ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.93.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 93/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně A. V. proti žalované České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 4 se sídlem v Praze 2, Spálená č. 2, o 47.695,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 14 C 190/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.května 2000, č.j. 22 Co 89/2000-34, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2.12.1999, č.j. 14 C 190/99-19, zamítl žalobu, aby žalovaná (původně označená jako Obvodní soud pro Prahu 4) byla povinna zaplatit žalobkyni částku 47.695,- Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 18,2% z částky 3.613,- Kč od 10.8.1997, z částky 3.613,- Kč od 10.9.1997, z částky 3.113 od 10.10.1997, z částky 3.113,- Kč od 10.11.1997, z částky 3.113,- Kč od 10.12.1997, z částky 3.113,- Kč od 10.1.1998, z částky 3.113,- Kč od 10.2.1998, z částky 3.113,- Kč od 10.3.1998, z částky 3.113,- Kč od 10.4.1998, z částky 3.113,- Kč od 10.5.1998, z částky 3.113,- Kč od 10.6.1998, z částky 3.113,- Kč od 10.7.1998, a ve výši 16,1 % z částky z částky 3.113,- Kč od 10.8.1998, z částky 3.113,- Kč od 10.9.1998 a z částky 3.113,- Kč od 10.10.1998, „vždy do zaplacení“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z toho, že žalobkyně byla přijata do pracovního poměru u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1.4.1997, že s účinností od 1.5.1997 byla zařazena do funkce vedoucí civilní kanceláře, že výše jejího platu byla stanovena podle zákona č. 143/1992 Sb., nařízení vlády č. 253/1992 Sb. a č. 326/1992 Sb. a že plat jí byl řádně vyplácen, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobou uplatněný nárok na měsíční doplatek mzdy ve výši dalších 58% základního tarifu za dobu od 1.7.1997 do 30.9.1998 není důvodný, neboť žalobkyně byla za svou práci v uvedeném období odměňována a vyplácena v souladu s pracovní smlouvou i právními předpisy, že na svých mzdových nárocích nebyla zkrácena a že tedy její požadavek na doplacení mzdy nemá oporu v hmotném právu; to i za situace, kdy - jak uvedl v odůvodnění svého rozsudku - lze souhlasit s tvrzením žalobkyně o náročnosti práce, neboť „je obecně známou skutečností, že v období po roce 1989 v souvislosti s řadou změn ve společnosti došlo ke značnému nárustu jak zatížení, tak výkonnosti v práci soudu celkově“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.5.2000, č.j. 22 Co 89/2000-34, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se jak se skutkovými zjištěními, tak s právním posouzením věci soudem prvního stupně; odvolací soud rovněž dovodil, že platové zařazení žalobkyně u žalované bylo provedeno v souladu se zákonem č. 143/1992 Sb. a nařízením vlády č. 253/1992 Sb. (obou ve znění pozdějších předpisů). Námitku žalobkyně, že „při odměňování nebyla zohledněna její vytíženost“, kterou vyčíslila na 158 % v porovnání s jinými vedoucími kanceláří, odmítl, neboť specifičnost práce zaměstnanců soudů je zohledněna již při stanovení jednotlivých složek platu. Podle názoru odvolacího soudu by bylo možno v tomto případě uvažovat jen o osobním přípatku, který umožňuje ocenit práci zaměstnance dosahujícího velmi dobrých pracovních výsledků nebo kvalitně plnícího větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, avšak jeho přiznání není nárokovou složkou platu, a proto bylo v kompetenci žalované, zda jej žalobkyni přizná či nepřizná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně z důvodů nesprávného právního posouzení věci dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§239 o.s.ř.“. Namítá, že odvolací soud svou úvahou o možnosti přiznání osobního příplatku žalobkyni „upozornil na ustanovení §7 vyhl.č. 253/1992 Sb.“ a že „zákonodárce chtěl tímto ustanovením ocenit ty zaměstnance, kteří svými pracovními výkony plní větší rozsah úkolů než ostatní zaměstnanci“. I když připouští, že „z dikce tohoto ustanovení se dá usuzovat, že jde o nárok fakultativní“, nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že „na osobní příplatek není právní nárok“, jestliže zaměstnanec – dovolatelka – stanovená kriteria splňuje. Navrhla, aby dovolací soud „rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
S účinností od 1. 1. 2001 se účastníkem řízení na straně žalované stala Česká republika – Obvodní soud pro Prahu 4 se sídlem v Praze 2, Spálená č. 2 ( srov. §3 odst. 1 a 2, §51 odst. 1 a §52 odst. 1 zákona č. 219/2001 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích). Proto dovolací soud dokončil dovolací řízení s takto označenou žalovanou.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Za situace, kdy dovolatelka netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2001
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu