současné době je také v soudní praxi jako správný přijímán. Konformně s uvedenými závěry postupoval v napadeném rozhodnutí i odvolací soud.
Při zkoumání, zda žalobkyně jednáním, které bylo uvedeno v dopise ze dne 25.1.1994, tj. odmítnutím pokynu bezpečnostního technika závodu podrobit se dechové zkoušce prováděné ke zjištění, zda byla pod vlivem alkoholu, závažně porušila pracovní kázeň, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k okolnostem, významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně, náležitě přihlédl. Odvolací soud důvodně považoval z hlediska vymezení hypotézy právní normy za významné, že žalobkyně zaviněně porušila jednu z podstatných povinností zaměstnance v oblasti péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci uloženou zákonem a že se tak stalo za okolností, které vzbuzovaly podezření vedoucího bezpečnostního technika i mistra nadřízeného žalobkyni, že je pod vlivem alkoholu. Souhlasit lze i s úvahou, že z hlediska posouzení intenzity porušení pracovní kázně není významné, že odmítnutím zkoušky nedošlo ke vzniku škody, neboť z preventivní povahy dotčených povinností (nenastupovat pod vlivem alkoholických nápojů do práce a podrobit se příslušnému vyšetření) vyplývá, že jejich smyslem je škodě zabránit. I za přihlédnutí k tomu, že žalovaný dosud neměl k pracovní činnosti žalobkyně žádné výhrady, jsou výše uvedené okolnosti natolik významné, že odůvodňují posouzení porušení pracovní kázně žalobkyní jako závažné. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že z hlediska požadavku vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobkyně závažně porušila pracovní kázeň), lze úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že intenzita porušení pracovní kázně opravňovala žalovanou k tomu, aby se žalobkyní rozvázala pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst.1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce.
Důvodná není ani námitka dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu je postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., tedy že jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst.1 písm. f) o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování.
K procesním právům účastníka náleží mimo jiné právo, aby věc byla projednána a rozhodnuta při jednání (nejde-li o případy, o nichž zákon stanoví, že soud jednání nemusí nebo nesmí nařizovat), aby se jednání mohl zúčastnit a aby při jednání mohl činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům atd. Práva zúčastnit se soudem nařízeného jednání účastník nemusí využít; byl-li k jednání řádně předvolán a soud mu neuložil, aby se k jednání dostavil, závisí jen na jeho úvaze, zda svého práva také využije a jednání u soudu se zúčastní. Hodlá-li svého práva využít, avšak v účasti při jednání mu brání důležitý důvod, může požádat o odročení jednání; soud je povinen, jde-li skutečně o důležitý důvod, jeho žádosti vyhovět. Ustanovení §101 odst. 2 o.s.ř. v návaznosti na tyto zásady soudu ukládá, aby pokračoval v řízení, i když jsou účastníci nečinní; nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům. Jde proto o odnětí možnosti jednat před soudem tehdy, jestliže soud věc projednal a rozhodl v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka, tedy jestliže věc projednal a rozhodl, ačkoliv účastník z důležitého důvodu požádal o odročení jednání. Výklad podávaný soudní praxí je však jednotný potud, že omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu §101 odst. 2 o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 25).
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud projednal odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o něm v jednání nařízeném na den 25.5.1999, které začalo ve 13.00 hodin a skončilo ve 14.00 hodin. Žalobkyně byla k tomuto jednání řádně a včas předvolána (předvolání k jednání jí bylo doručeno dne 7.5.1999), ale jednání se nezúčastnila. Podle záznamu ve spise žalobkyně v průběhu odvolacího jednání telefonicky omluvila svou neúčast, neboť se omylem dostavila na pobočku Krajského soudu v Olomouci. Písemným podáním ze dne 25.5.1999, podle podacího razítka došlým odvolacímu soudu dne 26.5.1999, žalobkyně své telefonické sdělení potvrdila.
Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně - jak sama uvádí - byla odvolacím soudem k jednání nařízenému na 25.5.1999 ve 13.00 hodin řádně předvolána. Telefonické sdělení žalobkyně projednání věci v její nepřítomnosti nebránilo. Toto sdělení totiž nebylo učiněno způsobilou formou podání (podle ustanovení §42 o.s.ř. je možno podání učinit písemně, ústně do protokolu, telegraficky nebo telefaxem, nikoliv však telefonicky), navíc bylo předsedovi senátu předáno až v průběhu řízení a ani neobsahovalo žádost o odročení jednání, nýbrž pouze omluvu neúčasti na jednání. Stejného obsahu je rovněž písemné podání, jímž žalobkyně omlouvala svou neúčast na jednání odvolacího soudu, učiněné v návaznosti na telefonické sdělení. Odvolací soud tedy postupoval v souladu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř., když věc projednal v nepřítomnosti žalobkyně.
Tvrdí-li žalobkyně, že jí odvolací soud odňal možnost jednat před soudem tím, že změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by ji jako účastníka řízení vyslechl, pak náležitě nerozlišuje mezi přednesy a jinými procesními úkony účastníka a důkazem jeho výslechem. Zatímco přednesy a jiné procesní úkony slouží k tomu, aby účastník mohl uvést svá tvrzení, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k dokazování a k právní stránce věci a realizovat další svá procesní práva nebo plnit své procesní povinnosti, je výslech účastníka řízení (§131 o.s.ř.) jedním z důkazů (důkazních prostředků). Výslech účastníka řízení má postavení jednoho z řady v úvahu přicházejících důkazů (důkazních prostředků), jimiž soud zjišťuje skutkový stav věci. Při výslechu se účastník řízení vyjadřuje k rozhodným skutečnostem (ke skutečnostem významným pro skutková zjištění); tento výslech neslouží a nemůže sloužit k realizaci jeho procesních práv účastníka. Rozhodne-li proto soud o věci samé bez výslechu účastníka (v řízení před soudem prvního stupně přitom žalobkyně byla vyslechnuta dvakrát), nemůže se v žádném případě jednat o takový postup, kterým by účastníku byla odňata možnost jednat před soudem.
Protože rozsudek odvolacího soudu je ve věci samé z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, ani dovolatelkou tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z dalších vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. února 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková