ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.1439.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 1439/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. V., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. V., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 19 C 205/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 1999, č. j. 15 Co 723/99-57, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 1999, č. j. 15 Co 723/99-57, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město (dále „soud prvního stupně\") rozsudkem ze dne 26. května 1999, č. j. 19 C 205/98-33, zamítl návrh, aby bylo určeno, že dům č. p. 866 se stavební parcelou č. 9989 o výměře 229 m2 a pozemkovou parcelou č. 9990 o výměře 130 m2, vše v kat. úz. P., jsou v bezpodílovém spoluvlastnictví účastníků. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Vzal za prokázané, že předmětné nemovitosti byly koupeny v roce 1992 od V. V. firmou L.-P., zastoupenou žalovaným, za prostředky získané úvěrem, který byl splácen z prostředků získaných podnikatelskou činností žalovaného. Nemovitosti byly zahrnuty do účetnictví žalovaného a pravidelně odepisovány. Poté, co se z domu odstěhovala většina nájemníků, došlo k jeho stavebním úpravám. Žalovaný v domě měl sídlo své firmy a provozoval tu podnikatelskou činnost. Účastníci se do domu nastěhovali a bydleli v něm společně do rozvodu jejich manželství. Soud prvního stupně dovodil, že označené nemovitosti nemohou být součástí bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, především proto, že byly zakoupeny pro potřeby podnikání žalovaného, nikoli pro potřeby rodiny.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. prosince 1999, č. j. 15 Co 723/99-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a návrhu na připuštění dovolání nevyhověl. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě je naléhavý právní zájem na určovací žalobě dán. Vzhledem k tomu, že rozsudek o rozvodu manželství účastníků nabyl právní moci dne 8. července 1997, posuzoval odvolací soud věc podle ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vyslovil názor, že „podstatný je účel, ke kterému byla nemovitost pořízena, tedy úmysl kupujícího k jakému účelu bude nemovitost sloužit\", a dospěl k závěru, že „jestliže byla nemovitost pořízena s tím úmyslem, že bude sloužit k podnikání odpůrce a po stavebních úpravách tak také byla a dosud je využívána, pak ani skutečnost, že tato reálně nedělitelná věc byla využívána také k uspokojování osobních (bytových) potřeb bývalých manželů, z ní nečiní věc náležející do bezpodílového spoluvlastnictví\". Pokud žalobkyně vykonávala účetní agendu také pro žalovaného, nejednalo se o společné podnikání účastníků. Žalobkyně byla vedena žalovaným jen jako spolupracující osoba a její podnikání nebylo vázáno na existenci právě této sporné nemovitosti. Odvolací soud v dané věci nevyhověl návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn včas, s tím, že i když v tomto řízení byla řešena zajímavá otázka důležitá pro tento konkrétní případ, nejde o právní otázku obecně zásadního významu dosud neřešenou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Podle jejího názoru má rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě po právní stránce zásadní význam, neboť určující právní otázka není konkrétně řešena žádnou ustálenou judikaturou. Jde o otázku, „co se stává obligatorně součástí společného jmění manželů a co nikoli a za splnění jakých podmínek se může jednat o výjimku (výkon povolání jen jednoho z manželů) upravenou v §143 ObčZ\", a dále, „zda proto, aby nemovitost se nestala součástí společného jmění manželů, je podstatný charakter této nemovitosti v době jejího nabývání do vlastnictví, či zda postačuje pokud tento charakter nemovitost získá později, tedy poté, kdy je již do vlastnictví nabyta\". Poukázala na to, že předmětem kupní smlouvy z 9. 3. 1992, uzavřené za trvání manželství účastníků, byl obytný dům o šesti bytech, z nichž jeden byl již dříve vyřazen z bytového fondu, druhý o velikosti 2 + 1 byl volný a účastníci se do něj nastěhovali a za trvání manželství v něm bydleli. Zbývající byty byla obsazeny nájemníky, kteří se postupně vystěhovali. Poslední nájemce se odstěhoval v roce 1996. Pro podnikání žalovaného byl využíván byt vyřazený z bytového fondu, byty uvolněné nájemníky byly postupně rekolaudovány na nebytové prostory. Žalobkyně společnou domácnost opustila pro rozpory se žalovaným v roce 1997. Žalovaný v domě bydlí dosud. Žalobkyně je toho názoru, že dům a pozemek, na kterém se dům nachází, se staly součástí společného jmění účastníků, protože nešlo o věc, která by sloužila a byla způsobilá sloužit jen pro podnikání žalovaného. Žalovaný podnikal jako fyzická osoba a finanční prostředky, které použil na koupi nemovitostí, představovaly součást společného jmění manželů, neboť se jednalo o finanční prostředky získané podnikatelkou činností žalovaného, které nebyly vyloučeny ze společného jmění manželů. Tytéž finanční prostředky byly použity ke splácení úvěru. Otázka toho, zda a jak bylo o nemovitostech žalovaným účtováno, není pro posouzení otázky vlastnictví zásadní. Ostatně žalobkyně se již v době nabytí nemovitostí podílela na podnikatelské činnosti žalovaného. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Ztotožnil se zcela se skutkovým zjištěním i s právním posouzením věci s tím, že pokud žalobkyně opakovaně používá termín „společné jmění manželů\" zřejmě míní „bezpodílové spoluvlastnictví manželů\". Setrval na stanovisku, že nemovitosti byly zakoupeny firmou L.-P. z prostředků pocházejících z této firmy, aby sloužily podnikatelské činnosti žalovaného. Takto jsou nemovitosti dosud využívány a proto do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nepatří.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ\").
Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu osobou oprávněnou a včas, se jím zabýval nejprve z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není sporu o tom, že v daném případě potvrzujícího rozsudku by mohlo být dovolání přípustné jen podle §239 odst. 2 OSŘ, pokud by nebylo řízení postiženo některou z vad uvedených v §237 odst. 1 OSŘ. Dovolací soud však existenci takových vad z obsahu spisu nezjistil a žalobkyně ani netvrdila, že by bylo rozhodnutí odvolacího soudu takovou vadou postiženo.
Podle §239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla řešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů - srov. např. rozhodnutí publikované pod C 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu. Výrok odvolacího soudu, jímž nebylo vyhověno návrhu na připuštění dovolání, není přesvědčivě odůvodněn, jestliže se jím pouze konstatuje, že nejde o právní otázku zásadního významu dosud neřešenou, pokud odvolací soud neuvede, kterým rozhodnutím a kterého soudu tato otázka již byla řešena.
Protože přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení dovolací soud zásadně zkoumá před vlastním přezkoumáváním správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nezbývá dovolacímu soudu než vycházet ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, resp. ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, bez ohledu na to, zda lze o jejich správnosti či o tom, že mají oporu v provedeném dokazování, pochybovat - srov. C 32 již zmíněného Souboru.
Žalobkyně spatřuje rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu v řešení právní otázky, zda označené nemovitosti (v době nabytí do vlastnictví bytový dům se souvisejícími pozemky) pořízené za účelem podnikání jednoho z manželů, patří do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků či nikoli, jestliže je účastníci od počátku společně užívali (přinejmenším v domě společně bydleli). Dovolacímu soudu není známo, že by tato právní otázka byla v době rozhodnutí odvolacího soudu vyřešena judikaturou vyšších soudů, a protože jde o řešení právní otázky, která má pro rozhodnutí odvolacího soudu určující význam, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má v daném případě po právní stránce zásadní význam. Dovolání je proto přípustné.
S ohledem na již ustálený výklad čl. VIII odst. 2 věty první zákona č. 91/1998 Sb. Nejvyšším soudem a na to, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo dne 8. července 1997, je třeba na daný spor aplikovat ustanovení občanského zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, a to ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále jen „ObčZ\"). K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 259.
Rozsah bezpodílového spoluvlastnictví je zásadně vytýčen v §143 ObčZ a může být modifikován podle §143a ObčZ. K modifikaci bezpodílového spoluvlastnictví účastníků podle obsahu spisu nedošlo.
Podle §143 ObčZ v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na tom, že předmětné nemovitosti nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví, neboť se staly výlučným vlastnictvím žalovaného, protože byly pořízeny, aby sloužily jeho výkonu povolání - jeho podnikatelské činnosti. Přitom není podstatné, že z části sloužily i jinému účelu (společnému bydlení) oběma manželům. Tento právní názor není správný.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000, publikovaném v Soudních rozhledech č. 2, ročník 2001, zaujal názor, že „předpokladem vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů (§143 ObčZ ve znění před novelou č. 91/1998 Sb.), je také to, že současně neslouží i druhému z manželů\".
Podle dovolacího soudu není pro řešení dovoláním žalobkyně vymezené otázky rozhodující předpokládaný účel, k němuž měl být sporný majetek za trvání manželství účastníků využíván, tj. zda byl určen pro výkon povolání jen jednoho z manželů, ale to k čemu v souladu s vůlí obou účastníků skutečně sloužil (ve smyslu ustanovení §143 ObčZ - arg. „slouží\") a zda nesloužil i druhému z manželů. Povahou věci podle citovaného ustanovení pak nutno v kontextu zákona rozumět její povahu užitnou, tj. její (obecné) účelové určení, neboť pojem povahy věci zákon spojuje s účelem jejího užití.
V daném případě, bez ohledu na to, zda předmětné nemovitosti (sloužící do doby prodeje žalovanému obytným účelům) sloužily výkonu povolání výlučně žalovaného, tyto nemovitosti sloužily současně „společnému\" účelu, a to bydlení obou účastníků. Nelze proto dospět k jinému závěru, než že označené nemovitosti nebyly z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků vyloučeny.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu za použití §243b odst. 1 a 2 OSŘ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2001
JUDr. František B a l á k , v.r.
předseda senátu