ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.114.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 114/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně L. S., zastoupené advokátem, proti žalované H. K., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 108/90, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2000, čj. 28 Co 108/90-453, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 29. dubna 1999, čj. 5 C 108/90-453, zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic k nemovitostem, a to domu čp. 894 v L. n. L. se stavební parcelou č. 242/2 o výměře 338 m2 a zahradou parcelního čísla 275/2 o výměře 1188 m2, v kat. úz. L. n. L. Tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, které uložil, aby žalované na vyrovnání jejího podílu zaplatila částku 950.000,-. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně po zjištění, že žalobkyně je spoluvlastnicí označených nemovitostí v rozsahu 2/3, žalovaná v rozsahu 1/3, že k dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi účastnicemi nedošlo a že předmětný dům včetně pozemků nelze reálně rozdělit, přikázal nemovitosti žalobkyni s ohledem na výši jejího podílu a skutečnost, že v domě trvale bydlí a stará se o něj a je schopna žalované zaplatit náhradu za její spoluvlastnický podíl. Neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by neměl podílové spoluvlastnictví zrušit a vypořádat, jak se toho dožadovala žalovaná. Pokud jde o tržní cenu nemovitostí, vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. V. V. ve výši 2.850.000,- Kč.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. března 2000, čj. 28 Co 108/90-453, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se především zabýval námitkou podjatosti soudce JUDr. O. H. vznesenou žalovanou v odvolání a neshledal ji důvodnou. Pokud jde věc samu, ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). Vytýká soudům obou stupňů také to, že neprovedly některé žalovanou navrhované důkazy, soud prvního stupně neprovedl ani ty důkazy, které mu uložil provést odvolací soud v usnesení, jímž byl zrušen dřívější rozsudek soudu prvního stupně, a že odvolací soud se nedostatečně zabýval námitkou podjatosti soudce soudu prvního stupně. Zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem, je podle žalované nespravedlivé a de facto vede k vyvlastnění jejího podílu, jako jediné jistoty bydlení, kterou má. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání. Pokud jde o věcnou stránku námitek uvedla, že soud provedl všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci, důkladně zjistil skutkovou podstatu věci a zabýval se i námitkou podjatosti soudce. Okolnosti, o nichž hovoří žalovaná v doplňku dovolání, se týkají doby po právní moci rozsudku a proto nemohou mít žádný význam pro posouzení věci.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. března 2000, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o. s. ř.").
Dovolání v posuzované věci není přípustné.
Podle §236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za naplnění předpokladů uvedených v 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. anebo v §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Podle §238 odst. l o. s. ř. písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ v této věci nejde. Rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. dubna 1999, čj. 5 C 108/90-453, se od dřívějšího rozsudku téhož soudu ze dne 30. srpna 1991, čj. 5 C 108/90-105, odlišuje toliko ve výši náhrady, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu. Odvolací soud v usnesení ze dne 4. března 1993, čj. 15 Co 165/92-192, jímž zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. srpna 1991, však závazný právní názor k ceně věci neuvedl a tudíž nelze učinit závěr, že by soud prvního stupně ohledně náhrady za odejmutí spoluvlastnického podílu žalované rozhodl v souladu s právním názorem odvolacího soudu vysloveným ve zrušujícím usnesení.
Podle §239 odst. l o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. To se v dané věci nestalo.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Ani tato situace v řízení nenastala.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu je dovolání přípustné též tehdy, trpí-li řízení některou z vad taxativně vyjmenovaných v §237 odst. 1 o. s. ř. V dovolání se žalovaná dovolává vady uvedené v §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Předně je třeba připomenout, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel některý z tam uvedených důvodů tvrdí, ale je dána jen tehdy, když rozhodnutí vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí. Tak tomu však v dané věci není.
Podle §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti (§14 odst. 1 o. s. ř.). Účastník řízení, který vznáší námitku podjatosti soudce, musí uvést konkrétní skutečnosti, pro něž má za to, že soudce je z projednávání a rozhodování vyloučen (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980). Žalovaná v tomto směru neuvádí žádné konkrétní skutečnosti. Soudci soudu prvního stupně vytýká, že přihlédl pouze k argumentům žalobkyně a zřetele hodné důvody žalované nevzal vůbec v potaz. Výhrady žalované vůči soudci soudu prvního stupně se tedy týkají postupu soudu při projednávání věci a jeho vlastního rozhodování. Tyto námitky však samy o sobě nemohou být důvodem pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci. Z obsahu spisu nevyplývají žádné okolnosti, které by mohly zavdat příčiny k pochybnostem o nepodjatosti dotčeného soudce.
Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání nelze opřít ani o §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Dovolací soud neshledal ani žádnou jinou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., ke kterým přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. l písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalovaná nebyla úspěšná (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.). Podle odst. 10 části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Výše nákladů, které je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni, vyplývá z §9 odst. 1, §7, §11 odst. 1 písm. k), vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Náklady představují odměnu za sepsání vyjádření k dovolání, která činí 500,- Kč, když hodnota sporu nebyla ve vyjádření k dovolání uvedena a je tak zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi, a dále paušální náhradu hotových výloh advokáta ve výši 75,- podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. února 2001
JUDr. František B a l á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková