ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.1387.99.1
sp. zn. 22 Cdo 1387/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: 1) T. C. a 2) K. C., zastoupených advokátem, proti žalovanému Z. s., spol. s r. o., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného S. C., spol. s. r. o, zastoupeného advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 C 63/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 17. listopadu 1998, č. j. 15 Co 676/97-112, 15 Co 620/98-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci a žalovaný nemají ve vztahu mezi sebou právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného na
nákladech dovolacího řízení částku 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám JUDr. B. P.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. září 1997, č. j. 3 C 63/96-84, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou bezpodílovými spoluvlastníky objektu občanské vybavenosti na pozemkové parcele č. 927/3, zastavěná plocha, v obci a katastrálním území P. n. L. Současně rozhodl, že se žalobcům nepřiznává právo na osvobození od soudních poplatků a uložil jim, aby zaplatili soudní poplatek v částce 500.000 Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jako vlastníci pozemku parc. č. 927/1 v kat. území P. n. L. uzavřeli s vedlejším účastníkem 14. 1. 1993 smlouvu o dílo, kterou se vedlejší účastník zavázal provést pro žalobce výstavbu víceúčelového objektu na tomto pozemku za cenu 9.002.550 Kč. Na její zaplacení poskytla žalobcům Č. s. a. s. úvěr ve výši 9. 000.000 Kč a vedlejší účastník převzal jeho ručení. Vzhledem k nárůstu cen materiálu a technologického zařízení byla dohodou cena za zhotovení objektu zvýšena na 12. 653.716 Kč, daň z přidané hodnoty činila 632.685.80 Kč, cena projektové dokumentace 482.000 Kč a platby úroků 364.204 Kč. Žalobci nebyli schopni splácet ani poskytnutý úvěr a uzavřeli proto 7. 10. 1994 s vedlejším účastníkem \"smlouvu o vzájemném vypořádání závazků práv a povinností\", kterou žalobci uznali dluh vůči vedlejšímu účastníku ve výši 5.189.000 Kč z titulu neuhrazené ceny provedeného díla s tím, že se vypořádává převodem stavební parcely v ceně 136.876 Kč. Dále vypořádání spočívalo v záměně stavebníků objektu ve stavebním řízení před kolaudací tak, že vedlejší účastník nastoupí namísto žalobců, a dokončení stavby vedlejším účastníkem na vlastní náklady. Ten se také zavázal k zaplacení úvěru namísto žalobců, poskytnutého na pořízení pozemku a stavby, k datu dohody ve výši 10.157.458 Kč včetně částek, které naběhnou na účet úhrady dluhu. Žalobci se zavázali zaplatit dluh z kontokorentu ve výši 500.000 Kč. Téhož dne 7. 10. 1994 byla sepsána kupní smlouva, kterou žalobci převedli na vedlejšího účastníka pozemek parc. č. 927/1 (účinky vkladu vlastnického práva nastaly k 11. 10. 1994). Dále bylo 7. 10. 1994 sepsáno prohlášení žalobců, podepsané také vedlejším účastníkem, v němž je uvedeno že postupují k tomuto dni vlastnictví, práva a povinnosti k víceúčelovému objektu na vedlejšího účastníka se závazkem jejího vyklizení do 31. 10. 1994. Podáním z téhož dne vedlejší účastník navrhl záměnu stavebníků. Městský úřad v S. Ú. jako stavební úřad kolaudačním rozhodnutím z 6. 2. 1995 povolil užívání víceúčelového objektu na pozemcích parc. č. 927/3, č. 927/1 a 927/4, když současně vzal na vědomí \"změnu majitele stavby ze žalobkyně A) na vedlejšího účastníka.\" Na základě tohoto kolaudačního rozhodnutí a geometrického plánu č. 887-120/93, vyhotoveného 13. 5. 1994 Ing. P. D., byl vedlejší účastník zapsán záznamem v katastru nemovitostí jako vlastník objektu, přičemž parc. č. 927/1 byla rozdělena na parc. č. 927/3 zastavěná plocha o výměře 625 m2, parc. č. 927/1 zahradu o výměře 244 m2 a parc. č. 927/4 ostatní plocha o výměře 667 m2. Tyto pozemky a objekt byly předmětem kupní smlouvy, kterou vedlejší účastník uzavřel 18. 10. 1995 s manžely V. a M. Č., a vlastnické právo nabyvatelů bylo do katastru nemovitostí vloženo 25. 10. 1994. Manželé Č. převedli předmětné nemovitosti na žalovaného kupní smlouvou z 20. 12. 1996 a účinky vkladu vlastnického práva žalovaného nastaly k 15. 1. 1996.
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci se stali originálními vlastníky rozestavěné víceúčelové stavby na pozemku v jejich vlastnictví. Původně dohodnutá cena díla - víceúčelového objektu, zhotoveného vedlejším účastníkem, se zvýšila řádově na částku 15. 000.000 Kč. Platební neschopnost žalobci řešili uzavřením smluv s vedlejším účastníkem. Ze všech písemných projevů vůle žalobců a vedlejšího účastníka ze 7. 10. 1994, jak jsou zachyceny v kupní smlouvě ohledně pozemku, ve vypořádání závazků práv a povinností a prohlášení o postupu vlastnictví, práv a povinností a návrhu na záměnu stavebníků objektu, je zřejmé, že vůle žalobců směřovala nejen k převodu pozemku, ale také k postoupení vlastnických práv k předmětnému objektu, který se také zavázali vyklidit. Ustanovení §419 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen \"ObčZ\") zakotvuje smluvní volnost stran a právě tato možnost byla využita v uvedených smlouvách jako innominátních kontraktech, které podle obsahu ani účelu neodporovaly zákonu. Podle soudu prvního stupně vedlejší účastník předložil katastrálnímu úřadu všechny listiny, na základě kterých se stal vlastníkem objektu, a proto bylo jeho vlastnictví v katastru nemovitostí vyznačeno.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze 17. 11. 1998, č. j. 15 Co 676/97-112 a 15 Co 620/98-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil vyjma výroků o soudních poplatcích, které změnil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a nepřipustil proti svému rozsudku dovolání.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Nesouhlasil však se soudem prvního stupně v posouzení otázky, jakým způsobem, resp. kterou smlouvou žalobci pozbyli vlastnictví k předmětnému objektu. Podle odvolacího soudu je prohlášení ze 7. 10. 1994 dvoustranným úkonem, kterým došlo k převodu vlastnického práva k předmětnému objektu ze žalobců na vedlejšího účastníka. Tento úkon je totiž třeba vykládat v kontextu se smlouvami uzavřenými jeho účastníky téhož dne, a to kupní smlouvou ohledně parc. č. 927/1 a smlouvou o vzájemném vypořádání závazků. Z jejich obsahu je zřejmé, že úmyslem účastníků bylo převést jak vlastnictví k pozemku, na němž bylo zhotovené dílo, tak práva stavebníků objektu z objednatele na zhotovitele s tím, že tak dojde k úplnému vzájemnému vypořádání pohledávek vyplývajících ze smlouvy o dílo. Pak ovšem i ne zcela obvyklým způsobem formulované \"prohlášení\" je nutno vykládat jako úkon směřující k úplatnému převodu vlastnického práva k rozestavěné stavbě na vedlejšího účastníka, který splňuje zákonný požadavek písemné formy a ve spojení s dalšími smlouvami má i náležitosti uvedené v §37 ObčZ. Návrh na uzavření smlouvy byl na téže listině přijat (jejím podpisem), smlouva se tím stala účinnou a tímto okamžikem přešlo také vlastnické právo k objektu. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že z §2 odst. l písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., katastrálního zákona, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 89/1996 Sb., se v katastru nemovitostí rozestavěné nemovitosti neevidovaly. Jestliže šlo o nemovitost, která nebyla v katastru nemovitostí evidována, nemohlo vlastnictví přecházet vkladem. Teprve podle §2 odst. l písm. d) novelizovaného znění katastrálního zákona se v katastru nemovitostí evidují i rozestavěné budovy, které podléhají evidenci podle §1 odst. 1 písm. b) a c) téhož zákona, požádá-li o to vlastník stavby. V této souvislosti byl také doplněn §133 ObčZ tak, že v odstavci 3 výslovně stanoví, že k nemovitostem, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnictví účinností smlouvy. Odvolací soud tedy uzavřel, že nebylo -li v roce 1994 možno, dokonce ani na žádost vlastníka, evidovat v katastru nemovitostí rozestavěnou stavbu, vklad vlastnického práva k nemovitostem, které nebyly evidovány, nebylo možné provést. K přechodu vlastnického k nemovité věci, která nepodléhala evidenci v katastru nemovitostí muselo dojít i bez výslovné právní úpravy již účinností smlouvy, tj. ve smyslu §44 odst. l a §43c odst. 2 dojitím vyjádření souhlasu s návrhem na uzavření smlouvy navrhovateli. Dovolání proti svému rozsudku odvolací soud nepřipustil s odůvodněním, že žalobci považovali jeho rozsudek za rozhodnutí zásadního významu pro otázku, zda přechod vlastnického práva ke stavbě lze spojovat s návrhem se změnu v osobě stavebníka. Na jejím posouzení však odvolací soud svoje rozhodnutí nezaložil a s právním názorem žalobců se v jejím řešení ztotožnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Za otázku, která činí rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu, považují otázku, zda před účinností novely zákona č. 344/1992 Sb., provedené zákonem č. 89/1996 Sb., tj. před 1. 7. 1996, bylo možno v katastru nemovitostí evidovat rozestavěnou stavbu. Podle žalobců není správný závěr odvolacího soudu, že evidenci těchto staveb v katastru nemovitostí původní znění katastrálního zákona vylučovalo. K evidenci rozestavěných staveb naopak docházelo na základě stavebního povolení, geometrického plánu a prohlášení o právně významných skutečnostech. Převod vlastnického práva k takto evidované nemovitosti pak nastal v souladu s §133 odst. 2 ObčZ vkladem. Žalobci také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že podle obsahu je tzv. prohlášení ze 7. 10. 1994 smlouvou o převodu objektu. Tato listina totiž postrádá určitosti a srozumitelnosti. Není v ní uvedeno příslušenství objektu, dále pozemek na kterém objekt nachází a kromě toho jej umisťuje do kat. území S., tedy jiného katastrálního území, než na kterém je objekt postavený žalobci. Konečně pouhé razítko a nezřetelný podpis jiné osoby nemohou z jednostranného prohlášení činit úkon dvoustranným ve smyslu §37, §44 a §43c odst. 2 ObčZ, na které odvolací soud odkazuje. Žalobci navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Vedlejší účastník uvedl, že v dané věci šlo o specifickou záležitost, navíc nejasnosti, které existovaly v evidenci rozestavěných staveb, byly odstraněny novelizací ObčZ a katastrálního zákona. Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže mít proto po právní stránce zásadní právní význam a dovolání není přípustné. Vedlejší účastník navrhl, aby „dovolání bylo zamítnuto\".
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (bod 17, Hlava první, část dvanáctá zákona č. 20/2000 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky (§240 odst. l a §241 odst. l zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. - dále jen \"OSŘ\") dovolací soud zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Není sporu o tom, že v daném případě potvrzujícího rozsudku by mohlo být dovolání přípustné jen podle §239 odst. 2 OSŘ, pokud by řízení nebylo postiženo některou z vad uvedených v §237 odst. OSŘ. Dovolací soud však takové vady z obsahu spisu nezjistil a dovolatelé ani netvrdili, že by rozhodnutí odvolacího soudu takovou vadou bylo postiženo.
Podle §239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam.
Z dikce uvedeného ustanovení vyplývá, že prvním předpokladem je, že odvolacím soudem řešená otázka, pro níž má být dovolání připuštěno, je otázkou právní (nikoli skutkovou). Druhým předpokladem je, aby měla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující význam, aby nebyla pro výsledek řízení otázkou podružnou, okrajovou či nepodstatnou. Třetím předpokladem je, aby právní otázka řešená odvolacím soudem měla zásadní význam. To znamená, že jde o právní otázku obecně významnou z hlediska rozhodovací činnosti soudů.
Tak tomu v daném případě není, pokud má jít o otázku evidence rozestavěné stavby v katastru nemovitostí v roce 1994, neboť je od 1. 7. 1996 novelou zákona č. 344/1996 Sb. provedenou zákonem č. 89/196 Sb. výslovně upravena: podle §2 odst. 2 písm. d) a e) tohoto zákona evidují se v katastru nemovitostí rozestavěné budovy /pojem budova je vymezen v §2 odst. 1 písm. b) téhož zákona/ na žádost vlastníka nemovitosti nebo v souvislosti se vznikem, změnou nebo zánikem věcného práva k nim. Právní posouzení určitosti a srozumitelnosti právního úkonu odvolacím soudem - tzv. prohlášení ze 7. 4. 1994 je spojeno s jedinečným skutkovým základem a dovolací soud neshledává, že by posouzení aplikace §37 ObčZ v dané věci mohlo mít zásadní význam pro rozhodovací činnost soudů.
Jestliže jeden z předpokladů přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ není dán, je dovolání nepřípustné a jako takové bylo dovolacím soudem odmítnuto (§243b odst. 4, §218 odst. l písm. c) OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a náklady vznikly jen vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného (§2243b odst. 4, §224 odst. l, §142 odst. l OSŘ). Náklady představují odměnu za zastoupení advokátem. Podle bodu 10, hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. se odměna za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, stanoví podle dosavadních předpisů. Výše nákladů je dána odměnou za vyjádření k dovolání 500 Kč a paušální částkou náhrady hotových výdajů 75 Kč, celkem částkou 575 Kč (§6, §7, §9 odst. l , §11 odst. l písm. k) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2001
JUDr. Marie R e z k o v á, v.r.
předsedkyně senátu