ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.1084.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1084/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) K. H., B) P. H. a C) J. H., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) MUDr. J. H. a 2) M. S., oběma zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 151/97, o dovolání žalobců A) a B) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2000, č. j. 27 Co 491/2000-181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně (dále „soud prvního stupně„) rozsudkem ze dne 24. května 2000, č. j. 7 C 151/97-159, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí s příslušenstvím, a to parc. č. 1843, o výměře 260 m2 se zděnou dílnou, parc. č. 1844, o výměře 21 m2 a parc. č. 1845, o výměře 131 m2 v kat. úz. H., jsou žalobce K. H. z 1/2 a žalobci P. H. a J. H. každý z 1/4. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 31. října 2000, č. j. 27 Co 491/2000-181, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci v tomto sporu nejsou aktivně legitimováni a není dán ani naléhavý právní zájem na určovací žalobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci A) a B) dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ]. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ„).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 OSŘ. Podle §238 odst. l písm. a) OSŘ dovolání přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím a nejde ani o situaci vyplývající z ustanovení §238 odst. l písm. b) OSŘ, když výše citovaným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl stejně jako dříve zrušeným rozsudkem ze dne 1. dubna 1999, č j. 7 C151/97-89. Podmínky stanovené v §239 OSŘ daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a žalobci návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodali.
Zbývá posoudit předpoklady přípustnosti vymezené v §237 odst. 1 OSŘ Ustanovení §237 odst. 1 OSŘ spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Žádnou z tam vypočtených vad však dovolatelé netvrdí a ani z obsahu spisu se taková vada nepodává.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl *§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) OSŘ*.
Dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní, žalovaným však náklady dovolacího řízení nevznikly. Proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. srpna 2001
JUDr. František B a l á k , v.r.
předseda senátu